Ken Mai: Butó jen pro Japonce? Nesouhlasím!

Jak byste definoval butó? Co pro vás tento taneční směr znamená?
Butó nemá žádný konkrétní význam. Nedokážu říct, co je butó. Ale myslím, že butó je jako život, můj život. Protože neustále pozoruji tělo, přírodu a ostatní lidi. Je to jako být vědcem, který zkoumá přírodu nebo lidské bytosti.

Co vás přivedlo právě k butó?
Nad tím jsem takhle nepřemýšlel. Prostě mě fascinovalo. Když jsem byl na herecké škole, některá slova a texty, které byly dané, mě začaly frustrovat. Tak jsem začal hledat více informací sám. Objevil jsem zenovou meditaci. V té době jsem stále něco hledal, i když jsem přesně nevěděl co.

Je o vás známo, že jste studoval u Kazua Ohna. Jak jste se k němu dostal?
Narazil jsem na jeho plakát, který mě zároveň inspiroval i šokoval. Pamatuji si, že na něm byla fotografie, kde byl oblečený jako žena, skoro jako mrtvý, hluchý člověk. Donutilo mě to přemýšlet o smrti a fascinovalo mě to. Začal jsem hledat školu butó. Žil jsem v Naře, ale tam žádná škola tance butó nebyla, tak jsem hledal dál a našel jednu v Kjótu. Hned jsem jim zavolal a dostal okamžitou odpověď: „Prosím, jen k nám přijďte studovat.“

Jak probíhala jeho výuka, trénink?
Cvičení butó bylo velmi zajímavé – chůze, představivost, improvizace. Bylo to volnější, protože jsme se neučili žádnou choreografii. Mohl jsem se svobodně vyjadřovat a dívat se na sebe. Později jsem si uvědomil, že to bylo přesně to, co jsem hledal. Nedokázal jsem pak už s praktikování butó přestat, musel jsem pokračovat dál a dál. Nikdy jsem neplánoval být učitelem nebo performerem, prostě to jen tolik zaujalo celou mou pozornost. Ale nakonec jsem se v učení našel. Překvapilo to mě i moje okolí. Moje matka byla dokonce proti tomu.

Jak to?
Je tanečnice, ale tradiční, nosí krásná kimona a tančí úplně jiný styl. Když viděla fotku, na které mám pomalované tělo, řekla: „Co to děláš? Vypadáš tam jako duch! Nech toho!“ Ale moje dvě sestry mě podporovaly, stejně jako někteří přátelé. Nevím, prostě jsem s butó přestat nemohl. Bylo to, jako by mě něco stále k němu táhlo a popohánělo dál.

Čím nejvíce vás oslovila filozofie a výuka Kazua Ohna?
Kdybych nepotkal Kazua Ohna, nebyl bych tím, kým jsem dnes. Určitě bych se nestal tanečníkem butó. Živě si pamatuji, že když mi bylo 18, viděl jsem sólové vystoupení tanečníka butó v televizi a myslel jsem si, jak je to ošklivé, vulgární a úplně vzdálené mému vkusu. Možná to bylo proto, že jsem byl tehdy zblázněný do rockové hudby? Ale s věkem a různými životními zkušenostmi jsem dokázal pochopit pravou podstatu butó – ošklivost nebo temnotu, které mě začaly fascinovat. Butó skutečně může odrážet pravou podstatu světa přírody i moderní společnosti. To, co jsem se naučil od Kazua Ohna mezi lety 1995 a 2000, byla zkušenost učení se věcem, kterým jsem nerozuměl, a až později je pochopil. Je to velmi podobné učení zenu. Myslím, že jsem nakonec podstatu pochopil jen díky životní zkušenosti a trénování těla a mysli.

Učení Kazua Ohna je především trénink v univerzálnosti a ve vytváření obrazů těla, z nichž mnoho je velmi abstraktních a stěží myslí uchopitelných. Rozumím tomu tak, že jde o oddělování vlastní mysli a těla tak, aby člověk prozkoumal svůj vlastní vesmír, a že pohyby a emoce, které vycházejí zevnitř, tvoří vlastní tanec. Naučil jsem se od něj, co je původem vesmíru a co láska. Možná je to proto, že jsem byl křesťan a cítil jsem silný smysl pro lásku. Pamatuji si, že jsem jeho pocity a emoce často dokázal pochopit právě proto. Kazuo Ohno byl obvykle velmi klidný a jemný, ale když začal mluvit o tanci, byl k nezastavení. Jsem přesvědčen, že se narodil, aby předal butó světu. Za ním, skrze butó, mohl být přítomen Kristus, symbol lásky. Cítím, že to byl pro lidstvo určitým způsobem mesiáš, který přesahuje náboženství.

