Kateřina Englichová: Za časů krize se o kultuře moc nemluví

Před několika lety jste zažila dlouhé období, kdy kvůli těžké nemoci bylo třeba omezit pracovní i osobní aktivity; vzpomněla jste si na to v současné „pandemické“ době? Pomáhá vám to překonat zlé časy?
Vzpomněla, samozřejmě. Zvlášť ve chvíli, kdy jsme celá rodina Covid-19 měli. Ta bezmoc, že situaci nemáte vůbec pod kontrolou, to bylo takové déjà vu. O to horší, že v tom byli moji blízcí, moje děti, manžel, rodiče. Starost o ně byla stresující. Naštěstí všechno dopadlo dobře, proto si mohu dovolit dívat se na vše s trochou nadhledu. Člověk si o to víc uvědomuje, co je v životě důležité, co méně a co vůbec.

Co užitečného, či snad i pozitivního vám nucená přestávka přinesla? Jestli vůbec něco…
Určitě mi dala čas strávený s rodinou, s mými rodiči. Čas, který bych za normálních okolností neměla. Po čtvrtstoletí koncertování, balení kufrů, tisících kilometrů autem i letadlem, do toho rodina a péče o ni, je pro mě tento čas zpomalením, po kterém jsem vlastně uvnitř prahla. Beru to jako dar, byť si uvědomuji paradox svého tvrzení ve chvíli, kdy toto období přináší mnohým hodně bolesti a smutku.

V jednom mediálním rozhovoru jste řekla: „Marná sláva. Dělám v oboru, který je zbytný.“ To zní hodně smutně, ať je pandemie nebo ne. Myslíte si opravdu, že hudba, případně kultura vůbec je pro lidi zbytná?
Ach ty titulky…! Výrok je trochu vytržený z kontextu, ale není to snad pravda? Čistě racionálně, a bez emocí: hudba a další umělecká odvětví jsou nadstavba, bez které lze přežít. Jak, to je další otázka, mnohem komplexnější. Nakonec, vidíme to právě teď v přímém přenosu. V době krize je kultura odsunuta do pozadí. Je to smutné, ale svým způsobem pochopitelné. V době blahobytu se kulturou chlubíme a za časů krize o ní moc nemluvíme. Já to beru jako ledovou sprchu, která nás možná i donutí vystoupit z naší bubliny (a mnozí už vystoupit museli), abychom si uvědomili, jak malou a křehkou komunitou vlastně jsme. Kolik našich příznivců, tedy nejen spotřebitelů, opravdu máme, jak si jich musíme vážit, pěstovat si je a nosit na rukou. A v neposlední řadě, jak bychom měli držet více spolu.

V této době je víc času i na přemýšlení o dalších cestách a budoucnosti nejen profese, ale i vlastní. Rovněž na plány, nápady na nové projekty… Je to tak i u vás?
Jsem přesvědčena, že touha většiny lidí vrátit se do „normálu“ bude hnací silou i pro nás hudebníky, divadelníky a další profese s tím spojené.Věřím, že živé umění patří nesmazatelně do kulturního prostředí, a vize, že budou koncerty jen streamované, je vizí mylnou. Teď to opět vidíme. Je pochopitelně skvělé, že se mnohá vystoupení mohou vůbec konat i při pandemii (z historického hlediska neuvěřitelné!), ale ve chvíli opětného otevření se živé umění zase vrátí zpět.

Otázkou zůstává, jak dlouho to bude trvat a zdali na to budou prostředky jak z veřejných, tak ze soukromých zdrojů. Aniž bych chtěla být skeptická, myslím, že to může trvat mnohem déle než do podzimu podzim tohoto roku. Po pandemiích přichází krize. Držme si palce a také pro to něco udělejme, aby nepřišlo něco mnohem horšího!

