Klarinetistka Ludmila Peterková: Hudba musí být zábava
Když jsme si domlouvaly termín našeho setkání, napsala jste: “zkouším se sextetem, jedna z mála možností, jak hrát hudbu a žít.” Hrát hudbu pro vás znamená žít?
Mám pocit, že žiju jen asi na sedmdesát procent. Chybí mi koncerty i to, že se nezkouší. Udělali jsme si teď se sextetem nahrávku jenom pro sebe a pro kontrolu před natáčením, a když jsme dohráli, říkala jsem si, jaká je to krása! Jak potřebujeme slyšet i vyluzovat noty. Pro mě je toto život. Všechno ostatní – praní, žehlení, uklízení – musí být, ale nepovažuji to za svůj život.
Kdy jste hrála naposledy před živým publikem?
Pro lidi jsem naposledy hrála loni 3. září – nádherný koncert na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí, hráli jsme Stamice a Mozarta. A tím to skončilo. Měli jsme ještě naplánované vystoupení s Musicou Floreou – hraju u Marka Štryncla na romantické nástroje – ale lidi už do sálu nesměli, točilo se jen CD a video. Dvořákovský program, Třetí symfonie, Polonéza Es dur a Tragická ouvertura. To už je strašně dávno…
Točili jste před půl rokem, cédéčko vyšlo v prosinci. Jestli vám to připadá dávno, je to vlastně dobrá zpráva – znamená to, že máte pořád co dělat…
Naštěstí se něco děje, Florea chystá další projekt, Dvořákovu Stabat Mater, samozřejmě jen na webu a na CD. A se sextetem, o kterém jsem se už zmínila, právě natáčíme na klasicistní nástroje – dva klarinety, dva fagoty, dva lesní rohy – skladby Johanna Josepha Röslera. To byl Beethovenův současník, má pro tuto sestavu čtyři partity, dvě z nich natáčíme pro rozhlas. Ukážu vám, na jaké nástroje hrajeme… (Ludmila Peterková mi na FaceTimu ukazuje masivní klarinet.)… to je kopie klasicistního nástroje. Kolem roku 1800 měl klarinet asi jen šest klapek, tento má být trochu pozdější, má jich třináct. Tenkrát vůbec probíhal bouřlivý vývoj, různé materiály, ladění, cílem byl kvalitně ladící chromatický nástroj.
Na kolik klarinetů vlastně hrajete? (Na saxofon se neptám, protože na ten už údajně nemáte čas.)
Teď používám soudobé moderní nástroje, romantické (na ty se hraje například už zmíněný Dvořák) a klasicistní. Mozarta hraji na basetový klarinet, moderní nástroj, ten má rozsah až do malého c. Takže na čtyři typy klarinetu.
Barokní hudbu už nehrajete?
Hrávala jsem na chalumeau, zatím jsem to opustila. Baroko v krvi nemám, je mi hodně vzdálené. Jsem schopna pojmout sonátovou formu, klasicistní ronda, ale barokním formám nerozumím. Neorientuji se v tom, jak jsou v nich témata poskládaná. Sonátová forma se vám hezky zakulatí, tím či oním způsobem se vrátíte, zatímco baroko – alespoň mi to tak připadá – běží dál a dál a dál, a jste na konci. Možná se vrátím, protože vedle chalumeau se vyvíjel i barokní klarinet. Hraje se na něj ale hodně jinak, protože nemá téměř žádné klapky, a mně to moc nejde. (úsměv)
Je velký rozdíl ve hře na klarinety různých historických epoch?
Obrovský. Myslím, že pan režisér s námi bude mít dost práce. Všichni musí hodně slevit, ustoupit z představy o soudobé intonaci a technice. Je to, jako když máte rádi auta-veterány a točíte volantem na sílu, jede to pomalu a smrdí to – tak to je něco podobného. Kvičí to, “kiksá” a hraje falešně, jedna nota zní, druhá jen syčí. Ale snažím se.
Jak se při těchto limitech ve studiu, kde se všechno vždycky cizeluje k naprosté dokonalosti, pozná, že je to „dobře“?
Když je to hezké. Ale některé tóny opravdu neladí, v rychlejších laufech se to zkrátka nedá. Takže je potřeba připustit ve vzájemné intonaci, ve vzájemném dolaďování, jakýsi širší polštář.
Co taková omezení vypovídají o dobové estetice?
Možná na to uměli hrát skvěle, byl to tenkrát moderní a nejdokonalejší model. Nebo byli zvyklí jinak poslouchat. Oproti nám měli asi větší toleranci. V některých kulturách se i dnes zpívají čtvrttóny, nám to přijde falešné, možná nějak takhle to měli. My dnes ale máme také studio. Děláme záznamy hudby a ještě je všelijak pilujeme k dokonalosti, oni zkušenost s nahrávkami neměli. Mohli slyšet jen to, co v danou chvíli na daném místě někdo hrál. Takový byl jejich estetický zážitek.
Čas od času se zmiňujete o tom, že klarinet je nástroj náročný na dech a fyzickou kondici. Jak si ji udržujete?
Dech se dá trénovat jógou, jsou tři typy dechu známé z pránájámy. Hodně mi to pomáhá, prodýchám se a pak se mi pěkně pracuje se vzduchem, dostane se do hloubky a zase se odtamtud čerpá. Máme s přáteli jógovou skupinu, momentálně zrovna moc necvičím, ale do podzimu jsem se snažila. Fyzičku teď netrénuju vůbec, připadám si jako jezevec zalezlý v noře. Doufám, že se všecko zase obnoví – plavání a tak podobně.
V tom případě řečená kondice asi zase není až tak nutná.
Nejsou koncerty, tak ji nepotřebuju.
Ale cvičíte, ne? Cvičíte – myslím na klarinet?
Jenom trochu. Moc se mi nechce, když nejsou koncerty. Potřebuju lidi a termín, ke kterému se připravuju, a když je nemám, klarinet leží a čeká, až si ho zase všimnu.
Co je – mimochodem, skvostný! – Antivirus International Clarinet Ensemble?
To byl projekt jednoho polského kolegy. Jak jsme loni na jaře všichni seděli zavření doma a nikdo nikoho nevídal, začaly vznikat projekty na dálku a toto byl jeden z nich. Roman Widaszek obeslal klarinetisty z celého světa, rozhodl, že uděláme Královnu ze Sáby od Georga Friedricha Händela, každému poslal nahrávku basklarinetového partu a my jsme v tempu toho partu se sluchátky na uších nahráli každý svůj part. A on to pak namixoval dohromady a dal na YouTube. Bylo to zábavné, zase: aspoň trošku radosti. Radosti ze společného muzicírování.
Bylo – nebo je – víc takových projektů?
Radek Baborák inicioval – to bylo ještě před tímto – velkorysou sbírku na podporu muzikantů na volné noze, kteří se octli bez příjmů a bez práce. Natočili jsme kousek Smetanovy Vltavy, on k tomu přidal průvodní slovo a pokud se nepletu, vybrali přes milion korun. Bez peněz byly i celé rodiny a takto se jim pomohlo.
Přinesl vám ten pandemický rok nějaké poučení?
Určitě je dobré tomu všemu, co čtete, slyšíte kolem sebe, nepodlehnout. Nezešílet z toho. Naše rodina si covidem prošla, zvládli jsme to, jsem ráda, že jsme to překonali. Máme pocit, že jsme imunizovaní, takže se nebojíme. Někteří lidé se hodně bojí, protože nevědí, co to s nimi udělá. A znám i mladší ročníky, co měli těžký průběh a ještě dva tři měsíce byli v rekonvalescenci. Není to žádná legrace a je dobré nechat se naočkovat a mít klid. Doufám, že se vše bude pomalu zlepšovat a situace se začne uklidňovat. A pokud jde o nějaká pozitiva – učím se s dcerou, zrovna jsme měly český jazyk a já zjišťuji, jaké má Jaroslav Seifert překrásné básničky. Dcera má několik hodin týdně také informační technologie, i to se s ní učím a docela dost jsem se toho už naučila. Těší mě, jak nám technika dnes pomáhá. Ale stejně se pak vrátím k foukání do nástroje a zase jsem u toho, že hudbu mám ze všeho nejraději. To je ta láska.
Souvisí vaše studiové aktivity s koncertními nebo jsou to dvě samostatné kapitoly?
Spíš nesouvisí. Někdy natočím nějakou orchestrální skladbu a pak ji nabídnu dalším orchestrům, oni ji případně i přijmou do některé příští sezóny. Stejně to vždycky pak chvilku trvá a musím oprašovat. Abych něco natočila a pak s tím vyjela na turné – takhle to u mě nefunguje.
Co vás baví na nahrávání?
Je hezké, že se všechno dá opravit, člověk může být víc v klidu. A dá se to nazvučit a pěkně vylepšit, v nějaké krásné akustice… A baví mě i focení a připravování bookletu…
A na koncertním vystupování?
Ten adrenalin teď a tady. Že hraju pro někoho, kdo je v sále a má nějaká očekávání, přišel si to poslechnout, přítomnost chvíle, kdy jste pro lidi…
Máte v sobě exhibicionistku?
