Každý tón měl smysl. Helmchenovo umění v čisté formě

Nenápadný umělec, který fascinuje

Svá studia zakončil v Hannoveru u legendárního pedagoga Arie Vardi, jehož studenty byli například Yefim Bronfman, Yundi Li, Boris Giltburg či Dmitry Shishkin. Je tedy zřejné, že Arie Vardi nevyrábí nedokonalé produkty, ale pianisty těch nejvyšších mistrovských kvalit. U Martina Helmchena bylo toto potvrzeno jeho vítězstvím v Clara Haskil International Piano Competition, která patří ke skutečně prestižním soutěžním akcím. Svého vítězství dosáhl v roce 2001, ve věku pouhých devatenácti let a je nesporné, že mu pomohlo v budování úspěšné mezinárodní kariéry.

Pražskému publiku se Martin Helmchen představil již poněkolikáté, na Pražském jaru 2011 provedl s Českou filharmonií Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert, na Dvořákově Praze 2017 vystoupil s Dvořákovým Klavírním koncertem.

Pro svůj klavírní recitál 15. února 2025 (v programu za čtyřicet korun je uvedeno mylně datum 15. února 2024, radostně bychom si ten rok ubrali, v tomto případě bych ale raději programy rozdával s omluvou zdarma) si Martin Helmchen zvolil program nikterak vnějškově atraktivní – Schubertovy Sonáty f moll D 625 a D dur D 850, které byly doplněny Beethovenovou Sonátou cis moll op. 27 č. 2 a Chaconnou Sofie Gubaiduliny.

Zvuková preciznost na nejvyšší úrovni

Již po několika úvodních taktech Schubertovy Sonáty f moll bylo jasné, jaký typ umělce u klavíru sedí. Skromné vystupovaní na pódiu a hra bez zbytečných pohybů a teatrálních gest nám dávaly jedinečnou příležitost být součástí absolutně koncentrovaného hudebního výkonu, jemuž dominoval překrásný, vždy barevný a kultivovaný zvukový projev.

Mimořádně působivě vyznívaly všechny klidové části, neuvěřitelně plastické a barevné, zejména v těch nejnižších dynamických odstínech. Je zbytečné hovořit o Helmchenově technické výbavě, zvládá dokonale a bezchybně vše, aniž na technickou stránku jakkoli upozorňuje. Naprosto skvěle mu zněly všechny rychlé pasáže, vše bylo zcela srozumitelné ve všech dynamikách a polohách. Celkový zvukový projev mi připomínal skvělé zvukové parametry Tamáse Vasáryho. Muzikantský projev byl velmi poučený a z pohledu notového zápisu a jeho chápání naprosto příkladný. Helmchen se v téměř půlhodinovém díle očividně snažil udržet formálně a stavebně nedokonalou kompozici minimálními tempovými změnami, dynamicky se mu dařilo vše krásně propojit a celkově i toto zřídka uváděné dílo vyznělo přesvědčivě.

Druhou skladbou večera byla Chiaconna Sofie Gubaiduliny z roku 1962. Dílo samotné vykazuje vynikající znalosti autorky, co se týká klavírní techniky a zvukových možností nástroje. Variační forma jí poskytla předvést svou kreativitu a ukázat skladatelské kvality, které jsou u ní všeobecně obdivované a uznávané. Interpretace Martina Helmchena byla skvělá, po zvukové stránce si dovolil vystoupit o dosti výše, než u Schuberta, kromě těch zvukově nejexponovanějších míst zaujaly zejména zvukově těžko napodobitelné barevné plástve, jichž interpret dosahoval skutečně mistrovskou pedalizací. Tato kreace musela přesvědčit i velmi konzervativní část publika a díky umělci za tuto repertoárovou volbu.

Beethoven bez patosu, zato s hloubkou

První polovinu večera zakončila notoricky známá Beethovenova „Mondscheinsonate“, v českém překladu „Sonáta měsíčního svitu“. Toto pojmenování sonátě nedal Beethoven, ale až po jeho smrti hudební kritik Ludwig Rellstab, originální Beethovenův titul zní v pro něj netypicky užité italštině „Sonata quasi una Fantasia“. V praxi to znamená pouze, že Beethoven nehodlal použít tehdy ustálené uspořádání sonátového cyklu, ale uplatnit svou vlastní, originální formu. Martin Helmchen přistoupil k první části s naprosto přirozenou jednoduchostí, jeho tempo bylo svěží a trioly čtyřčtvrťového taktu plynuly pod jeho prsty pravidelně, bez jakýchkoli tempových a dynamických změn, jeho emocionální projev byl čistě vnitřní, každý posluchač tak měl skvělou příležitost vytvořit si svůj individuální způsob prožitku této hudby.