Co se u vás urodilo? Případně u vašich kolegů, přátel, hudebních partnerů, s nimiž často hrajete?
Minulý rok jsme s Kateřinou Kněžíkovou nahrály nové CD „K2“ s repertoárem nám milým – Janáček, Martinů, Britten, Eben, Bodorová. Nahrávka by měla vyjít letos v Radioservisu. Před dvěma dny jsem začala točit svoje sólové CD pro firmu Arco Diva, s velmi pestrým, francouzsko-česko-americkým repertoárem. Tentokrát budou na desce i moje úpravy mnohých velmi známých děl, ale i skladby pro mě napsané, mému srdci drahé. V polovině dubna začínáme také točit s mojí kolegyní a kamarádkou z konzervatoře, houslistkou Silvií Hessovou, CD „Fantaisie“. To bude obsahovat jak klasický repertoár, tak například skladby Gideona Kleina, Artura Rubinsteina nebo Johna Williamse.

Jak je to s připravovaným – a už několikrát odloženým – koncertem s hobojistou Vilémem Veverkou? Všichni doufáme, že v červnu 2021 bude, ale kdyby ne – uvažujete o koncertu online? Nebo o záznamu, který by si posléze publikum mohlo pouštět? Bylo by přece jen škoda, kdyby se vaše jubileum společného hraní, jež bylo už loni, zase odložilo. Už kvůli krásnému programu, který máte připravený pro sál v Kostelci nad Orlicí.
Pevně věřím, že náš koncert s Vilémem Veverkou v červnu v Kostelci zrealizujeme. Do té doby si ale bohužel musíme dát volno, díky zdravotním komplikacím mého kolegy. Není jen covid…

Už jste nějaké virtuální koncerty v poslední době absolvovala, jaký to byl zážitek, hrát bez publika?
Ano, pár streamovaných koncertů jsem hrála. Naposledy v prosinci s Kačkou Kněžíkovou – záznam je možný shlédnout na YouTube v rámci Břevnovských hudebních setkání. Byla jsem moc vděčná, že jsem si mohla zahrát, ale upřímně, hrajete „do zdi“, atmosféra nula, je to mnohem náročnější, reakce lidí chybí, prostě publikum je publikum.

Pokud cvičíte, tak sama s harfou v místnosti to asi není problém, ale co případné společné zkoušky s kolegy, natož s orchestrem… Jak to řešíte?
Myslíte kvůli covidu? Od prosince jsem veřejný koncert nehrála. Zkoušela jsem zatím maximálně ve dvou, při natáčení jsme byli tři. Pokud to jde – vzhledem k hraní na nástroj – nosíme roušku či respirátor. Já jsem testovaná každý týden kvůli tchánovi. Na konci dubna mám hrát se SOČRem, tam to mají jistě také ošetřené.

Vedle toho, že jste výsostná interpretka, dokážete přistoupit k literatuře i jinak kreativně – adaptovat skladby původně určené pro jiný nástroj, upravit je pro harfu. Je obtížné upravovat a přitom plně respektovat autora?
Moc záleží na konkrétní skladbě. Mnohdy nemusím nic moc dělat, je to spíš adaptace, někdy zasáhnu trochu více především do artikulace, která lépe svědčí harfě. Jsou ale úpravy, které prověří až čas, některé možná zapadnou v propadlišti dějin. Nemám však vůbec problém ve chvílích pocitu naprostého zmaru oslovit někoho fundovanějšího.

Moc ráda vzpomínám na Otomara Kvěcha, který nám upravil Albenize – hráli jsme ho s Martinem Kasíkem – a také Ravela. U toho jsme se sešli s Vilémem Veverkou. Korespondenci s Otomarem Kvěchem mám schovanou. Pokorný, skromný a vzdělaný pán, který byl schopen mně děkovat za to, že se může probírat partiturou Ravelova Náhrobku Couperinova. V dnešní době namachrovaných egomanů to bylo dojemné a nádherné.

Hrajete s řadou hudebních partnerů, předních interpretů. Které nástroje podle vašich zkušeností s harfou nejlépe ladí?
Já myslím, že je to spíš v tom, s jakým interpretem si hudebně sednete. Pak je úplně jedno, na co hraje. Říká se, že melodický nástroj jako je flétna k harfě nejlépe sedne, ale já mám například moc ráda náš program s klavíristou Martinem Kasíkem. S ním si vlastně nemusíme nic říkat, jedeme na stejné vlně, a přitom bychom si nástrojově mohli de facto konkurovat.

Váš tatínek byl řadu let předsedou Rady Českého spolku pro komorní hudbu při ČF a měl vždycky k hudbě blízko. Ovlivnilo to vaše dětství a vztah k hudbě?
Táta je velkým milovníkem hudby a po těch letech má i obrovský přehled. Nicméně oba moji rodiče mají hudbu moc rádi, tudíž mě to určitě ovlivnilo. Chodili vždycky na koncerty, maminka mě brala na opery a balety, můj dědeček hrál krásně na klavír a jeho maminka, moje prababička Johanna Cavallárová, byla subretou v Národním divadle.

Nenechte se ale mýlit, že to byla jen klasika, ve které jsem vyrůstala. Byly to třeba semaforské písničky Suchého a Šlitra, jazzová muzika – Ella Fitzgerald, Duke Ellington, Louis Armstrong. Řekla bych, že právě lidi jako jsou moji rodiče bychom měli vyhledávat a opečovávat. Představují posluchače, kteří mají jiné profese, ale hudba je pro ně potěcha a stane se jakousi nevtíravou nutností, kterou začnou vyhledávat. Vše podstatné si člověk přináší z rodiny, proto se i u svých dětí snažím vzbudit nenuceně zájem o hudbu. Nejde mi o profesionální dovednost, ale chtěla bych, aby ji měly rády a uměly rozlišit kvalitní od škváru.

Vraťme se ještě k současným problémům. Jak prožíváte s dětmi výpadek školy, distanční výuku a problémy s tím spojené? Je to pro vás manžela a taky pro ně hodně náročné? Nebo všechno umíte, od matematiky po chemii?
Toto období je náročné pro všechny. Sama učím na konzervatoři, momentálně online, takže vím, jak limitované prostředky člověk má. A přesto si myslím, že není důvod věšet hlavu. Dá se udělat plno práce. Když vidím, že se studentům daří, mám z toho obrovskou radost. Je to někdy až směšné, jak si vysvětlujeme muziku přes počítač. Já jim diriguju, zpívám, luštím, jestli zahráli správné noty… Nezávislý člověk by si mohl myslet, že jsme se zbláznili.

A u vás doma?
Moje děti jsou zlaté, zvládají to obdivuhodně. Nemohu se připojit k lamentujícím rodičům, protože ten pocit doma nemám. Mám ale obrovskou oporu v mém muži. Také mám asi štěstí, že syn je ve třetí třídě – to ještě zvládnu (smích) – a dcera je v septimě a baví ji chemie, fyzika a matematika. V tom bych jí už opravdu nepomohla. I školy, které navštěvují, se k problému postavily čelem. Obdivuji nasazení učitelů a ředitelů škol, protože já mám před sebou vždy jednoho studenta, oni mnohdy třicet. To je teprve výzva! To samé se ZUŠkami. Máte můj obrovský obdiv! Sice je tam také výuka jeden na jednoho, ale malé děti se pochopitelně nesoustředí nadlouho, vidím to u syna, když má hodinu flétny. Navíc se teprve na nástroj učí, tzn. postavení rukou, které musí učitelé verbálně popsat nebo ukázat. Je to obdivuhodné.

Situace je ale stále nejistá. Co vám dělá starost?
Nejhorší je asi to, že nevíme, jak dlouho vše ještě potrvá. Až budeme proočkovaní, bude to stačit? Objeví se další mutace, na podzim nebo příští rok? To jsou všechno věci, které nejsme schopni zodpovědět a bohužel, jak je vidět, není to schopen zodpovědět nikdo.

To, co by nám hudebníkům, ale myslím i dalším pracovníkům v kultuře, organizátorům, intendantům festivalů, pomohlo, by byl konkrétní plán v případě rozvolňování. Jednoduchá metodika, ale ušitá přímo na míru kulturnímu spektru: kolik lidí do jak velkých sálů, testování, potvrzení o očkování, podpora státu v testování… Musíme věřit, že „naše“ ministerstvo kultury už na tom dávno pracuje! Nebo spíš apelujme, abychom měli podmínky stejné s jinými obory! Když to jde ve sportu, proč ne v kultuře, že?

Kateřina Englichová vyrůstala v hudbymilovné rodině. V letech 1983–1989 vystudovala hru na harfu na Pražské konzervatoři; její profesorkou byla přední harfistka Libuše Váchalová. (přečtěte si více…)