V dobách, kdy měla klasická hudba trochu jiné místo než dnes, se stávalo, že názor na nové dílo se vyjadřoval autorovi tak nějak více „bez skrupulí“. A taky se stávalo, že pokud nebylo Vídeňským filharmonikům na hudbě opravdu něco po chuti, prostě se rozhodli, že jejich hra nebude tak dobrá jako jindy, trochu falešná, trochu nepřesná, trochu pod tónem. Podobný pocit jsem měl při abonentním koncertu Wiener Philharmoniker se Semyonem Bychkovem, který je pražskému publiku dobře známý. Mahlerova mladistvá První symfonie D dur, zvaná Titán, byla tak nějak bez šťávy, jako z mono nahrávky a v některých místech nebyli hráči zvukově sehraní a dělali technické chyby.
Samozřejmě teď trochu přeháním, protože ona doba emocí, co popisuji výše, je dávno pryč. Filharmonici zkrátka neměli svůj den a po nesčetných setkáních s tímto orchestrem, kdy výkon filharmoniků dosahoval až nemožných uměleckých výšin, byl tento koncert důkazem, že i hráči Wiener Philharmoniker jsou jen lidé. Ta nepřesnost v Titánovi byla možná způsobena tak častým provozováním této symfonie, častým opakováním, které možná tu skvělou hudbu odcizuje. Její vysoká oblíbenost je způsobena, mimo jiné, tou obrovskou paletou tónů, tou výbušností a efektností, kterou zde mladý Gustav Mahler předkládá a která ve své době nabourává veškeré tehdejší romantické hudební konvence.
Mimochodem stejnou situaci se vzdorným a „falešným“ orchestrem zažil Gustav Mahler několikrát i během uvedení První symfonie. Prosazování svého díla měl skladatel celý život těžké. Snad mimo monumentální Osmé symfonie ze závěru života byla jeho symfonická a písňová tvorba vždy terčem kritiky a absolutního nepochopení. Není divu. Zvukový experimentátor Mahler ve své tvorbě ukazuje svoji představu „absolutní hudby“, kterou bude symfonii od symfonie zdokonalovat. Ta hudba se v tehdejší době nepodobá žádnému jinému autorovi. Osmadvacetiletý Mahler vytvoří První symfonii poměrně rychle, vytryskne jako „horská bystřina“. V duchu hrdiny stvoří v První Titána, kterého na počátku Druhé symfonie uloží do hrobu. To je znak Mahlerovy tvorby. Žádná symfonie nestojí osamocena sama o sobě, provází je jakási kontinuita. V závěrečné Deváté Mahler „umírá“ a také v ní otevře dvacáté století a vývoj hudebního světa do dnešní doby.
Při interpretaci První musí orchestr myslet na všechny souvislosti při jejím vzniku a ve své hře by měl posluchači ukázat trochu z Mahlerova divokého a mladého života. Velké množství nahrávek tlačí dirigenta i orchestr k větší originalitě, ovšem tato originalita je často kamenem úrazu. I Semyon Bychkov se o to ve Vídni pokusil a například v závěrečné větě dělal mezi změnami témat mnohem delší prodlevy, než je zvykem. Stejně tak pozměnil rytmizaci některých taktů. Ovšem ve většině částí byl Titán poměrně v pomalém tempu. Vlastně by to byl dobrý pokus, ovšem kdyby to tak chápal i orchestr. Největší a několikrát slyšitelný problém měly dechové nástroje. Trubky i lesní rohy nezvládly v jistých exponovaných částech svoji hru a i samotná soudržnost orchestru v některých místech chyběla – hlavně v popisovaných místech změn v rytmizaci ze strany Bychkova.
Oproti mému nedávnému setkání s Vídeňskými a Danielem Barenboimem při prvním uvedení Smetanovy Mé Vlasti (které bylo opravdu zajímavým a plným zážitkem a které bude jistě pro publikum Pražského jara velmi překvapivé) zde ve Vídni, byl koncert se Semyonem Bychkovem zklamáním.
Hodnocení autora glosy: 50%
Wiener Philharmoniker
Dirigent: Semyon Bychkov
Johan Reuter (basbaryton)
Wiener Philharmoniker
14. ledna 2017 Grosser Saal des Musikvereins Vídeň
program:
Johannes Brahms / Detlev Glanert: Vier Präludien und Ernste Gesänge nach den Vier Ernsten Gesängen
=přestávka=
Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur
