Katharina Wagner musela na uznání dlouho čekat. Tristan a Isolda v Bayreuthu

redakce, 26.07.2015 15:20

Z ohlasů v zahraničním tisku

Tristan smiřuje Katharinu Wagner s fanoušky

Katharina Wagner musela na takové uznání dlouho čekat. Tristanem však přesvědčila i posledního wagneriána, ačkoli jako obvykle i tentokrát dílo vyložila po svém. Stalo se to krátce před samotným vrcholem večera, kdy porušila zlaté pravidlo opery. Zpěváci se mají pokud možno co nejméně odvracet od publika, nejraději vůbec, jinak hrozí, že jejich hlasy spolknou kulisy. Jsme ve druhém dějství, právě před slavným milostným duetem „Ó klesni dolů, noci lásky“, když se Tristan a Isolda otočí a dvěma tisícům premiérových hostů, mezi nimi Angela Merkel, všem těm krásným, mocným a bohatým ve smokinzích a večerních róbách, ukáží záda.

Na tomto jevišti, které od svého vybudování vždy vystavovalo zpěváky nemilosrdné pozornosti diváků, se jim oba milující pokoušejí vzdálit, i kdyby jen po dobu trvání jedné scény. „Dej zapomenout, že žiju,“ zpívají, „vyveď mě z tohoto světa!“ Diváci jsou degradováni na zvědavce za plotem. Tristan a Isolda nepatří jim, jen sami sobě. Typický okamžik rukopisu Kathariny Wagner.

Od roku 2008, kdy převzala vedení Bayreuthského festivalu, je jejím záměrem Wagnerovo dílo osvobodit od všech očekávání, zvyklostí a požadavků, které se v průběhu let a desetiletí na Zeleném pahorku usadily. A díla jejího pradědečka jí podivuhodným způsobem vycházejí vstříc.

Platí to i pro Tristana a Isoldu, novou inscenaci po osmi letech od té poslední. Stále v ní ale jde o loučení se světem a vymizení z něj, o odhození všech pout, o útěk na svobodu. A o nebezpečné nepřátele, kteří stojí volnomyšlenkářům v cestě.

Katharina Wagner musela na uznání dlouho čekat
Dost nepřátel má Katharina Wagner i mezi wagnerovskými fanoušky. A přece se zdá, že se jí v sobotu večer při zahájení Bayreuthského festivalu podařilo mnohé usmířit. Produkcí, která po hudební stránce už sotva může být lepší. A která režijně není revoluční, ale důsledná a působivá. Výsledek: na rozdíl od jejích Mistrů pěvců z roku 2007 sklidila režisérka tentokrát při premiéře ovace a děkovačka se obešla téměř bez bučení. Uznání, na jaké musela dlouho čekat.

Jako by bayreuthská jevištní technika, známá pro své dalekosáhlé možnosti, dokázala dokonce ovlivnit počasí, bouřilo a hřímalo před začátkem tak prudce, jak by si jen Isolda pro svou mořskou plavbu mohla přát („Slyšte mou vůli, váhavé větry! Vzhůru do boje a k rachotu hromů!“). V režii Kathariny Wagner ovšem nevidíme na jevišti moře ani loď, jen trojrozměrný labyrint šedivých schodišť a chodeb.Tristan doprovází Isoldu jako příští nevěstu svého krále Markeho do Cornwallu. Podle starého mravu se nevěsta a její průvodce nemají během cesty setkat. V inscenaci dobře vidíme, proč. Když tito dva své pánské i dámské družiny konečně setřesou, vrhnou se k sobě okamžitě tak prudce, že se nápoje, který mají podle libreta vypít, ani nedotknou, vlastně ho rozlijí.

Jestliže v neustálém příšeří na těch schodech nikdo neupadne, pak pravděpodobně proto, že se v prvním dějství stejně skoro nikdo nehýbá. Zpěváci postávají a jejich extrémně obtížný úkol jim to usnadňuje, nikoli však divákovi, jemuž by v dusnu Festspielhausu trocha té jevištní akce jistě udělala dobře a udržela ho v bdělosti.

Tristan se žene za vizí Isoldy
Ale ve druhém jednání se to rozjede, přestože jeviště zůstává ve tmě. Tajní milenci dorazili na královský dvůr a přechodnou nepřítomnost svého pána využili ke sblížení. I z poslední řady hlediště se však dá rozpoznat, jak je jejich spojení bezvýchodné. Jsou zavřeni mezi vysokými šedými, hrozivými stěnami (scéna Frank Philipp Schlössmann a Matthias Lippert), na nichž hlídkují královské stráže s reflektory. Tu a tam trčí z nahých zdí železné kruhy, po nichž by bylo možné z vězení uprchnout. Ukáže se však, že hrdinného tenora neunesou. Únik není možný, a Tristan s Isoldou to vědí – a tak je v závěru dějství Marke přistihne in flagranti.

