Zhruba dvacet minut po začátku koncertu stanula na pódiu sopranistka Lidia Fridman, aby přednesla árii „Ebben? … Ne andrò lontana“ z Catalaniho opery La Wally (výběr tohoto dnes málo hraného operního kusu nebyl náhodný, šlo o poctu Mutiho celoživotnímu vzoru Arturu Toscaninimu, pro něhož byla tato opera srdcovou záležitostí). Právě v tu chvíli byla vpuštěna do sálu hrstka opozdilců – ti svým šumem Riccarda Mutiho rozčílili natolik, že koncert přerušil a po provinilcích vyštěkl: „Kdo přišel pozdě? Ven!“ Následně dodal: „Toscanini by vás nechal vyvést. Na letiště také chodíte včas. My nejsme žádný zábavní podnik. Snažíme se vás povznést – duchovně i kulturně.“ Že to myslí vážně potvrdil úderem do zábradlí dirigentského stupínku.
Scéna vyvolala mezi odbornou veřejností diskuzi – v kontextu dnešní doby, kdy se klasická hudba často podbízí publiku v honbě za srozumitelností, Muti připomněl, že koncertní síň není letištní hala ani kino, naopak – je to prostor rituálu, kde ticho a včasný příchod nejsou jen společenskou konvencí. Část diskutujících má za to, že Muti byl v právu a že chyba je na straně uvaděčské služby, která měla opozdilce vpustit do sálu až při potlesku nebo o přestávce. Jiní si myslí, že si měl hledět své partitury a ignorovat to, co se děje za jeho zády, protože jde přeci o platící diváky a „neměl by kousat ruku, která ho krmí“. Přímí účastníci koncertu však poznamenávají, že někteří lidé jsou zkrátka nekultivovaní barbaři, kteří nemají respekt k ostatním. Provinilci prý v tomto případě byli naprosto dezorientovaní, nakráčeli prostřední uličkou až k samotnému okraji pódia, kde se zastavili přímo před sólistkou a dirigentem a zmateně vyhlíželi svá místa, přičemž si naprosto nevšímali dění okolo sebe. Jelikož se jim místa najít nepodařilo, zůstali nakonec opřeni o zeď.
Podobné výbuchy nejsou u Mutiho ostatně ničím neobvyklým, v roce 2018 přerušil koncert, protože kdosi v obecenstvu zakašlal. Muti tehdy zastavil orchestr přímo uprostřed pianissima a poté publikum krátce pokáral. Mimochodem – jeho poznámka k divákům (včetně vulgarismů) se stala kvůli jeho silnému přízvuku předmětem vtipů na sociálních sítích.
Dál zašel hostující dirigent Chicagského symfonického orchestru Michael Tilson Thomas, který v roce 2013 začal v podobné situaci házet na šokované publikum bonbony proti kašli. Podle svědků tehdy opravdu publikum kašlalo více než obvykle, dirigent odešel po první větě Mahlerovy 9. symfonie do zákulisí a vrátil se s hrstí pastilek, které pak naházel mezi diváky s prohlášením, že doufá, že tím se problém vyřeší, a vybídl přítomné, aby bonbony distribuovali těm, kteří je potřebují. Zajímavostí je, že vznikly i vědecké studie (např. na univerzitě v Hannoveru), které, které naznačují, že lidé mají opravdu na koncertech klasické hudby větší tendenci ke kašli. Může jít o psychosomatiku, vliv akustiky sálu, která působí na průdušky, kolektivní uvolňování napětí a samozřejmě vliv má i suchý vzduch a prach. Studie také ukázaly, že lidé kašlou častěji u moderních skladeb, které jsou disonantní a pomalé.
V českých zemích se podobný incident naposledy stal při inauguračním koncertě Zdeňka Mácala šéfdirigentem České filharmonie v roce 2003. Mácal tehdy vykázal narušitele koncertního ticha teatrálním gestem rukou. K slovní přestřelce však nedošlo.
