Když miluješ hudbu, nic není těžké, říká italský fagotista Sergio Azzolini

Máte před sebou nesmírně náročný týden. Těšíte se?
Za prvé, nesmírně rád dělám neznámou hudbu a v programu je hodně nových skladeb. Za druhé, jsem šťastný, že budu hrát se svým přítelem. Navíc někteří členové orchestru hrají i v mém orchestru v Itálii ‒ například koncertní mistr, hráč na continuo, varhany… Takže tu mám hodně přátel a je hezké se znovu setkat. Ale chci říct ještě něco: je to luxus mít zkoušky, tři koncerty a potom nahrávání. To je pro mě velmi hudební způsob. Někdy děláme nahrávku bez toho, abychom skladby předtím hráli na koncertě, protože to není možné. Moje přání je vždy hrát daná díla na koncertě víckrát. Hudba mě naučí, hudba potřebuje tu atmosféru, ale objevuješ ji pomalu, musíš jí dát šanci. Opakovat, opakovat, opakovat. Opakujeme tři koncerty, to není špatné, předtím zkouška, také opakujeme. Při nahrávání budeme mnohem víc spojeni s hudbou, než když přijdeš do studia a nahráváš bez koncertní zkušenosti. Takže si myslím, že turné je úžasné i proto, že máme tuto možnost – hrát živě a potom to zaznamenat.

A není to pro hudebníky příliš fyzicky náročné?
Samozřejmě, je to práce, je to fyzická práce. Hudebník je svým způsobem trochu jako sportovec. Ale když miluješ hudbu, nic není těžké.

Na pódiu se setkáte se svým bývalým studentem Ondřejem Šindelářem. Teď s ním provedete Zimmermannův Koncert pro dva fagoty a orchestr. Jaký z toho máte pocit?
Pro mě je to jen radost. Už nemyslím na to, že jsem ho učil, protože jsme kdysi pouze sdíleli hudební momenty. Samozřejmě, učitel ukáže cestu a já jsem mu ukázal směr, jak hrát na historický nástroj, ale to bylo na krátký čas ‒ dva, tři roky ‒ pak jsme se stali kolegy. Teď jsme kolegové a přátelé. Takže ano, je tu malý věkový rozdíl, byl jsem jeho učitel, ale pro mě je kolega, přítel a hudebník. Takže spolu mluvíme hudbou. Myslím, že je důležité říct: je čas, kdy jsi učitel, ale je také čas, kdy jsi znovu student. Během tohoto turné se můžu učit já od Ondřeje.

Když se podíváme na program, jedná se kompletně o český repertoár. Hrál jste už řadu děl českých skladatelů a vystupoval jste s mnoha českými soubory. Máte k tomu nějaký konkrétní důvod?
Je to jednoduché – mám to rád. Pro mě v historii existuje neuvěřitelné spojení mezi Itálií a Českem – zvlášť Prahou, ale nejen Prahou. Samozřejmě Praha byla centrem kultury, velké město. Dám jeden příklad ‒ Vivaldi pracoval pro Václava z Morzinu, který sám říkal: „Vivaldi patří mně. Vivaldi je můj skladatel v Itálii.“ To znamená, že mezi nimi bylo silné spojení. To je jen jeden příklad, ale je jich mnoho. Můžeme se ptát, proč ta přitažlivost? Myslím, že je tu něco hlubšího – v kulturním smyslu – mezi Itálií a Českem. Řekl bych, že se nějakým způsobem doplňují. Nejde jen o výměnu informací nebo emocí v hudbě. Dva jazyky – dva zvuky – které jsou navzájem komplementární. Myslím, že Čechům se líbí zvuk italštiny kvůli její logice. V Itálii používáme hodně samohlásek, v češtině je víc souhlásek. My potřebujeme v barokní nebo staré hudbě souhlásku, potřebujeme artikulaci. Takže v českém jazyce je něco silného. Co chci říct: hudba je jazyk světa.

