Klarinetistka Ludmila Peterková: Hudba musí být zábava

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na koncertním pódiu se Ludmila Peterková těší výjimečné pověsti – je to sympatická žena. Že se chce ve svém životě věnovat hudbě, věděla od malička, klarinet byl jednou z alternativ, které nakonec vzaly vrch. Absolvovala Konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze, dnes na konzervatořích v Praze a Teplicích sama vyučuje. Od vzniku Pražské komorní filharmonie byla několik let její členkou, v rámci svých koncertních i pedagogických aktivit zatím nezavítala jen do Austrálie a Jižní Ameriky. Má na svém kontě téměř dvacítku cédéček. Účinkuje jako sólistka s orchestry i na recitálech, baví ji komorní hra.

Ludmila Peterková (foto se svolením Ludmily Peterkové)
Ludmila Peterková (foto se svolením Ludmily Peterkové)

Když jsme si domlouvaly termín našeho setkání, napsala jste: „zkouším se sextetem, jedna z mála možností, jak hrát hudbu a žít.“ Hrát hudbu pro vás znamená žít?
Mám pocit, že žiju jen asi na sedmdesát procent. Chybí mi koncerty i to, že se nezkouší. Udělali jsme si teď se sextetem nahrávku jenom pro sebe a pro kontrolu před natáčením, a když jsme dohráli, říkala jsem si, jaká je to krása! Jak potřebujeme slyšet i vyluzovat noty. Pro mě je toto život. Všechno ostatní – praní, žehlení, uklízení – musí být, ale nepovažuji to za svůj život.

Kdy jste hrála naposledy před živým publikem?
Pro lidi jsem naposledy hrála loni 3. září – nádherný koncert na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí, hráli jsme Stamice a Mozarta. A tím to skončilo. Měli jsme ještě naplánované vystoupení s Musicou Floreou – hraju u Marka Štryncla na romantické nástroje – ale lidi už do sálu nesměli, točilo se jen CD a video. Dvořákovský program, Třetí symfonie, Polonéza Es dur a Tragická ouvertura. To už je strašně dávno…

Točili jste před půl rokem, cédéčko vyšlo v prosinci. Jestli vám to připadá dávno, je to vlastně dobrá zpráva – znamená to, že máte pořád co dělat…
Naštěstí se něco děje, Florea chystá další projekt, Dvořákovu Stabat Mater, samozřejmě jen na webu a na CD. A se sextetem, o kterém jsem se už zmínila, právě natáčíme na klasicistní nástroje – dva klarinety, dva fagoty, dva lesní rohy – skladby Johanna Josepha Röslera. To byl Beethovenův současník, má pro tuto sestavu čtyři partity, dvě z nich natáčíme pro rozhlas. Ukážu vám, na jaké nástroje hrajeme… (Ludmila Peterková mi na FaceTimu ukazuje masivní klarinet.)… to je kopie klasicistního nástroje. Kolem roku 1800 měl klarinet asi jen šest klapek, tento má být trochu pozdější, má jich třináct. Tenkrát vůbec probíhal bouřlivý vývoj, různé materiály, ladění, cílem byl kvalitně ladící chromatický nástroj.

Ludmila Peterková ukazuje masivní klarinet (foto se svolením Ludmily Peterkové)
Ludmila Peterková ukazuje masivní klarinet (foto se svolením Ludmily Peterkové)

Na kolik klarinetů vlastně hrajete? (Na saxofon se neptám, protože na ten už údajně nemáte čas.)
Teď používám soudobé moderní nástroje, romantické (na ty se hraje například už zmíněný Dvořák) a klasicistní. Mozarta hraji na basetový klarinet, moderní nástroj, ten má rozsah až do malého c. Takže na čtyři typy klarinetu.