Druhou část pojal Helmchen jako skutečnou miniaturu s dokonalou agogikou a jemným zvukem všech harmonií. Jako dokonalý kontrast pak zapůsobilo finální Presto agitato, které většina pianistů využije k příležitosti ukázat, jak rychle to zahrají. Martin Helmchen zvolil tempo skutečně mimořádně rychlé, ovšem aniž by se to jakkoli projevilo na zřetelnosti a přesnosti jeho hry. I v těch nejobtížnějších pasážích byla jeho hra zvukově mimořádně kultivovaná a jeho celkový nadhled byl naprosto suverénní. Je jasné, že taková interpretace se setkala po právu s nadšeným ohlasem publika.

Schubert, který bral dech a zastavil čas

Po přestávce zazněla Schubertova Sonáta D dur, čtyřvětá rozsáhlá kompozice, která patří k těm nejlepším, které nám mistr zanechal. Jediný titul, který naplní celou druhou část programu, má být silný a hlavně přesvědčivě interpretovaný, jinak je publikum vystaveno posluchačské únavě a časové zdlouhavosti. Toto se však v případě Martina Helmchena nemohlo přihodit nikomu, kdo je zkušeným posluchačem. Umělec se po opětovně skromném příchodu a úkloně vrhnul na nástroj, a ač Schubert není primárně skladatelem virtuózních kusů, zvoleným tempem Helmchen musel vyrazit dech každému. Jeho zvukový profil získal na ještě větší intenzitě, svým temperamentním projevem přetvořil často nekonečnou první větu v část, kterou jsem si nepřál, aby končila. Dovolil si daleko výraznější agogiku a tempové změny, které však nikdy celkovou stavbu skladby nenarušily, naopak, těšil jsem se, kde se objeví něco, co neočekávám a ty momenty přicházely s lehkostí a samozřejmostí velmi často.

Obdivoval jsem schopnost vždy se vrátit do úplného klidu, či tempové kázně, byl jsem nadšen ze všech elegantních prvků taneční stylizace, se kterými si Helmchen tak krásně pohrával. Celá kompozice tak pro mě skončila dříve, než bych si přál. Nebylo to titánské provedení typu Svjatoslava Richtera, ani intelektuálně definitivní stavba Alfreda Brendela, uměleckou skromností a pokorou byla tato interpretace podobná asi nejvíce Marc-André Hamelinovi. Martina Helmchena jsem dle svého přesvědčení právem přidal k těm největším, mám pocit, že mezi ně patří.

Závěrečné přídavky jen potvrdily všechny umělcovy pianistické, muzikantské, umělecké a osobnostní kvality. Měl jsem pocit, že i přes toto vše je typem umělce, jehož mistrovství nebude zvedat davy lidí k ovacím vestoje, proto mě překvapila volba jeho druhého přídavku v podobě Lisztovy slavné La Campanelly, kde demonstroval, jakými pianistickými dispozicemi vládne. A publikum reagovalo tak, jak je dnes běžné, standing ovation. Poprávu. Ale jako by se umělec zaleknul, usednul a ve vší pokoře a klidu se vrátil k tomu, co je mu vlastní. Závěrečná Bachova Předehra č. 2 BWV 615 v úpravě Ferruccia Busoniho byla vyrovnaným a uklidňujícím zakončením tohoto krásného večera. Litovat mohou všichni milovníci hudby, kteří dali přednost klidu a pohodlí domova, před nepohodlnou zimní cestou, avšak s následným mimořádným zážitkem díky těsné blízkosti skvělého pianisty a umělce Martina Helmchena.

Martin Helmchen – Klavírní recitál
15. února 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Franz Schubert: Sonáta f moll D 625
Sofia Gubaidulina: Chaconne
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 14 cis moll op. 27 č. 2 „Měsíční svit“
Franz Schubert: Sonáta D dur D 850

Účinkující:
Martin Helmchen – klavír