Každý orchestr má svou vlastní osobnost, pro práci s ním musím pochopit jeho charakter, říká Sascha Götzel

11. a 12. června 2025 budete dirigovat Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Je to vaše první spolupráce s tímto orchestrem či vůbec první spolupráce v Praze?
Ano, tento koncert je mým debutem s tímto orchestrem a mým prvním dirigováním v Praze. Pro mě jako vídeňského dirigenta má tato událost hluboký význam. Praha byla vždy městem blízkým mému srdci, a to nejen kvůli svému bohatému hudebnímu dědictví, ale také kvůli hlubokému spojení s Mozartem. Je dobře známo, že Mozartova díla se zde setkala s mimořádným uznáním. Dokonce do té míry, že zde proběhla i premiéra Dona Giovanniho v roce 1787. Této opery si velmi cením a měl jsem tu čest dirigovat ji v různých prestižních operních domech po celém světě. Navíc mě pojí s českou kulturou pevné pouto. Jeden z mých nejbližších mentorů během mých formativních let byl z Prahy a poskytl mi neocenitelný vhled do jedinečné české umělecké tradice. Během své kariéry jsem měl tu čest spolupracovat s mnoha vynikajícími českými umělci. Naposledy v březnu 2024 jsem dirigoval Rückertovy písně Gustava Mahlera s oceňovanou českou mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a Národním orchestrem Pays de la Loire ve Francii. Tyto zkušenosti obohatily mou hudební cestu a prohloubily mé uznání pro české umění. Dirigování v Praze se proto jeví v podstatě jako návrat domů, spojení mých vídeňských kořenů, mého trvalého obdivu k české kultuře a mé celoživotní vášně pro Mozartovu hudbu.

O+

Koncertní program je pro publikum velmi atraktivní díky autorům, kteří vynikali jak v instrumentaci, tak v orchestraci. Byla to kompletně dramaturgická zakázka orchestru, nebo kombinace s vaším návrhem?
Program byl vytvořen v úzké spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a reflektuje pro mě velmi osobní hudební příběh. Každá skladba představuje kapitolu mé umělecké dráhy. Labuť z Tuonely je spojena s mými začátky ve Finsku, kde jsem po studiu u Jormy Panuly zastával svou první pozici hudebního ředitele v Kuopiu. Letní noci odrážejí mou vášeň pro vokální hudbu, která formuje mou kariéru od samého počátku. Moře a Valčík přinášejí do programu francouzský modernismus z období „fin de siècle“ v Evropě – barvy a textury, které jsem vždy rád prozkoumával a které mají velmi zvláštní osobní a historické konotace. Zejména Valčík (La Valse), který jsem také nahrál s Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra. Ravel jej složil jako poctu i kritiku zároveň – jako vířivou vzpomínku na valčík a společnost, kterou symbolizoval. Je to rozloučení s jednou dobou a v dnešním světě kulturní transformace se jeví jako velmi aktuální. Pro někoho, kdo se narodil a studoval ve Vídni, tudíž má valčíkový rytmus v DNA, je dirigování Valčíku osobní i filozofické současně. Je to Ravelův smutek nad tím, co Vídeň kdysi představovala, v jeho přetvořené vizi. Celý program v jistém smyslu zrcadlí mou cestu – z Finska přes Francii až po Vídeň, od symfonické hudby přes vokální až po choreografii. Umožňuje mi sdílet nejen zvuk, ale i vzpomínky, emoce a identitu – s orchestrem i s publikem.