Zde dochází k nejnápadnější změně výkladu. Marke je obvykle podáván jako nerozhodný, nešťastný panovník, který by Tristanovi a Isoldě nejraději okamžitě udělil souhlas, kdyby do jejich vztahu byl včas zasvěcen. Katharina Wagner dělá z jeho postavy panovačného surovce, který svému horčicově žlutému klobouku a mohutnému kožichu (kostýmy Thomas Kaiser) věnuje víc pozornosti, než své snoubence – a který jednomu z přisluhovačů osobně podá nůž, aby Tristana vyřídil.Smrtelně raněný Tristan blouzní ve třetím dějství na téměř prázdném a nyní úplně černém jevišti a honí se za vznášejícími se vidinami Isoldy, které se z ničeho nic objeví a zase mizí – je to nejkrásnější optický efekt inscenace. Když leží hrdina konečně na zemi mrtvý, smí ještě Isolda zazpívat svou slavnou árii na rozloučenou, a Marke ji pak strhne s sebou do kulis. Smrt z lásky, Isoldino zhroucení nad mrtvolou milence, odpadá. Katharina Wagner je leccos, sentimentální ale není.

Thielemann vytvořil impresionistickou symfonickou báseň
Zato se jí a její nevlastní sestře Evě Wagner-Pasquier podařilo Tristana skvěle obsadit. Evelyn Herlitzius je v roli Isoldy bez vady a jedinečná pokud jde o vytrvalost, charakteristická suchost jejího hlasu jí dovoluje zvýraznit všechny odstíny role. Stephen Gould má měkčí témbr, který najde uplatnění především v milostném duetu a při jeho loučení se světem ve třetím dějství. Georg Zeppenfeld jako Marke naplňuje prostor, aniž by musel na hlas tlačit, zůstává ve zpěvu vždy elegantní.

Christian Thielemann vytváří v orchestřišti z Tristana impresionistickou symfonickou báseň. Žádné tempo není strnulé, žádný takt nezní stejně, stále se proměňují, jsou ohebné a pružné a dovolí si i několik prudkých erupcí.

Tím spíš překvapí děkovačka. Nejen proto, že je příznivě přijata režie – to je sama o sobě rarita. Ale po ovacích pro všechny zpěváky, zvláště pro Stephena Goulda, musí Christian Thielemann mezi převládajícími bravo vyslechnout také několik zabučení. To v Bayreuthu jistě ještě nezažil.

Možná, že za to mohou pověsti o roztržce mezi ním a Evou Wagner-Pasquier. Nebo měl zase jednou pravdu Richard Wagner, který o Tristanovi napsal: „Jen průměrná představení mě mohou zachránit! Z dokonalých by se museli lidé zbláznit!“

(welt.de – 25. 7. 2015 – Lucas Wiegelmann)
***

Inscenace Tristana Kathariny Wagner téměž nekontroverzní

Leckdo to očekával, jiný se obával, další v to doufal. Pravnučka velkého Richarda Wagnera Katharina Wagner srazila milostné drama Tristan a Isolda, zahajující letošní Bareyuthský festival, z oblak lásky vymezené smrtí, do propasti pomstychtivosti, která řídí lidské osudy.

Příběh se vypráví fázovitě a jakoby mimochodem. Nepije se nápoj lásky, Tristan ho vylije. Zahrada v druhém dějství není žádná rajská zahrada, nýbrž žalář krále Markeho, kde jsou zoufalí zamilovaní uvězněni. Isolda v závěru nezemře, král Marke ji brutálním způsobem přinutí k manželství – také způsob smrti z lásky.

Výsledkem tohoto výkladu je několik dramaturgických zlomů, nějaký koncept nerozeznáme. Scénická výprava prvního dějství – orgie schodišť, výtahů a aluminiových zábradlí – stěží může být ošklivější.Vcelku málo povznášející večer. Studené, zmatené psychodrama, které ve třetím dějství vede k podivným vizím. A nesmíme také poslouchat, co se v textu zpívá.

Evelyn Herlitzius a Stephen Gould jsou velkolepý pár, v obou se spojuje hlasová krása s výdrží, průraznost s nuancováním. Georg Zeppenfeld jako král Marke imponuje. Christian Thielemann diriguje s nadšením a občas v překvapivě zatěžkaných tempech. Festivalový orchestr hraje jako obvykle s nasazením a mistrovsky.

(rp-online.de – 26. 7. 2015 – Wolfram Goertz)

Bayreuther Festspiele 2015
Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Christian Thielemann
Režie: Katharina Wagner
Scéna: Frank Philipp Schlössmann, Matthias Lippert
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světla: Reinhard Traub
Sbormistr: Eberhard Friedrich
Dramaturgie: Daniel Weber
Bayreuther Festspielorchester
Bayreuth Festival Chorus
Premiéra 24. července 2015 Festspielhaus Bayreuth

Tristan – Stephen Gould
Marke – Georg Zeppenfeld
Isolde – Evelyn Herlitzius
Kurwenal – Iain Paterson
Melot – Raimund Nolte
Brangäne – Christa Mayer
Ein Hirt / Junger Seemann – Tansel Akzeybek
Ein Steuermann – Kay Stiefermann