Na programu jsou díla Antona Zimmermanna a Jana Křtitele Vaňhala, která se příliš nebo vůbec nehrají. Je pro vás lepší interpretovat neznámý repertoár, nebo skladby známé a často uváděné?
Není to rozdíl. Protože když hraji, nejdřív mluvím s partiturou. Pokud existuje nahrávka, já ji neposlouchám. Nová generace je trochu jiná, mladí říkají: „Chci si poslechnout ten kus, než se rozhodnu, jestli ho budu hrát.“ A já říkám: „Ne, ne, ne. Hraj ho sám, mluv s partiturou, ta k tobě bude mluvit. A pak, jestli ucítíš s tím kusem spojení, tak ho hraj.“ Samozřejmě, ne vždy si můžeme vybrat repertoár. Někdy nám pořadatel koncertu řekne, ať hrajeme Mozarta. A já řeknu: „Ano, rád hraji Mozarta, ale proč nezahrát koncert od Stamice? Ten se nehraje tak často.“ Když si mohu vybrat, raději zvolím díla, která nejsou tak známá, protože objevovat nový kus je vždy dobrodružství. Přístup je ale stejný, protože i když znovu hraji Mozarta, hraji ho jinak než posledně. Vždycky začínám od nuly a snažím se zapomenout, co jsem dělal posledně. Tento přístup, znovu promyslet skladbu, je pro mě potěšením. Nemám autopilota a myslím, že autopilot je nebezpečný, protože reprodukujete jako kopírka. Ale my se v životě měníme, nejen nálada, ale i člověk se mění. Takže hudba je napsaná a vždy stejná, ale co čtu uvnitř, je vždy jiné. Někdy poslouchám nahrávku a nepoznávám sám sebe. Říkám si: „Proč jsem to hrál takto? To je nemožné. Je to moc rychlé, moc agresivní.“ A jindy si řeknu: „Ach, byl jsem moc ospalý, moc uzavřený. Tato hudba potřebuje možná víc otevřený přístup nebo přímočařejší hraní.“ Tak měním svůj názor. A my nevíme, jak se ta skladba hrála ve své době. Co znamenají ty malé černé body na papíře, když máš jen ten papír a neslyšíš hudbu? Čteme a musíme se pokaždé znovu ptát, jak to máme hrát a jak hluboce porozumět textu.

Hlavním tématem celého programu je hledání stylových paralel a rozdílů mezi Vaňhalem a Zimmermannem. Právě Zimmermannův Koncert pro dva fagoty se tomu stal středobodem, díky značné podobnosti krajních vět s obdobným koncertem připisovaným Vaňhalovi. Vy jste už Vaňhala hrál, nyní poprvé budete hrát i Zimmermanna. Vidíte mezi nimi nějaký popsatelný rozdíl, který by mohl napomoci určit, kdo je autorem?
To je velmi těžké říct, protože v té době hodně skladatelé spolupracovali, vyměňovali si nápady, vzorce, melodické prvky. A tak – kdo to vymyslel? Jsou chvíle, kdy najdete něco v Mozartově hudbě a znovu to najdete u Michaela Haydna. Ale Michael Haydn byl autorem. Chci to vysvětlit lépe. Hrál jsem Vaňhala a nevěděl jsem, že existuje verze Zimmermanna. Nikdo nemluvil o autentické nebo neautentické skladbě, dokud Ondřej [Šindelář, pozn. red.] neobjevil Zimmermannovu verzi, kde první a poslední věta jsou skoro identické. Pak vyvstala tato otázka: kdo tu hudbu napsal? Velmi těžké říct. Nejsem specialista na Vaňhala. Abych opravdu poznal jeho jazyk, musel bych ho hrát mnohem víc. Je zajímavé, že ve Vaňhalově verzi poslední věta nemá repetici a v Zimmermannově verzi ji má. U Vaňhala je tedy jiná rovnováha: máte velmi dlouhou první větu, normálně dlouhou druhou větu a krátké finále. A to tvoří nádhernou architekturu, logickou. V obou případech nemáme autograf, takže když nemáme autograf, nemůžeme říct, kdo byl autor. Líbí se mi tato záhada, i srovnání mezi dvěma skladateli. Je logické, že na tomto turné uvádíme Vaňhala a Zimmermanna v kombinaci.

Do České republiky jste si s sebou přivezl dva fagoty? Máte početnou sbírku?
Nemám moc velkou sbírku. Existují dva typy nadšenců do historických nástrojů: jeden je sběratel a druhý je hráč (a možná i trochu sběratel). Takže sbírám nástroje, které jsou ještě hratelné. A tak si můžete představit, že jich nemám moc, jelikož mnoho fagotů z 18. nebo počátku 19. století už není v dobrém stavu. Dechové nástroje se rozeznívají pomocí dechu – produkujeme vlhkost – a nástroj tím po 200 nebo 300 letech trpí. A to znamená, že mnoho lidí se rozhodne hrát na kopie. To je normální přístup lidí, kteří se věnují historickým nástrojům. Ale když se najde hratelný originál, je to samozřejmě sen, protože hrát na původní nástroj je pro mě poetický okamžik. Je to určitý rituál, v tom dřevě je něco, co se dotýká mé duše. Není snadné to vysvětlit, ale jsem si jistý, že mi rozumíte, je v tom romantika. Nemám žádný renesanční nástroj, je téměř nemožné najít originál, ty už jsou jen v muzeích. Od roku 1750 mám asi dvanáct nástrojů. Jeden z nich je postavený v roce 1747 – to je ještě barokní nástroj. Říká se, že baroko končí kolem roku 1750, se smrtí Johanna Sebastiana Bacha, ale není to tak matematické, je to spíš o typu nástroje. Typ fagotu – s jednoduchým prstokladem a specifickým zvukem, to, jak v něm funguje akustika – to je barokní fagot. Takže mám tyhle, potom pár nástrojů kolem roku 1760 a 1770, a samozřejmě pak už se dostáváme do klasicismu a mám i nějaké romantické fagoty.

A nyní k těm fagotům, co jste přivezl. Povězte nám o nich…
Teď hrajeme klasicistní hudbu a našel jsem nástroj z Vídně vyrobený někdy kolem roku 1790 až 1794. Vlastně jsem našel dva velmi podobné. Na jeden z nich hraji mnoho let. Koupil jsem ho ve Vídni, a má trochu temnější zvuk. Myslím, že pro podobný repertoár byl používaný v Prešpurku – dnešní Bratislavě. Druhý jsem našel nedávno v Itálii. Nevíme přesně, jak se tam ocitl, a na nástroji to napsané není, ale myslím, že tehdy existovalo mnoho spojení mezi Vídní a Itálií – zvlášť ve druhé polovině 18. století. Možná ho výrobce, pan Tauber, vyrobil pro italského hráče. Je to taková odnož toho prvního. Rozhodl jsem se ho vzít s sebou, protože ten zvuk je o něco jasnější, více vokální. Možná byl postaven tak, aby měl jasnější samohlásky – protože italština potřebuje jasné vokály. Nikdy jsem na něj nehrál a řekl jsem si – hm, to by mohla být příležitost vyzkoušet oba zvuky a zjistit, který se víc hodí k tomuto repertoáru. Pro mě je úplně nový. Máme čas, během zkoušek si zahraji jeden den na jeden originál a další den na druhý. Společně s mým přítelem a kolegou Ondřejem [Šindelářem, pozn. red.] vybereme ten vhodnější zvuk. Oba nástroje jsou hratelné – není to úplně jednoduché, protože (na rozdíl od originálu) kopie jsou „čerstvé“ a stabilní, ale my musíme pracovat i s nestabilitou (originálu). Ale ta nestabilita je velmi důležitou součástí hudby. Pro krátký projekt a nahrávání je ideální hrát na originální nástroj, ne kopii.

Když si jindy vybíráte nástroj pro nastudování nového repertoáru, vybíráte si rovnou ten jeden nejvhodnější, nebo vyberete z více variant až v průběhu zkoušek jako tentokrát?
Tentokrát to byla skvělá příležitost, protože máme dost času na experimentování. A Ondřej [Šindelář, pozn. red.] se také zabývá organologií – výzkumem nástrojů – takže si můžeme vyměňovat názory. Ale normálně si fagot vyberu ještě před začátkem. Není to úplně jednoduché. Fagoty jsou složité nástroje – každý je jiný. Musíte dobře znát vyvážení nástroje, musí se stát součástí vašeho těla. Takže není dobré měnit nástroj těsně před koncertem. Musíte se s ním „spřátelit“. Samozřejmě znám všechny své fagoty ze sbírky. Tenhle je nový – jak jsem řekl – teď máme příležitost se seznámit.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí v seznamování se s novým nástrojem.