Barokní hudbu už nehrajete?
Hrávala jsem na chalumeau, zatím jsem to opustila. Baroko v krvi nemám, je mi hodně vzdálené. Jsem schopna pojmout sonátovou formu, klasicistní ronda, ale barokním formám nerozumím. Neorientuji se v tom, jak jsou v nich témata poskládaná. Sonátová forma se vám hezky zakulatí, tím či oním způsobem se vrátíte, zatímco baroko – alespoň mi to tak připadá – běží dál a dál a dál, a jste na konci. Možná se vrátím, protože vedle chalumeau se vyvíjel i barokní klarinet. Hraje se na něj ale hodně jinak, protože nemá téměř žádné klapky, a mně to moc nejde. (úsměv)

Je velký rozdíl ve hře na klarinety různých historických epoch?
Obrovský. Myslím, že pan režisér s námi bude mít dost práce. Všichni musí hodně slevit, ustoupit z představy o soudobé intonaci a technice. Je to, jako když máte rádi auta-veterány a točíte volantem na sílu, jede to pomalu a smrdí to – tak to je něco podobného. Kvičí to, „kiksá“ a hraje falešně, jedna nota zní, druhá jen syčí. Ale snažím se.

Jak se při těchto limitech ve studiu, kde se všechno vždycky cizeluje k naprosté dokonalosti, pozná, že je to „dobře“?
Když je to hezké. Ale některé tóny opravdu neladí, v rychlejších laufech se to zkrátka nedá. Takže je potřeba připustit ve vzájemné intonaci, ve vzájemném dolaďování, jakýsi širší polštář.

Co taková omezení vypovídají o dobové estetice?
Možná na to uměli hrát skvěle, byl to tenkrát moderní a nejdokonalejší model. Nebo byli zvyklí jinak poslouchat. Oproti nám měli asi větší toleranci. V některých kulturách se i dnes zpívají čtvrttóny, nám to přijde falešné, možná nějak takhle to měli. My dnes ale máme také studio. Děláme záznamy hudby a ještě je všelijak pilujeme k dokonalosti, oni zkušenost s nahrávkami neměli. Mohli slyšet jen to, co v danou chvíli na daném místě někdo hrál. Takový byl jejich estetický zážitek.

Čas od času se zmiňujete o tom, že klarinet je nástroj náročný na dech a fyzickou kondici. Jak si ji udržujete?
Dech se dá trénovat jógou, jsou tři typy dechu známé z pránájámy. Hodně mi to pomáhá, prodýchám se a pak se mi pěkně pracuje se vzduchem, dostane se do hloubky a zase se odtamtud čerpá. Máme s přáteli jógovou skupinu, momentálně zrovna moc necvičím, ale do podzimu jsem se snažila. Fyzičku teď netrénuju vůbec, připadám si jako jezevec zalezlý v noře. Doufám, že se všecko zase obnoví – plavání a tak podobně.

Klarinety Ludmily Peterkové (foto se svolením Ludmily Peterkové)
Klarinety Ludmily Peterkové (foto se svolením Ludmily Peterkové)

V tom případě řečená kondice asi zase není až tak nutná.
Nejsou koncerty, tak ji nepotřebuju.

Ale cvičíte, ne? Cvičíte – myslím na klarinet?
Jenom trochu. Moc se mi nechce, když nejsou koncerty. Potřebuju lidi a termín, ke kterému se připravuju, a když je nemám, klarinet leží a čeká, až si ho zase všimnu.

Co je – mimochodem, skvostný! – Antivirus International Clarinet Ensemble?
To byl projekt jednoho polského kolegy. Jak jsme loni na jaře všichni seděli zavření doma a nikdo nikoho nevídal, začaly vznikat projekty na dálku a toto byl jeden z nich. Roman Widaszek obeslal klarinetisty z celého světa, rozhodl, že uděláme Královnu ze Sáby od Georga Friedricha Händela, každému poslal nahrávku basklarinetového partu a my jsme v tempu toho partu se sluchátky na uších nahráli každý svůj part. A on to pak namixoval dohromady a dal na YouTube. Bylo to zábavné, zase: aspoň trošku radosti. Radosti ze společného muzicírování.

Bylo – nebo je – víc takových projektů?
Radek Baborák inicioval – to bylo ještě před tímto – velkorysou sbírku na podporu muzikantů na volné noze, kteří se octli bez příjmů a bez práce. Natočili jsme kousek Smetanovy Vltavy, on k tomu přidal průvodní slovo a pokud se nepletu, vybrali přes milion korun. Bez peněz byly i celé rodiny a takto se jim pomohlo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments