Klára Jelínková: Nejhorší je tančící tělo bez duše (2)

  1. 1
  2. 2
Přinášíme druhou část rozhovoru s tanečnicí Baletu Národního divadla Klárou Jelínkovou.


Klára Jelínková na zkoušce choreografie Gods and Dogs (foto Serghei Gherciu)

Jste v Národním divadle už dvaadvacet let. Dokázala byste tu dobu svým pohledem zhodnotit?
Hodnotí se těžko. Je to velký kus mého života, který byl nádherný a naplněný a stále ještě je. Já jsem zažila tři šéfy baletu ND. První roky to byl Vlastimal Harapes, po něm Petr Zuska, a nakonec Filip Barankiewicz. Nejzásadnější je výběr repertoáru. Měla jsem možnost protančit se choreografiemi nejslavnějších autorů od klasiky přes modernu po současný taneční styl až k tanečnímu divadlu. Takže můj taneční život byl velmi pestrý. A moc si toho vážím.

Můžete to trochu rozvést?
Velké tituly jako Louskáček, Labutí jezero, Romeo a Julie anebo díla Jiřího Kyliána jsou vždycky vyprodaná, ale nemůžeme přece jen dělat to, co chce divák. Je potřeba publikum i vychovávat, nabízet mu nové možnosti a rozšiřovat obzory, ale současně nabízet i věci, které jsou jeho duši podvědomě blízké. Musí se neustále zkoušet, tvořit, aby se otevíraly brány do neznáma.
Osobnost šéfa samozřejmě charakterizuje i tvář souboru. Jeho preference se odráží nejen v repertoáru, ale i v personálním obsazení, v nastavených hodnotách a pravidlech pro uměleckou spolupráci či angažmá. Ne vždy jde jen o to, jak je kdo tanečně schopný, své dělají i osobní sympatie či konkrétní vizuální charakter. Tak to vždycky bylo, je a zřejmě i bude.

A jak jste se změnila vy?
Myslím si, že jsem se zas až tak nezměnila (smích), moje energie je stále stejná. Až po narození mého syna jsem spoustu věcí přehodnotila a začala směřovat k nějakému vnitřnímu klidu, který mně pomohl získat nadhled. Zároveň mi to pomohlo dospět i tanečně, což se projevilo na jevišti. Zjistila jsem, že ne všechno je potřeba rvát, že to jde i jinak. Najednou se ve svém těle cítím líp a věřím si víc, než když mi bylo dvacet.
Říká se, že tanec je umění pouze pro mladé, ale já jsem došla k tomu, že si to teď více užívám a jsem mnohem spokojenější sama se sebou. Člověk už prostě ví, jak na svoje tělo, co funguje, co nefunguje a zároveň si nepotřebuje nic dokazovat. Může si najednou svůj tanec skutečně užívat daleko víc. Je to zvláštní, ale je to tak.


Matěj Šust a Klára Jelínková v Šesti tancích Jiřího Kyliána (foto Martin Divíšek)

Jak vypadá váš pracovní den, když si užíváte tanec?
To je taky strašně individuální. Vždycky máme ráno od 10 hodin klasický trénink 75 minut a potom se zkouší repertoár, který se zrovna hraje. Někdy zkouším non stop až do večera, jindy mám jen trénink nebo mám zase přes poledne dvě hodiny pauzu a pak jdu zkoušet. Záleží, co se hraje, jaké je vypsané obsazení, co je potřeba zkoušet. Hrajeme v průměru 12 představení do měsíce, ale nejsem obsazena do všech.

Tréninky současného tance nemáte?
Zatím bohužel ne, ale hodně o tom s tanečníky mluvíme. Občas se také stává, že celé odpoledne zkoušíte Labutí jezero a pak jdete večer tančit Ohana Naharina. Sice se to neděje pravidelně, ale příjemné to není. Samozřejmě sólisty, kteří tančí hlavní role, něco takového nepotkává, ale mně jako charakterní tanečnici a „modernistku“ to potkává skoro nejvíc. Pro tělo je to velmi náročné, náhlá změna pohybového stylu, principů, přístupu je pro něj velký šok. Pravidelné tréninky moderní nebo současné taneční techniky bych já osobně určitě uvítala. Nemusely by být každý den, ale třeba 2x do týdne nebo případně v době, kdy více hrajeme moderní nebo současný styl, to by dost pomohlo a myslím si, že i dost zvýšilo kvalitu moderních představení.

Myslíte, že pouze s klasickým tancem už dnes tanečníci v baletních souborech nevystačí?
Určitě nevystačí. Máme rok 2021. Ve všech zahraničních souborech a skupinách musí být tanečník schopen zatančit všechno. Samozřejmě záleží na divadle či skupině, co preferují, hledají a jaký mají repertoár. Každý by měl mít základy různých tanečních stylů a technik, aby byl pro choreografa univerzální a dokázal splnit jeho představy. Ať jsou jakékoliv. Já osobně jsem se snažila poznat co nejvíce stylů, chodila jsem na lekce jazz-dance, techniku Marthy Graham nebo José Limona. Zajímala jsem se i o hip-hop a street dance. V rámci svého sebevzdělávání jsem si prošla základy popping, locking, house, break dance, reggaeton, dancehall, vogue. Vyplatilo se mi to, nejednou jsem to použila na jevišti. Chtěla jsem mít co nejširší taneční záběr.

Klára Jelínková, Sternenhoch (foto Hana Smejkalová)

Je možné, že do Čech přicházejí zahraniční tanečníci právě proto, že zde se svým zaměřením na klasiku nacházejí uplatnění?
Já si tedy rozhodně nemyslím, že jsme jen klasicky orientovaný soubor a snad o nás v zahraničí takhle nepřemýšlejí. Náš repertoár je velmi rozmanitý, klasika sice převažuje, ale je to třeba v poměru 40 na 60. Nejsme sice soubor současného tance v pravém slova smyslu, žádná alternativa se u nás určitě nekoná, ale vnímat soubor Baletu Národního divadla pouze jako klasicky zaměřené těleso by byla chyba.

Jaké jsou vlastně vztahy mezi Čechy a cizinci v souboru?
Myslím, že jsou pohodové. Máme asi 81 tanečníků a z toho jen 27 je Čechů, tak poslední dobou cítím, že držíme více spolu. Nicméně já absolutně necítím rozdíl kvůli původu, zvlášť u členů souboru, kteří přišli ze zahraničí a známe se už třeba deset let. Osobně si myslím, že je to víc o lidech než o národnostech. Vnímám například daleko víc rozdělení generační, které vychází přirozeně z věkového rozdílu. V celku všichni držíme spolu, zvlášť pokud se jedná o nějaké „lotroviny“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments