„Kde vzít to, co pro své divadlo potřebuju…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Giacomo Puccini
(22. 12. 1858 Lucca – 29. 11. 1924 Brusel)

„Pokud jde o volbu divadla a Vaše představy, dovolte mi, abych Vám otevřeně řekl – a nemějte mi to za zlé –, že jste nespravedlivý. Jistě, byly doby, kdy všecko záviselo na virtuozitě pěveckého hrdla. Pro Normu, Náměsíčnou a podobně bylo třeba něčeho zvláštního. Dnes však vyžaduje opera vyrovnaný soubor zpěváků, a čím jsou inteligentnější, tím lépe. Umělec operu k úspěchu nedovede, to musí jedině opera sama. Podívejte se na Mascagniho, titulní roli jeho Silvana zpíval Fernando de Lucia. A byl to úspěch? Hraje se to ještě? A naopak – co Falstaff? Tam byl jeden jediný opravdový umělec Victor Maurel. Všichni ostatní byli ani ne průměrní, i ta diva Giuseppina Pasqua, která se v ansámblech vždycky ztratila, a Antonio Pini-Corsi, který má sice pěkný hlas, ale o nic lepší než tucty ostatních a jako herec je pod úroveň. A byla to jen zásluha Verdiho trpělivosti, který s nimi den co den pracoval, donutil je pořádně vyslovovat a vysvětloval jim smysl textu, že nakonec vzniklo živé, nablýskané a přesvědčivé představení.“

Tak reagoval Giulio Ricordi na podzim roku 1895 na rozpaky Giacoma Pucciniho, kterému městu a kterému divadlu by měl svěřit svou nejnovější operu La bohème. Byla to jeho čtvrtá opera, o prvních dvou (Le Willis a Edgar), se dá říci, že čestně propadly. Manon Lescaut sklidila v Turíně roku 1893 úspěch a přesto, že měla silnou konkurenci v oblíbené Manon Julese Masseneta, uvedla ji hned téhož roku divadla v Buenos Aires, Petrohradě, Madridu a Hamburku (následujícího roku i Národní divadlo Praha), ale tím spíš bylo třeba posunout laťku výš. Nešlo pouze o úspěch či neúspěch jakési premiéry, nýbrž o nástupnictví; Verdi se Falstaffem definitivně rozloučil a mnozí teď stavěli do čela italských operních skladatelů Pucciniho.Puccini myslel s Bohémou na Neapol nebo Řím (v Miláně číhali kritikové, kteří už se popásli na prvních dvou operách), ale Ricordi trval na Turíně. Premiéra se uskutečnila 1. února 1896 (z pověrečných důvodů – Manon Lescaut měla v témže divadle premiéru rovněž 1. února), dirigoval Arturo Toscanini.V hledišti seděli Pietro Mascagni, Arrigo Boito a Alberto Franchetti a těžko říci, čí napětí bylo větší. Vzrušení prožíval i nepřítomný Ruggero Leoncavallo, který měl rozpracovaný stejný námět (jeho La bohème měla premiéru dalšího roku v Benátkách) a bedlivě pak pročítal kritiky. A ty byly nejednoznačné, jedna dokonce tvrdila, že opera s takovým lehkovážnými hrdiny nezaslouží nic jiného než rychle z jeviště zase zmizet. Ani publikum se neprojevovalo tak, jak si Puccini vysnil. Za několik měsíců však už Bohéma odsunula Manon Lescaut do pozadí. Do řady zahraničních inscenací se na první místo opět postavila opera v Buenos Aires, následovaly Alexandrie, Moskva, Lisabon, Manchester, Berlín, Rio de Janeiro, Londýn, Vídeň, Los Angeles, Haag a 27. února 1898 česká premiéra v pražském Národním divadle.

Kyjem na motýla
Na českém jevišti v Praze se objevil Puccini poprvé roku 1894 a jeho Manon Lescaut byla přirozeně srovnávána s Massenetovou Manon, uvedenou zde roku 1885. Dramaturgii libreta Massenetovy opery považovala kritika za logičtější, zatímco Puccini „hleděl spíše na vnější účinnost, na scénický efekt, na to, co oslňuje a trhá nežli na vnitřní spojitost, logický vývoj a přirozenou gradaci. Děje se tu na jevišti mnoho srdceryvného, lomí se rukama, pláče, vzteká a naříká, ale může s tím cítiti divák, když nutnost, odůvodněnost a s tím zdání pravdy mizí mu před zraky?“ První inscenace Manon Lescaut v Národním divadle se dočkala osmi představení, Bohéma o čtyři roky později jen šesti a u kritiky nenašla pochopení vůbec: „U Bohémy se dlouho nezdržíme. Je to dílo zcela pochybené už svým libretem…, jedna z nejhorších zdramatizovaných prací, kde původní látce vyškubán každý chlup… Libretisté nalezli jedinou spojující nit v lásce Rudolfa a Mimi, avšak jakou nejapností tu souvislost vykoupili! Humor utopen v jalové, přihroublé konverzaci, zbývá jen několik sentimentálních scén…“, atd. Skladatel nedopadl o mnoho lépe: „Zůstal noshledem Mascagniho, rozplývaje se v jeho širokých melismatech, nudných unisonech, ztrnulých harmonických postupech a stereotypních kadencích. Většinou pohybuje se zpěv v nepřirozené deklamaci, ze samých třísek a nabubřelých obratů složené.“ (K výtce deklamace je třeba poznamenat, že se hrálo v českém překladu Václava Judy Novotného.) „Není v tom ani invence, ani vtip, ani melodie. Skladatelem Bohémy by mohl býti nějaký moderní Rossini. Ale verista, který jde i na motýla kyjem?“ Na milost vzal recenzent pouze Pucciniho orchestr. „Z něj vynoří se čas od času věci zcela rozkošné, hrající celou pikantností instrumentální barvy,“ aby ale vzápětí připojil: „Ale jsou to samé drobty, rozptýlené nápady, jimž nedostává se formálního vyvrcholení.“ Znalci učebnice harmonie vadily nedovolené paralelní kvinty, z nichž „naskakuje husí kůže“, časté změny taktu, modulace do vzdálených tónin a nalezl ještě řadu dalších prohřešků. Kritik míní, historie mění: Poslední inscenace Bohémy, která je v Národním divadle na repertoáru dosud, byla v dějinách této scény v pořadí dvanáctá, nejúspěšnější zatím byla ta z roku 1976 v hudebním nastudování Františka Vajnara a režii Ladislava Štrose se 130 reprízami.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat