Klarinetista Irvin Venyš: Jsem soutěživý typ

Devětadvacetiletý rodák z moravského Kyjova klarinetista Irvin Venyš má za sebou zatím dva rozhodující milníky: V roce 2007 zisk první ceny na soutěži Pacem in terris v Bayreuthu, kde současně obdržel i titul absolutního vítěze, když dokázal uspět v mezinárodní konkurenci špičkových interpretů několika nástrojových skupin. O rok později pak vydobyl druhou cenu v prestižní soutěži Pražského jara. Je ale držitelem i řady dalších ocenění, například ze soutěže New Talent při Evropské vysílací unii, soutěže z Curychu či na Madeiře. Má za sebou už také nejedno vystoupení na prestižních festivalech, jako je Mitte Europa, festival Pabla Casalse v Prades nebo festival Evropan Mozart v Mannheimu, při jeho koncertech mu tleskali posluchači v Německu, Francii, Španělsku, ale i v Japonsku.

O Irvinu Venyšovi se mluví jako o jednom z nejvýramějších umělců mladé české generace. Základy získal na Konzervatoři v Brně ve třídě profesora Břetislava Winklera, odkud přešel na Hudební akademii múzických umění v Praze k profesorům Jiřímu Hlaváčovi a Vlastimilu Marešovi, kde nyní studuje v doktorském cyklu. Za zmínku stojí i roční stáž na Conservatoir Supérieur de Musique et de Danse v Paříži v prestižní třídě Michela Arrignona.

 

 

Máte nezvyklé jméno – jak jste k němu přišel? A co byste vůbec prozradil ze svého rodinného zázemí?

Dali mi ho jak už to tak bývá rodiče, aniž by tušili, že mě v pozdějších letech ušetří vymýšlení uměleckého jména. Mám tedy dvě jména v jednom, ne jako kdybych se například jmenoval Theodor Konvička :-). Samozřejmě to v době osmdesátých let bylo dosti problematické, takže z původního tvaru s dvojitým w, který nebyl povolen, vzniklo jméno Irvin, které bylo pravděpodobně pro soudruhy přijatelnějším.

Jak jste se vůbec dostal ke klarinetu? „Chytnul“ vás hned?

Nejdřív jsem jako asi všichni „dechaři“ hrál na zobcovou flétnu. V deseti letech, kdy se s klarinetem začíná, jsem už na flétnu leccos zahrál. Hrál jsem zároveň juniorskou ligu basketbalu, takže mě museli k přechodu na klarinet, těžký nástroj , který jsem tehdy sotva udržel, dost přemlouvat. Pamatuju se, že začátky dost „skřípaly“ .

 

Hudební vzdělání máte, zdá se, důkladné – po brněnské Konzervatoři i pražskou HAMU, ale také zahraniční stáž. Co z toho považujete ze svého pohledu za nejdůležitější?

Sportovní terminologií bych řekl, že za nejdůležitější považuji důslednost a vyváženost tréninku. Měl jsem vždy štěstí na osobnosti, které mi předávaly v průběhu minulých let své zkušenosti, ať už to bylo v Brně, Praze či Paříži a neváhaly mi „šlápnout na krk“, když to bylo potřeba. Ne, že bych chtěl nějak bilancovat, ale když se ohlédnu zpět, rozhodně jsem se „neflákal“.

Došlo někdy mezi vámi a klarinetem ke krizi? Kdy jste si říkal, že toho snad necháte, anebo jste měl prostě dojem, že to nikam nedotáhnete?

Ke krizím dochází naštěstí čím dál méně a většinou za ně nemůže klarinet. O vztahu hudebníka k jeho hudebnímu nástroji by se myslím dalo napsat několik doktorských prací v oboru psychologie a možná i psychiatrie:-). Nemůžete jej například vyměnit jako partnerku nebo auto. Jedná se o každodenní souboj, ale zatím mě narozdíl od výše zmíněných nepotkala dlouhodobější krize, i když se trénuji v představě, že si jednou budu muset představit život bez aktivního interpretačního umění. Nedovedu si představit, že bych neprovozoval klarinetovou hru na nejvyšší úrovni, které jsem schopen, to bych si raději koupil vinohrad a učil malé klarinetisty někde v oblasti jižní Moravy.

