Kde začíná a končí náš vlastní prostor?

Černý baletizol v podání tYhle představuje šachovnici, na které se na oko dva bojovníci v bílém šermířském oděvu (Lukáš Karásek a Florent Golfier), ale ve skutečnosti spíše dva kosmonauti ve skafandru, snaží nahmatat esenci konfliktu. Že už pár soubojů vyústilo v porážku, naznačují na krajích pohozené helmy a hromada bílého oblečení, dvojice je tak pouze dalšími na řadě. Kontrast scény a kostýmů trefně poukazuje na jednoho z hybatelů konfrontace, totiž rozdílnost nebo polarizaci. Jedná se tak o povedenou metaforu, která díky své jednoduchosti dovede esteticky i intelektuálně potěšit.

Tempo a rytmus tomuto kosmu udává reprodukovaná hudba Iana Mikysky, které se nese v úderech na dřívka a strunné nástroje, což evokuje zrychlený tlukot srdce způsobený patrně soubojem nebo konfliktem. Na baletizolu se pohybují dva perfomeři, kteří si navzájem snaží vymezit vlastní prostor. Ke zdůraznění změn jejich nálad slouží důmyslný světelný střih, přičemž každý obraz odděluje tma. Jednou aktéři tvoří ze svých těl společně masu, která si nedovolí navzájem pohnout, jindy si každý z nich jde po baletizolu po vlastní ose, ovšem nezapomínají se navzájem sledovat, což opět evokuje šachovou hru. V těchto zkratkách lze najít odkazy na submisivitu kontra dominanci, archetypální souboj jedince se společností nebo paranoiu, která funguje jako spínač pro vytváření válek.

Že jsou Lukáš Karásek i Florent Golfier mistry svého oboru, dokazují skrze soustředěnost a precizní mimiku, protože díky svým strojovitým pohybům (i ve tváři) připomínají roboty nebo oživlé metronomy, které spolu navzájem soupeří, kdo poleví dřív v tempu, ať už pohybu nebo dechu. V jedné ze scén si totiž dávají „inuitskou dechovou páku“, při níž vydávají slabiky: ha, ba, bo, me a čekají na to, kdo se z nich dřív vyčerpá. Nejen, že výjev působí komicky, ale zároveň poukazuje na určitou nesmyslnost některých konfliktů, například v podobě malicherných osobních hádek.

Další působivé situace nastávají, když se na zcela černém baletizolu objeví světelný bílý čtverec, na kterém se umanutě snaží ocitnout oba performeři, což funguje jako úderná asociace na vymezování hranic, ať už geopolitických nebo privátních. Právě light design Zuzany Režné představuje jednu z předních složek (Ne)boj, díky které se obyčejný černý baletizol stává v jednu chvíli celou planetou, jindy šachovnicí nebo domovem či intimním prostorem pro konfrontaci mezi dvěma blízkými lidmi, jako jsou si ostatně oba dva účinkující po několika letech fungování tYhle.

Na workshopu Konflikt jako příležitost s vědkyní Lilly Roll-Neumann a dramaturgyní Barborou Liškou, který následoval po repríze 15. 2., jeden z účastníků trochu zklamaně poznamenal, že (Ne)boj nevede k vyústění. Měl pravdu, ale mě osobně vůbec nevadí, že se žádaná katarze nedostavila, spíš naopak. (Ne)boj totiž funguje jako báseň, která prostřednictvím zdánlivě obyčejných věcí a motivů dovede rozradostnit nebo rozpohybovat lidský zrak i mysl.

(Ne)boj
Autoři, performeři: Florent Golfier-Brechmann, Lukáš Karásek
Dramaturgie: Barbora Liška
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Ian Mikyska
Kostýmy: Stella Šonková
Pohybová spolupráce: Tomáš Wortner, Vojtěch Karásek, Kateřina Eva Lanči
Produkční zajištění: Ludmila Šindlerová
Produkce: tYhle
Partneři: Divadlo X10, Cirqueon, Nová síť, Industra, SE.S.TA, Moving Station
Poděkování: Dominique Rebaud, Eva Judová, 5M Fencing
Premiéra: 14. 2. 2025, Divadlo X10