Když vás čeká spolupráce s novým orchestrem, posloucháte si předem jeho nahrávky, abyste si ujasnil jeho zvuk, kde jsou jeho silné a slabé stránky? Líbí se vám zvuk FOK?
Každý orchestr má svou vlastní osobnost – svůj způsob dýchání, frázování a tvarování zvuku. Než začnu pracovat s novým souborem, vždy věnuji čas tomu, abych pochopil jeho charakter, a to nejen prostřednictvím nahrávek, ale i studiem jeho historie, repertoáru a hudební kultury, která ho obklopuje. Ke každé první zkoušce přistupuji s otevřenou myslí. Nahrávka vám něco řekne, ale nenahradí pocit z prostoru, když hudebníci začnou hrát. Symfonický orchestr FOK má velmi vřelé smyčce, dřevěné dechy přirozeně a elegantně frázují. To obdivuji. Tato citlivost je zakořeněna v neuvěřitelné středoevropské tradici, kterou tento orchestr představuje.

Mně nejde o identifikaci „silných a slabých stránek“. Jde mi o pochopení toho, jak budovat důvěru, jak dostat orchestr k jádru interpretace, aby hudebníci nejen plnili plán, ale společně něco objevovali. To je velká výsada mé profese: ten okamžik, kdy partitura opustí stránku a stane se něčím živým a neopakovatelným. A začíná to nasloucháním – hudebníkům, prostoru, tichu mezi notami, kde se hudebníci mohou začít propojovat a vytvářet magickou atmosféru, kterou hudba nese.

Jaké jsou vaše zkušenosti s českým repertoárem – Dvořákem, Smetanou, Janáčkem, Martinů nebo dokonce s pozdější generací 20. či 21. století?
Hudba českých skladatelů mě doprovázela po celou mou kariéru a měl jsem tu čest hrát mnoho jejich děl s orchestry po celém světě. Od raných dob své dirigentské kariéry jsem cítil přirozenou spřízněnost s emocionální krajinou, rytmickou energií a osobitým hudebním hlasem, který se prolíná českým repertoárem. V hudbě Dvořáka je hloubka lidskosti, ve Smetanově živoucí nacionalismus a v Janáčkovi psychologická naléhavost, která promlouvá přímo k interpretovi. Martinů přidává další rozměr – zakořeněný v české tradici, ale otevřený modernímu světu. Tito skladatelé se v průběhu let stali součástí mého hudebního jazyka, a to nejen prostřednictvím samotných děl, ale i díky uměleckým vztahům, které jsem si vybudoval s českými hudebníky. Tento repertoár není jen součástí toho, co diriguji – je součástí mého hudebního myšlení. Neustále mě formuje.

Mladá česká mezzosopranistka Ester Pavlů vystoupí v Berliozových Letních nocích. Máte s ní zkušenosti?
Bude to moje první spolupráce s Ester Pavlů a moc se na ni těším. Sledoval jsem několik jejích vystoupení a jsem hluboce ohromen bohatostí její hlasové barvy a emocionální upřímností. Její školení u Heleny Kaupové je zřejmé – je zde vzácná rovnováha mezi technikou a expresivní zralostí.

Letní noci jsou jedním z mých nejoblíbenějších orchestrálních písňových cyklů. Nyní, když působím ve Francii jako hudební ředitel Národního orchestru Pays de la Loire, cítím s tímto repertoárem ještě hlubší spojení. Nemůžu se dočkat, až se o tuto hudbu podělím s Ester a symfonickým orchestrem. Je to pozvání k prozkoumání poezie lásky, ztráty a touhy – s jemností a emocionální pravdou.

Jako někdo, kdo se rozsáhle věnuje opeře a umělecké písni, kladu velký důraz na vztah mezi hlasem a orchestrem. V mé nedávné nahrávce s Fatmou Said pro Warner Classics jsme prozkoumali dynamický prostor, kde hlas nejenže pluje nad souborem, ale dýchá s ním, sdílí jediný výrazový impulz. Jsem nadšený, že s Ester objevuji takový dialog a že její umění vnáším do srdce tohoto koncertu v Praze.

