Když láska hraje hlavní roli. Smetanovo trio v Třeboni okouzlilo technikou i výběrem skladeb

Smetanovo trio, založené Josefem Páleníčkem v roce 1934, hraje v současné době ve složení Markéta Janoušková (housle), Jan Páleníček (violoncello) a Jitka Čechová (klavír). Oba zkušené interprety – manžele Jitku Čechovou a Jana Páleníčka – není třeba blíže představovat, jen připomeňme, že Čechová od roku 2005 postupně nahrála souborné klavírní dílo Bedřicha Smetany, což z českých interpretů zatím uskutečnili pouze tři – Věra Řepková, Jan Novotný a Ivan Klánský.

Houslistka Markéta Janoušková je členkou tria od loňského roku. Její profesní životopis je pozoruhodný: na konzervatoři studovala u Dany Vlachové a Jaroslava Foltýna, je dvojnásobnou vítězkou luhačovické Akademie Václava Hudečka, dále studovala na Chicago College of Performing Arts, pražské HAMU a studia završila na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin. Je propagátorkou tvorby Miloslava Kabeláče. Žije v Berlíně a působí jako sólistka, komorní hráčka, umělecká vedoucí a pedagožka. Díky rodině má blízko k folkloru, je uměleckou vedoucí projektu FolkloreClassic, zakladatelkou Tria Crogiolo a členkou Mirage Quartett. Hraje na housle H. Lockey Hill z 18. století, laskavě zapůjčené ze soukromé sbírky.

Klavírní trio je na rozdíl od kvarteta souborem tří sólistických individualit, které se musí naladit na stejnou vlnu, potlačit své umělecké ego a odevzdat ho ve prospěch názorově srostlé interpretace. Zdá se, že Markéta Janoušková do stávajícího obsazení zapadla výborně, je dostatečně erudovaná k vedoucí roli i obdařená hudební inteligencí, aby se dokázala upozadit, kde je třeba. Bylo by ku prospěchu souboru, kdyby si vydobyla ještě větší prostor pro sebeprosazení, na recenzovaném koncertu jsem občas měla pocit, že se drží zpět a vědomě se kontroluje. To není výhrada, její hra je technicky virtuózní, intonačně čistá, precizní v souhře a výrazově přesvědčivá. A rozhodně má na to, aby svou hrou vnesla více drivu do občasného akademického projevu Smetanova tria, rezidenčního souboru londýnské Wigmore Hall.

Ale pojďme k průběhu koncertu, který považuji za povedený po výrazové i technické stránce. Spojující linkou, avizovanou v průvodním slově Martinou Kociánovou, byla láska, jež se promítla do hudby: Haydnova láska k paní Schroeterové, skladatelově londýnské žačce, láska sedmnáctiletého Dmitrije Šostakoviče k Taťáně Glivenkové, s níž si vyměnil na sto padesát dopisů, a láska Antonína Dvořáka k rodné zemi, na kterou vzpomínal za mořem.

Haydnovo Klavírní trio G dur č. 39 „All´Ongarese“, Hob. XV/25 vyznělo půvabně, ozdobou byla stylová přesnost, hravost, zpěvnost houslí i violoncella, perlivý klavír. Posluchače strhla třetí věta Rondo All´Ongarese: Presto (známé jako „Gypsy Rondo“) s postupně stoupající dynamikou a tempem, v níž se skladatel inspiroval uherskými tanci. Všichni hráči ji zahráli s odzbrojujícím temperamentem.

Klavírní trio č. 1, op. 8 napsal Šostakovič v roce 1923, kdy prožíval nelehké období. Po smrti otce v roce 1922 trpěla rodina finanční nouzí, mladý Dmitrij si přivydělával klavírním doprovodem němých filmů, navíc prodělal těžkou operaci. Během ozdravného pobytu u Černého moře se seznámil s Taťánou Glivenkovou, do níž se zamiloval. A právě jí je tato jednovětá skladba věnována. Po prvním provedení na Moskevské konzervatoři upadla v zapomnění a považovala se za ztracenou. V roce 1983 ji však vydal skladatelův žák Boris Tiščenko, který doplnil posledních chybějících dvaadvacet taktů. Šostakovičův rukopis se nezapře ani v tomto díle: změny rytmu, ostré kontrasty, vášnivost, která je vzápětí ironizována. Skladba klade na interprety velké nároky. Cello musí vyjádřit bezbřehou tesknotu, smutek i toužení, housle zase projasněnou mladistvost, klavíru přísluší citové poryvy. Svého partu se výborně zhostila Jitka Čechová, která předvedla širokou škálu úhozů včetně neomylných trylků. Jan Páleníček empaticky vyjádřil milostnou touhu i stesk, Markéta Janoušková svými houslemi ztvárnila křehkost dívčí duše. V závěru hráči skladbu přesvědčivě vygradovali do romantické rozevlátosti.

Proslulé Klavírní trio č. 4 e moll, op. 90, „Dumky“patří k základnímu repertoáru klavírních trií. Možnost širokého srovnání je lákavá, ale nepodlehnu jí. Některé části tohoto Dvořákova díla mi v podání Smetanova tria přišly až akademicky profesorské (první a čtvrtá dumka), přestože hráčům nelze nic vytknout a jejich muzikantská erudice a hráčské dovednosti se naplno projevily v jiných částech, zejména v druhé dumce Poco adagio, kterou považuji za vrchol večera vedle šesté Lento maestoso s velebně zahraným úvodním tématem a velkým citovým vkladem.

Hráči poděkovali vděčnému obecenstvu dvěma přídavky – temperamentní třetí větou Multikulturní suity s motivem cikánského čardáše současného českého skladatele Romana Haase a volnou větou z Tria c moll Josefa Suka. Přídavky dotvořily umělecký obraz souboru a přispěly k jednoznačně pozitivnímu vyznění koncertu.

Mezinárodní hudební festival Třeboňská nocturna – Smetanovo trio
9. července 2025,
Divadlo J. K. Tyla, Třeboň

Program:
Joseph Haydn: Klavírní trio G dur č. 39 „All´Ongarese“, Hob. XV/25
Dmitrij Šostakovič: Klavírní trio č. 1, op. 8
Antonín Dvořák: Klavírní trio č. 4 e moll, op. 90, „Dumky“

Účinkující:
Smetanovo trio (Markéta Janoušková – housle, Jan Páleníček – violoncello, Jitka Čechová – klavír)