Kateřina Englichová: Za časů krize se o kultuře moc nemluví

  1. 1
  2. 2

Vedle toho, že jste výsostná interpretka, dokážete přistoupit k literatuře i jinak kreativně – adaptovat skladby původně určené pro jiný nástroj, upravit je pro harfu. Je obtížné upravovat a přitom plně respektovat autora?
Moc záleží na konkrétní skladbě. Mnohdy nemusím nic moc dělat, je to spíš adaptace, někdy zasáhnu trochu více především do artikulace, která lépe svědčí harfě. Jsou ale úpravy, které prověří až čas, některé možná zapadnou v propadlišti dějin. Nemám však vůbec problém ve chvílích pocitu naprostého zmaru oslovit někoho fundovanějšího.

Moc ráda vzpomínám na Otomara Kvěcha, který nám upravil Albenize – hráli jsme ho s Martinem Kasíkem – a také Ravela. U toho jsme se sešli s Vilémem Veverkou. Korespondenci s Otomarem Kvěchem mám schovanou. Pokorný, skromný a vzdělaný pán, který byl schopen mně děkovat za to, že se může probírat partiturou Ravelova Náhrobku Couperinova. V dnešní době namachrovaných egomanů to bylo dojemné a nádherné.

Hrajete s řadou hudebních partnerů, předních interpretů. Které nástroje podle vašich zkušeností s harfou nejlépe ladí?
Já myslím, že je to spíš v tom, s jakým interpretem si hudebně sednete. Pak je úplně jedno, na co hraje. Říká se, že melodický nástroj jako je flétna k harfě nejlépe sedne, ale já mám například moc ráda náš program s klavíristou Martinem Kasíkem. S ním si vlastně nemusíme nic říkat, jedeme na stejné vlně, a přitom bychom si nástrojově mohli de facto konkurovat.

Kateřina Englichová (foto se svolením Kateřiny Englichové)
Kateřina Englichová (foto se svolením Kateřiny Englichové)

Váš tatínek byl řadu let předsedou Rady Českého spolku pro komorní hudbu při ČF a měl vždycky k hudbě blízko. Ovlivnilo to vaše dětství a vztah k hudbě?
Táta je velkým milovníkem hudby a po těch letech má i obrovský přehled. Nicméně oba moji rodiče mají hudbu moc rádi, tudíž mě to určitě ovlivnilo. Chodili vždycky na koncerty, maminka mě brala na opery a balety, můj dědeček hrál krásně na klavír a jeho maminka, moje prababička Johanna Cavallárová, byla subretou v Národním divadle.

Nenechte se ale mýlit, že to byla jen klasika, ve které jsem vyrůstala. Byly to třeba semaforské písničky Suchého a Šlitra, jazzová muzika – Ella Fitzgerald, Duke Ellington, Louis Armstrong. Řekla bych, že právě lidi jako jsou moji rodiče bychom měli vyhledávat a opečovávat. Představují posluchače, kteří mají jiné profese, ale hudba je pro ně potěcha a stane se jakousi nevtíravou nutností, kterou začnou vyhledávat. Vše podstatné si člověk přináší z rodiny, proto se i u svých dětí snažím vzbudit nenuceně zájem o hudbu. Nejde mi o profesionální dovednost, ale chtěla bych, aby ji měly rády a uměly rozlišit kvalitní od škváru.

Vraťme se ještě k současným problémům. Jak prožíváte s dětmi výpadek školy, distanční výuku a problémy s tím spojené? Je to pro vás manžela a taky pro ně hodně náročné? Nebo všechno umíte, od matematiky po chemii?
Toto období je náročné pro všechny. Sama učím na konzervatoři, momentálně online, takže vím, jak limitované prostředky člověk má. A přesto si myslím, že není důvod věšet hlavu. Dá se udělat plno práce. Když vidím, že se studentům daří, mám z toho obrovskou radost. Je to někdy až směšné, jak si vysvětlujeme muziku přes počítač. Já jim diriguju, zpívám, luštím, jestli zahráli správné noty… Nezávislý člověk by si mohl myslet, že jsme se zbláznili.

Kateřina Kněžíková a Kateřina Englichová na Classic Prague Awards (foto Classic Prague Awards)
Kateřina Kněžíková a Kateřina Englichová na Classic Prague Awards (foto Classic Prague Awards)

A u vás doma?
Moje děti jsou zlaté, zvládají to obdivuhodně. Nemohu se připojit k lamentujícím rodičům, protože ten pocit doma nemám. Mám ale obrovskou oporu v mém muži. Také mám asi štěstí, že syn je ve třetí třídě – to ještě zvládnu (smích) – a dcera je v septimě a baví ji chemie, fyzika a matematika. V tom bych jí už opravdu nepomohla. I školy, které navštěvují, se k problému postavily čelem. Obdivuji nasazení učitelů a ředitelů škol, protože já mám před sebou vždy jednoho studenta, oni mnohdy třicet. To je teprve výzva! To samé se ZUŠkami. Máte můj obrovský obdiv! Sice je tam také výuka jeden na jednoho, ale malé děti se pochopitelně nesoustředí nadlouho, vidím to u syna, když má hodinu flétny. Navíc se teprve na nástroj učí, tzn. postavení rukou, které musí učitelé verbálně popsat nebo ukázat. Je to obdivuhodné.

Situace je ale stále nejistá. Co vám dělá starost?
Nejhorší je asi to, že nevíme, jak dlouho vše ještě potrvá. Až budeme proočkovaní, bude to stačit? Objeví se další mutace, na podzim nebo příští rok? To jsou všechno věci, které nejsme schopni zodpovědět a bohužel, jak je vidět, není to schopen zodpovědět nikdo.

To, co by nám hudebníkům, ale myslím i dalším pracovníkům v kultuře, organizátorům, intendantům festivalů, pomohlo, by byl konkrétní plán v případě rozvolňování. Jednoduchá metodika, ale ušitá přímo na míru kulturnímu spektru: kolik lidí do jak velkých sálů, testování, potvrzení o očkování, podpora státu v testování… Musíme věřit, že „naše“ ministerstvo kultury už na tom dávno pracuje! Nebo spíš apelujme, abychom měli podmínky stejné s jinými obory! Když to jde ve sportu, proč ne v kultuře, že?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments