Ke staré hudbě jsem přilnul již v dětství, říká Thomas Baeté

Přijíždíte v rámci projektu Vlámská bouře 2.0 se svým sólovým projektem „O osamělosti“. Jak se program zrodil? Je to váš první sólový projekt?
Jsem moc rád, že tento projekt, který podporuje vlámské umělce, vznikl – a také, že díky němu můžu prozkoumat pro mě zcela nové evropské zákoutí – Moravu. V minulosti už jsem sice pár podobně laděných projektů vymyslel, ale ne sólových. Vznikaly vždy ve spolupráci s dalšími hudebníky. Například v roce 2011 jsme vystupovali s koncertním program Melancholie, který zahrnoval středověkou či norskou lidovou hudbu, bluesové standardy a díla od Palestriny, Šostakoviče, Mozarta, Dowlanda a Dvořáka (na projektu se podílela i mezzosopranistka Markéta Cukrová!). 

A protože mám rád eklektismus, i můj nynější sólový projekt O osamělosti spojuje hudbu různých žánrů a období – katalánské písně, skladby od Purcella, Tobiase Humeho a jiných. Hudbu jsem navíc doplnil o doprovodné texty – v tichu mezi skladbami tak skrze mě promluví Michel de Montaigne, Nietzsche či současná básnířka Courtney Peppernel. Zároveň se na koncertě nepředstavím jen jako hráč na violu da gambu, ale i jako zpěvák – ale to si schovám až na přídavek.

To jistě bude stát za to, v dětství jste zpíval ve sboru…
Ano, ve sboru jsem navíc poprvé přičichl ke staré hudbě – a už tehdy mi voněla z celého repertoáru nejvíc. Zpětně mi to přijde úžasné, jako dítě jsem k ní přilnul zcela intuitivně. Zpíval jsem si ty staré melodie i doma, naplňovaly mě klidem a radostí. Až zpětně jsem si uvědomil, že veškerý repertoár, který mě v tom věku zajímal, byl středověký či raně novověký.

Změnil se od té doby váš vztah ke staré hudbě? Není obtížné udržet si tu intuitivnost, když nyní máte hlavu plnou hudebně teoretických vědomostí? 
Naopak, pomáhá mi to. Je to jako s cizími jazyky. Zpočátku musíte přemýšlet nad každým slovem, ale postupně se s novým jazykem tak sžijete, že úplně zapomenete, že mluvíte cizím jazykem – přestane být totiž cizí, stane se vaší součástí. A v hudbě je důležité, aby se obě složky tohoto hudebního jazyka – teoretické a praktické – navzájem neustále obohacovaly. Vzniká pak jakási „historicky poučená“ intuice.

Vaším rodným jazykem je západní vlámština. Často také hrajete vlámskou, ale i jinou, lidovou hudbu. I k ní máte blízký vztah od dětství?
Ano. Na lidové hudbě mě přitahuje, že v ní hudebníci často čerpají sami ze sebe, ze svého vlastního života. Nejsou pouhými interprety, oni sami jsou svým repertoárem. A přesně tak se snažím přistupovat ke staré hudbě – skloubit vysoké umění s lidovostí, nacházet spojnice mezi uměleckou rafinovaností a vesnickou prostotou.

Před pár lety jste vydal učebnici hry na violu da gamba – Přirozený violista (v originále The Natural Violist). Jednotlivé technické etudy v ní jsou připodobňovány k různým zvířatům.
Moji žáci mě kdysi upozornili na to, že často v hodinách přirovnávám hudební technické problémy a frázování k pohybům a vzhledu zvířat. I když, není to vždycky tak úplně pravda. Pokud učím před obědem, zaměňuji analogie zvířat za jídlo (smích). Do učebnice mi však přišlo vhodnější použít zvířecí přirovnání.

Věnujete se i józe a bojovému umění kinomichi. Jak vám to pomáhá v hudbě?
Pomáhají mi udržovat pozornost. V bojovém umění kinomichi se používá takzvaná „trojitá pozornost“. Musíte být v kontaktu se svým vlastním tělem, ale zároveň se svým soupeřem i s prostorem kolem vás (často se cvičí na tatami a kolem vás se neustále pohybují další soupeřící dvojice). Tuto trojitou pozornost využívám i v hudbě. Snažím se být plně pozorný vůči sobě, svému nástroji a hudbě, kterou vytvářím. Zároveň je ale zapotřebí, abych si udržel určitý pocit pohody a uvolnění, abych vnímal, co se děje kolem mě, v koncertní hale, v publiku, abych byl připravený na jakoukoliv náhlou změnu.

Zdají se vám občas sny o hudbě?
Ano, mívám hudební noční můry. Často mi přilétají do snů, když jsem ve stresu a připravuji se na koncert. Ve snech se pak ztrácím v zákulisí, nedokážu najít cestu na pódium, zapomínám, jaké skladby mám ten večer hrát. Dokonce se mi někdy zdá, že na pódium dorazím, ale jakmile začne koncert, zjistím, že v rukou držím úplně jiný nástroj, na který neumím hrát!

Občas se mi také ve snech vrací vzpomínka na jeden koncert, který se opravdu odehrál ve Flagey v Bruselu. Těsně před koncertem se za mnou v zákulisí zaklaply dveře. Musel jsem vyjít z budovy po požárním schodišti. V koncertní síni jsem se pak k pódiu prodíral hlavním vchodem skrze publikum.

Zdávají se mi ale i hezké hudební sny. Vzpomínám si na sen, ve kterém jsem závodil v malinkaté motokáře v uličkách Vatikánu, kde jsem ve skutečnosti mimochodem nikdy nebyl, a najednou jsem uslyšel nebesky krásnou polyfonní melodii. Neznal jsem ji, ale nějak jsem tušil, že ji složil Palestrina.

A jaké máte sny a přání do budoucna?
Rád bych dělal nadále to, co dělám – hrál, koncertoval, učil. A trávil více času offline. A abych se všem těmto činnostem mohl věnovat, mám přání i pro svět, pro naši planetu – aby se nezhroutila.

Děkuji za rozhovor! 

Concentus Moraviae: Thomas Baeté / viola da gamba
9. června 2025, 19:30 hodin
Náměšť nad Oslavou zámecká kaple

Program
Mr de Sainte-Colombe le père – Chaconne en ré mineur
Richartz de Berbesieu – Atressi com l’olifanz
Mr de Sainte- Colombe le fils – Prélude en Mi mineur
Philippe Hersant – Le Chemin de Jérusalem
Henry Purcell – O Solitude
Tobias Hume – Good againe
katalánský anonym – Soleta so yo ací
Barbara (Monique Andrée Serf) – La Solitude