Když hudba dýchá trojhlasem a tóny plynou jako řeka času

Houslistka Kateřina Krejčová, violoncellista Lukáš Pospíšil, oba členové orchestru Prague Philharmonia, a klavírista Filip Martinka, student HAMU v Praze, netvoří stabilní komorní sdružení. Jejich spolupráce je však poměrně častá. Připomeňme jen vynikající provedení Capriccia pro violoncella a klavír od Jana Nováka v podání Lukáše Pospíšila a Filipa Martinky z února minulého roku, kooperaci obou s houslistkou Kateřinou Krejčovou a klarinetistkou Annou Paulovou na ikonickém Kvartetu na konec času Oliviera Messiaena v roce 2023 a další projekty. Rozhodně nelze tvrdit, že vytvoření klavírního tria Krejčová – Pospíšil – Martinka bylo náhodné a účelové, a bylo tedy vytvořeno pro 7. dubna s cílem naplnit hudebníky jeden koncert. Protože se již interpreti dobře poznali, mohli se společnými silami úspěšně věnovat nastudování a nosné interpretaci náročných klavírních trií klasicismu, raného romantismu a impresionismu. Všichni jsou technicky zdatní hráči a jejich schopnost komorní spolupráce k výsledku přispěla nebývalou měrou.

Haydnovo klavírní trio G dur: Strhující „Cikánské rondo“

Na začátku večera zaznělo Klavírní trio č. 39 G dur Josepha Haydna. V nepřeberném množství autorových děl upozorňuje tento komorní kus na sebe svým „Cikánským rondem“, tedy závěrečnou částí s názvuky cimbálové muziky. Zmíněné trio v roce svého vzniku 1795 situuje Haydna do závěru jeho druhého londýnského pobytu, to znamená, že jej řadíme mezi pozdější autorovy opusy.

Faktura Klavírního tria G dur upomíná na Haydnovy zkušenosti s tvorbou bezmála padesáti klavírních sonát předcházejících popisované skladbě. Usuzuji podle toho, že především v její první větě často postupoval klavír společně s houslemi, ke kterým současně přidával druhý hlas, basovou linku zdvojovalo violoncello. Jednotlivé nástroje neměly tedy z větší části samostatnou linii. V dalších větách docházelo k rozpojení popsaných vazeb. Bouřlivý potlesk po provedení tohoto klavírního tria ocenil dobrou souhru v celku i strhující tempo závěrečné „gypsy“ části.

Pestrý variační průběh krajních vět či výrazově odlišená třídílnost pomalé střední věty daly zapomenout na neobvyklý stav, kdy cyklus klavírního tria neobsahuje ani v jedné větě sonátovou formu s kontrastním řazením hlavního a vedlejšího tématu. Dramaturgická zajímavost celku tím však neutrpěla.

Ravelovo impresionistické trio jako vize naděje

Součástí první poloviny večera bylo také provedení Klavírního tria a moll Maurice Ravela. Dílo mělo svoji premiéru v roce 1915, tedy za 1. větové války. Dává však zapomenout na její útrapy očistným impresionistickým vyzněním i velkolepým závěrem, jistě poukazujícím na světlou poválečnou budoucnost. Již začátek této skladby upoutá paralelním vedením melodie v klavíru a vysokých smyčců, kdy se violoncello vyvléká z předpokladu, že povede basovou linii, a přidává se překvapivě k houslovému tématu. Výsledek pak vytváří naléhavý výraz, který i po proměně faktury neztrácí na intenzitě. Ravel i v této skladbě prokázal mistrovství instrumentace.

Mezi další specifika, jež se interpretujícímu ansámblu podařilo v plné síle realizovat, patří flažoletové a současně glissandové efekty na začátku závěrečné věty Finale. Animé. Ty připravily úvod gradačního vzestupu, následně jeho vrcholu, jímž se skladba uzavírala. Souhra a umělecká komunikace mezi jednotlivými komorními hráči, ke které došlo ve druhé větě Pantoum. Assé vif, ve mně vyvolaly dojem, že se zrodil skutečně zralý, časem srostlý komorní zvuk. K tomuto stádiu dochází soubory stálých klavírních trií až po určitém čase trvalé spolupráce. Docilují pak takové symbiózy v celých skladbách. Toto tvrzení nikterak nesnižuje výkon vystupujících interpretů, spíše to evokuje myšlenku, že je šance docílit společně vysokých uměleckých met. V jejich interpretaci zanechalo Ravelovo dílo silný dojem a bylo odměněno velkým aplausem.

Beethovenovo „Arcivévodské“ trio jako monumentální závěr

Po přestávce bylo zařazeno pozdní Klavírní trio B dur op. 97 „Arcivévodské“ Ludwiga van Beethovena, jež si sám autor za klavírem hrál při své premiéře v roce 1814. Avšak jeho sílící hluchota prý jeho výkon negativně ovlivnila. Samotná skladba vznikala kolem roku 1811, kdy Beethoven vážně onemocněl, trpěl bolestmi hlavy a vysokou horečkou. V průběhu kompozice díla již byl do značné míry odkázán jen na svět svých představ, to znamená, že se ocitl bez vlastní vnější zvukové kontroly.

Klavírní trio B dur op. 97 je omračující čtyřicetiminutové dílo, které nese v sobě atributy skladatelova odtržení od akustické reality. Jsem si jist, že to lze analyticky dokázat. Délku díla nastavují široké rozklady akordů a stupnic, jejichž působnost mohla mít v procesu kompozice větší vliv na subjektivní autorův prožitek než na vnější posluchačské prostředí.

Mezi další pozoruhodnosti patří sekundové melodické houpání v prostředí alterovaných odklonů od tóniky, jež nebývale dlouho obohacuje stavbu Scherza druhé věty. Nastíněné harmonické oscilace jsou natolik vizionářské, že je najdeme až ve 20. století např. u Alberta Rousella. Od něj je převzal například náš Bohuslav Martinů. Jejich neurotický původ můžeme najít též v nezdravých duševních pochodech v rámci Beethovenovy choroby. A to nemluvím o tektonicky nabobtnalém závěru celého Klavírního tria B dur, kdy při jeho provádění i sebelepším souborům opadávají síly. Hypotetické odpovědi na původ vzniklých kompozičních situací dává srovnávací analýza, především Karlem Janečkem navržená metoda aktivizované analýzy, jež může simulovat jiná řešení a srovnávat je s Beethovenovými verzemi.

Trio ve složení Kateřina Krejčová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello) a Filip Martinka (klavír) podalo v Beethovenově kolosu hrdinský výkon a pomohlo jeho abnormalitám k logickému zapojení do hudební tkáně. V jejich interpretaci se dílo zaskvělo v beethovenském jasu i promyšlené stavbě. Opět se ukázalo, že klavírista Filip Martinka je velkým příslibem do budoucna. V sestavě se zkušenými staršími interprety se ukázal jako bezchybný komorní hráč i citlivý umělecký partner, který umí reagovat na aktuální obsahovou situaci.

Večer v Refektáři přinesl opět podnětné umělecké zážitky a posluchači odcházeli z koncertu obohaceni.

Haydn. Ravel. Beethoven
7. dubna 2025, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu, Praha

Účinkující:
Kateřina Krejčová – housle
Lukáš Pospíšil – violoncello (koncertní mistr Prague Philharmonia)
Filip Martinka – klavír

Program:
Joseph Haydn: Klavírní trio č. 39 G dur Hob XV/25
Maurice Ravel: Klavírní trio a moll M 67
Ludwig van Beethoven: Klavírní trio B dur op. 97 „Arcivévodské“