Když hudba porazí zapomnění. Zvuk baroka, který dojímá i po třech stoletích

Objevování zapomenuté krásy hudby

V Benátkách narozený Marc´Antonio Ziani byl synovcem skladatele Pietra Andrey Zianiho, jehož vystřídal na postu varhaníka baziliky svatého Marka. Zároveň započal úspěšnou kariéru operního skladatele v rodném městě. V letech 1686–1691 působil jako varhaník v Mantově. Když v roce 1700 zemřel ve Vídni kapelník Antonio Draghi, byl Marc´Antonio Ziani povolán do habsburské metropole, aby se postupně stal dvorním kapelníkem tří císařů: Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. (otce Marie Terezie). Ve Vídni byl Ziani všeobecně uznávanou hudební osobností.

O+

V 17. století se v katolickém světě ujala tradice uctívání Božího hrobu, obrazně přeneseného z Jeruzaléma nejen do poutních míst po celé habsburské monarchii, ale prostřednictvím vedlejších oltářů v bočních chrámových lodích také do významných kostelů včetně vídeňských. V březnu 1660 zazněl při velikonočních oslavách nový typ duchovního oratoria, tzv. sepolcro. Jeho autorem byl sám hudebně nadaný císař Leopold I. Od té doby se hrála každoročně vždy nová sepolcra od skladatelů Draghiho, Sancese, Schmelzera, Zianiho, Fuxe a Caldary. O velkopátečním večeru roku 1706 zaznělo v Hofburgu poprvé Zianiho „Oratorio-Cantata al Sanctissimo Sepolcro“ s názvem La Morte vinta sul Calvario (Smrt přemožena na Kalvárii). Autorem textu byl dvorní básník a libretista Pietro Antonio Bernardoni (1672–1714).

Alegorický příběh vítězství nad Smrtí

V příběhu vystupuje pět postav. Na jedné straně Ďábel a Smrt, jejichž protipóly jsou alegorické charaktery Lidské přirozenosti, Víry a Duše Adamovy. Ďábel se raduje z Kristovy smrti na kříži, Smrt jeho radost sdílí a chlubí se “Zabila jsem toho, jenž o sobě tvrdil: Já jsem cesta, pravda a život!“. Do sporu s nimi vstupuje Lidská přirozenost, oplakávající Spasitele, později i Víra, která postupně Ďábla zmate a zviklá, a konečně i Adamova duše, jež byla kdysi součástí prvního člověka. Kristus zemřel, aby Adama osvobodil a vykoupil, tak jako všechny ostatní. Až vstane Kristus z mrtvých, Ďábel je poražen a Smrt přemožena. Ideální děj pro uplatnění barokních afektů a emocí.

Autograf Zianiho oratoria se dochoval v Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni. Na jeho znovuobjevení mají zásluhu manželé Judith Pacquier a Etienne Meyer, umělecká vedoucí a dirigent francouzského ansámblu staré hudby Les Traversées Baroques, kteří je v říjnu 2023 nahráli ve světové premiéře pro label Accent.

Hudba v prostoru: barokní chrám jako ideální kulisa

Zvolenou prostorou pro konání brněnského festivalového koncertu byl minoritský kostel sv. Janů, barokní svatostánek s velkorysou výzdobou plně odpovídající vzletné architektuře, v níž Zianiho hudba vyzněla velmi autenticky. Úvod koncertu byl přesto poznamenán poznatelnou nesouhrou, snad způsobenou vrtochy akustiky. Zejména dechové nástroje se se svými vstupy opožďovaly. Naštěstí soubor nalezl svou jistotu a od té doby měl jeho výkon stále stoupající tendenci.

Oporami orchestru byla na levé straně pódia Jasmine Eudeline nádherně hrající na barokní housle a v opačném rohu Judith Pacquier, hrající na cink (cornet á bouquin). Cinky byly starými, mírně zakřivenými rohy s kónickým vrtáním, otvory pro prsty a malým nátrubkem pro tvoření tónu. Zvukově připomínají barokní trubky klariny, na rozdíl od nich jsou však technicky mnohem pohyblivější, asi jako dřevěné dechové nástroje. To jim sice dává velký potenciál, jsou však intonačně labilní. Dechový ansámbl dále zastupoval barokní fagot a trombon, krátce také zobcová flétna. Smyčce byly zastoupeny dvojicí barokních houslí, dvěma sedmistrunnými překrásně zdobenými violami da gamba, barokním violoncellem a pětistrunným basovým violonem. Basso continuo obstarávalo střídavě cembalo a malé varhany, podporované různými spodními smyčci.

Hlas jako nástroj víry, pochyb i vítězství

Vokální kvinteto je Zianim v oratoriu bohatě exponováno. Ze zpěváků ve mně naprosto nejsilnější dojem zanechala česká mezzosopranistka Dagmar Šašková, představitelka Víry, absolventka brněnské JAMU, která dlouhodobě žije ve Francii a specializuje se na barokní hudbu. Vládne sytým, oduševnělým, měkkým a čistě intonujícím znělým hlasem s širokou škálou výrazových odstínů.

Další ze sólistek, švýcarské sopranistce Capucine Keller v roli Adamovy duše, přisoudil Ziani dvě vůbec nejkrásnější árie. Zaujala dynamicky bohatým přednesem, dramatickým prožitkem a svítivým hlasem, jímž naplnila celou chrámovou loď. Její takřka operní herecký projev však místy nepůsobil vždy v souladu s textem. Argentinský kontratenorista Maximiliano Baños v roli Smrti se velmi dobře vyrovnával s náročností svého vysoko posazeného partu, avšak ne vždy mu bylo v technických pasážích dostatečně rozumět. Zianiho obsazení postavy Smrti kastrátem mi navíc přišlo úsměvné – takové Smrti se prostě nelze bát.

Skvěle intonující a dramaticky přesvědčivý basista Jaromír Nosek v roli Ďábla však také nebyl přehnaně ďábelský, spíš takový Ďábel-dobrák. Asi dnes máme na pekelníky vyšší kvalifikační požadavky… Z mužských hlasů mě zaujal zvláště mnohotvárný francouzský tenorista Vincent Bouchot v roli Lidské přirozenosti, pochybující, váhající, tápající, hledající. Zpěvák ji ztvárnil velmi dobře pěvecky i herecky. V závěrečném čísle plnilo kvinteto sólistů i úlohu sboru a oslavilo porážku Smrti.

Zianiho hudební jazyk a jeho místo v dějinách

Zianiho hudba působila v kostele sv. Janů jako zjevení: shledal jsem ji mimořádně invenční, harmonicky bohatou, různorodou, živou. Zianiho způsob práce se zpěvními hlasy je dokladem mimořádné vyspělosti italských skladatelů na počátku 18. století. Mysliveček, Gluck i Mozart rozhodně měli na co navazovat a studijní cesty evropských hudebníků do Itálie měly jasný důvod. Marc´Antonio Ziani si zaslouží žít na současných pódiích. Rád bych si tuto skladbu poslechl se znělejšími moderními nástroji (milovníci historicky poučené interpretace prominou), třeba i s těmi barokními klarinami… Les Traversées Baroques pod pečlivým vedením dirigenta Étienna Meyera předvedli ukázkově vybroušenou barokní interpretaci, doslova společně dýchali, rozvíjeli tóny a tónové průtahy v naprosté jednotě.

Když autenticita naráží na limity praxe

K autenticitě provedení bych měl připomínku. Ze zájmu jsem si prohlédl na internetu veřejně přístupný Zianiho autograf partitury z roku 1706. Zjistil jsem, že francouzští festivaloví hosté také sáhli ke kompromisům. Skladatel předepisuje například v orchestru 2 cornetti, 2 zobcové flétny, 2 fagoty a 2 trombóny, tedy párové obsazení nástrojů. Ve skutečnosti v Brně hrály 2 cinky (cornetti), 1 zobcová flétna, 1 fagot a 1 trombón. V instrumentálním úvodu jedné z árií jsem si povšiml vtipného dvojhlasu sólových fagotů, rozpustile si odpovídajících a vzájemně na sebe navazujících. Byl jsem na něj jako dechař logicky zvědav, ale – nekonal se. Druhý hlas zahrál ve skutečnosti trombón a efekt dialogu vyzněl značně oslaben. Zřejmě i autenticita interpretace má své meze…

Koncert byl velmi úspěšný, mimo jiné díky rozměrnému závěrečnému přídavku, který slovně uvedl dirigent Étienne Meyer za pomoci sólistky Dagmar Šaškové, která tlumočila jeho slova. Byl jím úryvek ze Zianiho Stabat Mater, nedávno Meyerem nalezeného v archivu v Kroměříži. Hudba nádherná, zemitá a řekl bych ještě lepší než celé sepolcro. V našich archivech stále leží zapomenuté poklady a při příštím účinkování souboru Les Traversées Baroques je na co se těšit…

Barokní oratorium, koncert 23. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby
15. dubna 2025, 20:00 hodin
Minoritský kostel sv. Janů, Brno 

Program:
Marc´Antonio Ziani: La Morte vinta sul Calvario. Oratorio-Cantata al SS. Sepolcro

Účinkující:
Capucine Keller – soprán
Dagmar Šašková – mezzosoprán
Maximiliano Baňos – kontratenor
Vincent Bouchat – tenor
Jaromír Nosek – bas
Les Traversées Baroques
umělecká vedoucí Judith Pacquier – cink
Étienne Meyer – dirigent