Kde vidíte budoucnost butó v současném uměleckém světě?
To je zajímavá otázka. Viděl jsem mnoho tanečníků butó na místech jako Francie, Anglie, Irsko, Argentina, Chile, Mexiko, USA a Japonsko. Každý je jedinečný, ale někteří kopírují japonskou kulturu nebo styl, například nošením kimona, což nedává smysl. Když jsem byl v Mexiku, viděl jsem úžasné tanečníky butó, kteří byli velmi propojeni se svou vlastní původní kulturou. Kopali do země, projevovali velkou sílu a byli emocionální. Bylo to úplně jiné než japonský styl, ale právě tito mexičtí tanečníci butó mě připadali skutečně inspirativní, opravdoví.

Co si myslíte o západní butó kultuře?
Západní tanečníci jsou také inspirativní, svým způsobem. Zájem o butó stále roste. Když jsem v roce 2006 přijel do Helsinek, butó tam vůbec nebylo. Začal jsem dávat workshopy a vystupovat a postupně přiházelo čím dál více zájemců. Teď mám na každé lekci 50 studentů – 25 ráno a 25 večer. Stále přichází mnoho lidí, kteří se chtějí učit, z různých oblastí – policisté, umělci, úředníci. Hledají svůj vlastní pohyb, své vlastní vyjádření. V dnešním světě, kdy se enormně rychle rozvíjejí technologie, chtějí lidé pohlédnout dovnitř do sebe a uvolnit stres, traumata a další věci. Je to velmi terapeutické. Potřebují uzdravení, a butó jim pomáhá, například vyjádřit skrze tanec a pohyb hněv a další emoce.

Odkud čerpáte inspiraci pro své choreografie?
Choreografie? Jedna byla inspirována strukturou staroindických Véd, protože se zabývají tělem, myslí, spiritualitou, jógou, emocemi i prázdnotou. Fascinovaly mě stále víc a víc, začal jsem číst Védantu, a, zkoumal indickou filosofickou školu Sánkhju, četl jsem Bhagavadgítu, Pataňdžaliho jógasútru. Čtu tyto knihy hodně, občas si čtu i v Bibli. Zajímám se také o Tomášovo evangelium, které fascinujícím apokryfem.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Rád bych jednou otevřel školu butó, buď v Helsinkách, nebo možná v Indii nebo na Bali, v Indonésii. Nejsem si ještě jistý, ale myslím, že to budou Helsinky. Možná kousek za městem, na venkově. Chci vytvořit místo, kam lidé přijdou a budou tam moci pobýt. Musí to tudíž být velký prostor s ubytováním, kuchyní, zvukovým systémem a saunou (miluji sauny). Pokud bude dostatek místa, rád bych měl i malou kavárnu nebo restauraci. Samozřejmě prostory pro workshopy a vystoupení, aby mohli vystupovat i mí studenti. Skutečně bych rád podpořil mladé umělce a dal jim příležitosti, protože vím, že stárnu. Chci pomoci mladší generaci a ideální je začít hned.

Budete pokračovat ve vystupování?
Ano, samozřejmě. Budu vystupovat až do smrti. Chci pokračovat v učení a vystupování, dokud budu moci, nebo dokud neonemocním. Butó nemá věkové omezení. Tanečníci baletu musí přestat, když zestárnou, ale butó umožňuje pokračovat ve vystupování bez ohledu na věk. Myslím však, že je krásné vidět také starší baletní tanečníky pokračovat, i když jejich těla jsou již ztuhlá, pokud mají možnost pokračovat v tanci, dokáží jej pak naplnit jinou krásou a obdivuji je za to. Ale miluji butó, protože to nemá žádné věkové limity a nikoho nediskriminuje. A může se mu věnovat kdokoliv, není vyhrazeno jen pro Japonce. Někteří mistři sice říkají, že butó je pouze pro Japonce, ale s tím já nesouhlasím. Může ho dělat kdokoli, protože všichni jsme lidmi.

Rozhovor vznikl díky hostování Ken Maie na Katedře nonverbálního divadla HAMU v Praze. Autorka je studentkou KND HAMU.