Máte za sebou poměrně dost ocenění z nejrůznějších soutěží. Kterého z nich si vážíte nejvíc? Jste vůbec soutěživý typ? Jak hodně náročná pro vás osobně soutěžní klání jsou?

Pravděpodobně soutěživý tip budu, vzhledem k množství klání, které jsem absolvoval. Mám naštěstí docela slušnou bilanci. Kdybych byl závodní kůň, asi bych už pobíhal někde na louce, kam by se na mě chodili dívat turisté, jako třeba na Železníka:-). Soutěže jsou samozřejmě vysoce náročným oborem. Některé trvají až čtrnáct dní, kdy je člověk pod obrovským psychickým tlakem. Příprava trvá někdy i celý rok. Na druhou stranu jsou tato klání výborným trenažérem profesionální sólové dráhy.

 

Když byste měl sám sebe ohodnotit, napsat sám na sebe řekněme pomyslný posudek: Jaké si myslíte, že jsou vaše nejsilnější stránky, ať už v samotné hře nebo prostě v osobnostních vlastnostech, které hru ovlivňují? A v čem naopak vidíte rezervy či handicap?

Myslím, že pomyslný posudek se nám všem píše někde nahoře. Nicméně co se mé profese týká, říká se, že jsem velmi psychicky odolný, že mám velmi slušnou techniku a snad jsem i přirozeně muzikální, což přičítám právě folklóru, který hraji od malička. Na stránky negativní by vám nestačila paměť vašeho serveru.

Kam až byste to chtěl ve své kariéře jednou dotáhnout?

Rád bych zůstal alespoň v takovém souznění se svým hudebním nástrojem, jako jsem nyní a dále se zdokonaloval. Pokud tomu tak bude, další úspěchy se snad dostaví. Samozřejmě mě lákají věhlasné koncertní sály, ale zároveň rád hraji vděčnému publiku i v menších místech u nás i zahraničí.

Vaše nejbližší profesní plány?

Právě jsem se vrátil z festivalu v Monte Negru, zastihli jstě mě před koncertem na Festivalu Carniarmonie v malebném Malbhorghettu v italských Alpách a posléze jsem si naplánoval týden dovolené, což je mimochodem dosti zásadní část profesních plánů. Čekají mě koncerty například ve Varšavě, zahajovací koncert festivalu Zlatá Praha s Orchestrem Quattro nebo provedení Mařatkova koncertu pro klarinet Iluminace s Orchestrem Berg. Provedení klarinetového koncertu Aarona Coplanda s baletním souborem Národního divadla v Praze, opět s orchestrem Berg pod taktovkou dirigenta Petra Vrábela. Konečně po dlouhé době vystoupím opět na Moravě a to s olomouckou Filharmonií. Další koncerty je možné najít na mých webových stránkách.

 

Zbývá vám čas ještě na něco jiného, než muziku? Pokud ano, co to je?

Hudební profese je zároveň povoláním i koníčkem a zabírá časový prostor obou. Snažím se sportovat, i proto, abych se udržel v kondici, což je pro hru na klarinet dosti zásadní. Bohužel nemohu říct, že bych se zajímal o vážky, jako například zpěvák Dan Bárta. Žádného takového nevšedního a vznešeného koníčka nemám. Rozhodně nevyhledávám adrenalinové sporty, na pódiích se s adrenalinem člověk setkává v hojném množství.

Díky za rozhovor!

Není zač. Těšilo mě.

Ptal se Vít Dvořák
foto: webové stránky umělce

www.irvinvenys.cz