Ve svých rozhovorech říkáte, že máte rád přirozený a informovaný vývoj hudby. Když se připravujete na konkrétní repertoár, soustředíte se výhradně na partitury, nebo posloucháte i jiné interpretace?
Každá nová repertoárová cesta pro mě vždy začíná partiturou. Je to místo, kde hudba promlouvá ve své nejčistší podobě, je nefiltrovaná interpretací. Chci pochopit, co skladatel zamýšlel, než se nechám ovlivnit jakýmikoli tradicemi, nahrávkami nebo interpretačními návyky, které se kolem skladby mohly vyvinout. Nicméně nevěřím v izolaci. Jakmile si vytvořím vlastní koncepční rámec, občas si poslechnu i jiné interpretace. Ne proto, abych je napodobil nebo odmítl, ale abych rozšířil rozhovor ve své hlavě. Skvělé nahrávky jsou součástí naší kolektivní paměti jako hudebníků a já je jako takové respektuji. Nikdy s nimi ale nezačínám.

Pod pojmem „přirozený a informovaný vývoj“ mám na mysli toto: interpretace musí vyrůstat z porozumění – nejen notám a struktuře, ale i historickému, filozofickému a emocionálnímu kontextu díla, stejně jako tradicím interpretační praxe. Celkově se snažím odhalovat hudbu studiem, na zkouškách, dialogem s hudebníky. Tehdy začíná skutečná transformace, když se partitura stane živoucím, dýchajícím okamžikem sdíleným mezi námi a publikem. Nehledám dokonalost, protože nemáme žádný důkaz, že existuje mimo naši mysl. Hledám přítomnost, autenticitu a odvahu nechat hudbu upřímně se vyvíjet – z ticha do zvuku. A to pramení z důvěry v partituru, hudebníky a okamžik, kdy společně tvoříme.

V posledních letech jste také dirigoval opery. Jaký je váš názor na inovativní inscenace, které se odchylují od skladatelova záměru? Dirigoval byste takovou produkci?
Nejprve mi dovolte říct, že opera byla vždy ústředním bodem mé umělecké identity – ne něco, co bych objevil „nedávno“. Moje operní cesta začala v Innsbrucku pod taktovkou Brigitte Fassbaender a jedním z mých prvních milníků bylo dirigování celého cyklu Mozart–Da Ponte v roce 2006, které se setkalo s mezinárodním uznáním. Od té doby jsem měl tu čest pracovat v některých z předních světových operních domů včetně Vídeňské státní opery, Curyšské opery, Tokijské metropolitní opery a dalších.

Opera je dokonalým spojením hudby, textu, psychologie a vizuálního vyprávění. Vyžaduje disciplínu i představivost. Vítám nové perspektivy, ale pouze tehdy, když jsou zakořeněny v upřímném pochopení skladatelova světa. Inovace se stává smysluplnou, když je v dialogu s hudbou, nikoli ve vzdoru k ní. Nikdy bychom neuvažovali o „reinterpretaci“ Mony Lisy tím, že bychom jí namalovali knír a nazvali to pokrokem. Ani bych nepřepisoval Goethova Fausta jen proto, aby to působilo moderněji. Když navrhujeme nový koncertní sál nebo operní dům, nevymažeme minulost, stavíme na ní. Zkoumáme prostor, tvar a technologie, abychom vytvořili prostor pro rozmanitost, rezonanci a lidskou zkušenost. Všechny formy umění musí sloužit jako domov pro lidstvo v celé jeho složitosti, ale domov stále potřebuje základ a strukturu. Takže ano, věřím ve spolupráci s režiséry. Věřím v konverzaci, napětí, diskurz, konflikt a vůli naslouchat a dělat kompromisy. Ale pokud inscenace zásadně naruší integritu díla, pokud se hudba podřídí konceptu, nebyl bych její součástí. Skladatel musí zůstat gravitačním centrem, kolem kterého se veškerá interpretace točí. Opera není o estetickém šoku. Je o emocionální pravdě. Když to uděláme správně, výsledek je nadčasový.

Slovenský dirigent Marián Lejava říká, že s klasickou hudbou zachází, jako by byla nová, a s novou hudbou, jako by byla klasická. Souhlasíte s tím?
Tento způsob myšlení považuji za inspirativní a nezbytný, zejména v naší době, kdy se neustále pohybujeme mezi odkazem a inovací. V mnoha ohledech to odráží i můj vlastní přístup k hudbě.

Zacházet s tradičním repertoárem, jako byste ho slyšeli poprvé, vyžaduje pokoru, zvědavost a schopnost umlčet své domněnky. Je snadné upadnout do pohodlí zvyku nebo tradice, ale hlubší zodpovědností je hledat, najít to, co se nám hudba snaží říct právě teď. Na druhou stranu, přistupovat k nové hudbě, jako by už byla klasikou, znamená dát jí stejnou vážnost, strukturu a emocionální hloubku, jakou vnášíme do takzvaného kánonu. Nová díla se nemusí „prokazovat“ novostí, zaslouží si interpretaci, nejen provedení. Tuto rovnováhu mezi svěžestí a úctou se neustále snažím pěstovat v sobě i s orchestry, které vedu. Ať už diriguji Mozarta, nebo světovou premiéru žijícího skladatele, kladu si stejné otázky: Co nám říká jazyk hudby? Jaká je lidská perspektiva, která se za touto hudbou skrývá? Co po nás žádá? A jak jí můžeme dovolit žít, nejen znít? Nejde o to vybrat si mezi tradicí a pokrokem. Jde o to zůstat vnímavý, dovolit hudbě, staré nebo nové, aby vás překvapila.

Co si myslíte o fúzi symfonického a operního orchestru, ať už z uměleckého, či produkčního hlediska?
Abychom na tuto otázku správně nahlíželi, musíme se podle mého názoru podívat za hranice struktury a do duše obou uměleckých forem. Symfonie a opera se vyvinuly jako dvě odlišné, ale propojené tradice – jedna sahá k abstrakci, druhá je zakořeněná v bezprostřednosti dramatu a lidského hlasu.

Od Haydna, Mozarta, Beethovena a Schuberta jsme zdědili základ orchestrální architektury, hudbu, která destilovala narativ a emoce do čistého zvuku. Jejich díla otevřela dveře rozsáhlým emocionálním a strukturálním plátnům podobných osobností jako byli Berlioz, Mahler nebo Richard Strauss, kteří posouvali hranice orchestrálního vyjádření a v Straussově případě často stírali hranici mezi symfonickým a operním jazykem. Růžový kavalír je mezníkem – nejen po hudební stránce, ale i jako Gesamtkunstwerk, kde se orchestr stává rovnocenným poetickým partnerem textu. Právě tam jsme možná poprvé svědky skutečně osvobozené syntézy symfonického a operního myšlení.

Tento oblouk neskončil Straussem. Vyvinul se v odvážnou inovaci Druhé vídeňské školy – Schoenberga, Berga a Weberna – kteří osvobodili jednotlivý tón od harmonické hierarchie. S nimi se orchestr stal nejen nositelem emocí, ale i polem vnímání, kde byly nově definovány barva, ticho a struktura. Jejich opery a symfonická díla vyžadují od hudebníků nejvyšší citlivost a flexibilitu, pochopení formy i křehkosti.

Spojení symfonického a operního orchestru nikdy nebylo jen logistickým nápadem, je to umělecký návrh (viz Vídeňská státní opera a Vídeňská filharmonie). Vyžaduje to uznání, že každá disciplína si vyvinula jedinečné fyzické reflexy, odlišné poslechové priority a odlišný vztah k času, prostoru a frázování.

Jako dirigent se cítím odpovědný za ochranu tohoto odkazu a zároveň vyzývám hudebníky, aby ho překonali. Operní orchestry vás učí dýchat s hlasem, formovat ticho i ambivalenci v rámci jedné fráze. Symfonické orchestry vás učí formovat a sochat architekturu ve zvuku, budovat konflikt, napětí a jejich rozvoj napříč jednoduchými a abstraktními formami. Když tyto instinkty spojíte – nejen prakticky, ale i duchovně – můžete vytvořit něco mimořádně kompletního pro hudebníky i publikum. Vyžaduje to ale opatrnost, jelikož nejde o praktickou efektivitu, jde o odpovědnost vůči respektovaným uměleckým formám a jejich identitě.

Slabinou mnoha dnešních orchestrů nejsou technické dovednosti, ale takzvané „měkké dovednosti“. Co doporučujete?
Věřím, že toto je jedna z nejnaléhavějších konverzací ve světě klasické hudby. Samotnou technickou brilantností se nestane velký hudebník ani orchestr zároveň skvělým. Soubor pozvedá schopnost komunikovat, hluboce naslouchat, zůstat flexibilní a prezentovat se navzájem. Ty takzvané „měkké dovednosti“ nejsou volitelným doplňkem, jsou samotným základem smysluplné tvorby hudby v naší době. A to není nová myšlenka. Na přelomu 20. století, v podobně roztříštěném a nejistém světě, se umělci Vídeňské secese spojili, aby zpochybnili tradici – ne destrukcí, ale jasností, společenstvím a vizí. Jejich motto: „Každému věku jeho umění, každému umění jeho svobodu“ nám připomíná, že umění musí odrážet lidskou situaci v její složitosti. Viděli, že identita není neměnná, buduje se společně. Tohoto ducha dnes v našich orchestrech potřebujeme. Skvělý soubor není jen souborem talentů, je to společenství. Takové, které vyžaduje empatii, emocionální gramotnost a odvahu naslouchat stejně jako vést. Proto kladu tolik důrazu na kulturu zkoušek, na to, jak spolu mluvíme, jak společně tvarujeme frázi, jak v partituře necháváme prostor pro různé perspektivy. Když se to stane, hudba překračuje techniku ​​a stává se sdíleným aktem významu.

Tento étos také formoval můj nedávný nahrávací projekt s Orchestre National des Pays de la Loire, který obsahuje díla Korngolda, Schrekera a Křenka (datum vydání: říjen 2025). S tímto albem jsem chtěl zahájit cestu do konce století – období poznamenaného úzkostí, nostalgií, znovuobjevováním a hlubokým tvůrčím napětím. Tito skladatelé, stejně jako jejich současníci a umělci ve vizuálním i literárním umění, zpochybňovali všechno: formu, identitu, krásu, modernitu. Jejich hudba ztělesňuje jak kolaps, tak probuzení, stejně jako naše vlastní doba. I my žijeme v době rozporů a transformace. Tato díla kladou stejné otázky, jaké si musíme klást dnes: Co si zachováváme? Čeho se vzdáváme? A jak můžeme společně vytvořit něco krásného, něco pravdivého?

Proto jsou měkké dovednosti důležité – nejen pro harmonii ve zkušebně, ale pro přežití hudby jako živého, lidského umění.

Co znamená váš projekt Be Prepared (Buď připraven) pro mladé dirigenty?
Je to mnohem víc než motto – je to způsob myšlení. Vyjadřuje jistou připravenost, která přesahuje partituru. Pro mě příprava znamená nejen technické zvládnutí, ale i umělecké sebepoznání, emoční inteligenci a schopnost vést s pokorou.

Když pracuji s mladými dirigenty, vždy jim připomínám, že orchestr není stroj čekající na ovládání. Je to společenství umělců, z nichž každý má svůj vlastní hlas. Abyste se před nimi postavili, musíte si získat jejich důvěru jasností, zvědavostí a respektem.

Be prepared je iniciativa, kterou jsem navrhl, abych mladé dirigenty provedl tímto mnohovrstevnatým procesem. Zaměřujeme se samozřejmě na studium partitury, ale také na psychologii zkoušek, komunikaci, fyzickou přítomnost a umělecký záměr. Otázka nezní jen „Jak to dirigujete?“, ale i „Proč to dirigujete?“ a „Co do této hudby vnášíte?“

Proto také kladu takový důraz na interdisciplinární myšlení. Dirigent musí rozumět nejen harmonii a frázování, ale i poezii, literatuře, architektuře a historii. Hudba nežije ve vakuu – je odrazem světa. Moje práce s mládežnickými orchestry a s programy jako Opera by the Fjord je postavena na této vizi: že dirigenty nepřipravujeme jen na to, aby mávali taktovkou, ale aby byli také uměleckými občany světa.

Být připraven v nejhlubším smyslu znamená stát před orchestrem ne se strachem, ale s cílem a s odvahou sdílet něco skutečného. Připravujeme umělce, kteří ponesou budoucnost této umělecké formy. To je posvátný úkol.

Jedna věc je začít kariéru, druhá je vytrvat. Co to pro vás znamená z hlediska životního stylu a myšlení?
Vytrvalost je něco, co se nedá naučit teoreticky. Můžete se do ní pouze propracovat. Zahájení kariéry je o vášni, dynamice a osvědčování se. Její udržení ale po celá desetiletí vyžaduje zcela jiný druh síly – disciplínu, jasnost a hluboké spojení s vašimi hodnotami.

Dirigování na vysoké úrovni napříč kontinenty, kulturami a repertoáry vyžaduje nejen hudební vytrvalost, ale také emocionální odolnost a osobní uzemnění. Jsou zde dlouhé dny cestování, střídání časových pásem, intenzivní zkoušky a neustálá potřeba být přítomen a plně zapojen, a to i v neznámém prostředí.

Pro mě rovnováha pramení z rytmu – ne rutiny, ale vnitřního rytmu. Snažím se zůstat blízko tomu, co mě udržuje soustředěného: pravidelný fyzický pohyb, chvíle klidu a smysluplné lidské spojení. Nosím s sebou knihy, nejen partitury. Snažím se trávit čas s hudebníky mimo zkušebnu. Naslouchám – tichu, přírodě, světu, sobě. A co je nejdůležitější, často si připomínám, proč jsem si zvolil tuto cestu. Hudba pro mě vždycky znamenala víc než jen vystupování nebo provádění. Je to způsob, jak naslouchat světu, vytvářet smysl s ostatními. Tento účel mi umožňuje zůstat plný energie – nejen v době úspěchu, ale i v dobách únavy, pochybností nebo změn. Vydržet můžete pouze tehdy, když to, co děláte, je v souladu s tím, kým jste.

Jaký je výsledek Petice na obranu kultury v Pays de la Loire?
Tato petice byla reakcí na navrhovanou změnu kulturní politiky v regionu Pays de la Loire, která hrozila podkopáním budoucnosti našich institucí. Nešlo jen o obranu rozpočtu, šlo o obranu myšlenky, že umění není luxus, ale nutnost pro demokratickou a humánní společnost. Jako hudební ředitel Národního orchestru Pays de la Loire jsem cítil, že je mou povinností promluvit – nejen za hudebníky, ale i za širší komunitu. Zasloužíme si přístup k živé hudbě, vzdělání a kulturní účasti.

Oslovili jsme veřejnost, volené zástupce, umělce po celé Evropě. Odezva byla silná. Tisíce lidí podepsaly, stovky napsaly dopisy a to, co mohlo zůstat interním administrativním rozhodnutím, se stalo veřejnou, kolektivní reflexí o tom, v jaké společnosti chceme žít. Situace zůstává křehká, ale dialog začal. V tom je naděje.

Historie nám opakovaně ukazuje, že když je kultura oslabena, společnost ztrácí nejen krásu, ale i vizi. V dobách nejistoty nám hudba může pomoci zpracovat zármutek, znovu nalézt radost a představit si novou budoucnost. Za to bojujeme – nejen za noty na stránce, ale za duši našich komunit.

Nehrajeme hudbu v izolaci. Umění není výsadou elity. Provádíme to, abychom se zamysleli, abychom odolali, abychom si vzpomněli a znovu si představili. To je naše zodpovědnost. A vždy si za tím budu stát.

Pane dirigente, děkujeme vám za rozhovor i vaše vyznání a poselství.