Určitě. To mi říkal už bratr, když nám bylo asi dvacet let. Cvičila jsem nějakou skladbu, pořád mi to nešlo a on seděl v studentském orchestru, který hrál za mnou. Zahrála jsem to vlastně až na koncertě. A on mi řekl, teda, ségra, ty seš exhibicionistka – a myslel to dobře: že mě k tomu výkonu namotivovali až lidi, kteří byli v sále. Naostro to organismus udělal. A já už na něj trochu i spoléhám. Samozřejmě cvičím, ale když mi to nejde, tak se nestresuju a doufám, že na koncertě vše vyjde – až tam budou lidi.
Do jaké míry můžete ovlivňovat dramaturgii svých koncertů a nahrávacích projektů?
Recitály si obvykle mohu sestavit sama. S orchestry se víc diskutuje, co se jim hodí, tam si musíme víc vycházet vstříc navzájem. Je dobré mít nějaké projekty, přicházet s návrhy a oni je přijmou, nebo ne.
Nabízím vám – imaginárně – vystoupit na recitálu v místě, kde žiji, a program nechávám na vás. Co nám zahrajete?
Jé! Určitě bych dala něco s klavírem, teď zrovna mám ráda Schumanna a Brahmse, na závěr nějakou prskavku – třeba Milhaudova Scaramouche, abyste se bavili, nebo Rossiniho Variace. V současné době hraju ráda sólové věci, protože nemáme možnost s klavíristy zkoušet. Béla Kovács má moc hezké sólové hommage věnované různým skladatelům a z těch si můžete vybrat spoustu zhruba tříminutových větiček, třeba na způsob Bacha, Webera, Chačaturjana, Richarda Strausse nebo Kodályho, Bartóka a tak podobně. Tak to bych zařadila, aby si klavírista odpočinul. A jinak, kdybyste chtěla, tak vám přivedu větší skupinu, třeba právě to naše sexteto. Pracovní název máme Sesto – podle postavy z Mozartovy opery La clemenza di Tito. Nebo také ráda hraji klarinetové kvintety, tak můžu přivést i smyčcové kvarteto.
Říkáte, „abyste se bavili“. Aspekt zábavnosti – je důležitý?
Musí to být zábava! Já jsem vlastně takový vypravěč, nehraju si jen tak nějaké noty, ale něco lidem vyprávím a velmi záleží na tom, jak to vyprávím. Když budu hrát stejné fráze dvakrát stejně, tak se za chvíli lidi začnou nudit. Takže je potřeba popřemýšlet, co by se dalo vymyslet nového – drobnosti, které vás zabaví, třeba změníte artikulaci nebo trošku dynamiku nebo směr fráze, takhle udržujete svoji vlastní vnitřní pozornost a tudíž i pozornost lidí u hudby. Pak vám neutečou, nezačnou přemýšlet, co je čeká zítra. Jde o to, abyste byli všichni na stejné vlně a vnímali emoce, které se najednou vynoří – to je cíl.
Jaký z projektů, které jste až dosud realizovala, vám udělal největší radost?
Vždycky mě bavilo hrát s orchestrem. Takže Mendelssohnovy koncertní kusy a Rossini, to bylo ještě s panem dirigentem Bělohlávkem, Stamicovy koncerty, Milhaudův Scaramouche, Copland, z nedávné doby třeba Mozart a Rejcha s Bennewitzovým kvartetem. A Kukalovo Clarinettino, to už je slavné…
Psal ho přímo pro vás, že?
Ano, už je to hodně let. Hraju ho pořád a studenti také, bývá i na soutěžích, skladba, která se líbí publiku na první poslech. A žije si svým životem, nikdo pro to už nemusí nic dělat.
To je u soudobé hudby co říci.
Ondřej Kukal napsal skladbu v rytmu rumby a to vás chytne, tudíž přestože střídá klasická místa, prvky jihoamerické lehkosti nás navnadí.
Ještě mi doporučte nějakou svou reprezentativní nahrávku z těch šestnácti, které jste až dosud realizovala.
Asi bych vám vnucovala právě tu s Bennewitzovým kvartetem. Pro mě má Rejchův kvintet veliké kouzlo, poskytuje obrovský prostor pro výrazovou kreativitu. A samozřejmě Mozart, můj velký oblíbenec, ten zas nemá jedinou notu zbytečnou. Plus dva mendelssohnovské koncertní kusy. Ty jsou pro klarinet a basetový roh, nakonec spolehlivě zvednou všechny ze židlí. Veselá hudba! Tenkrát jsem je natočila s Nicolasem Baldeyrou, který je dnes významným profesorem na Státní konzervatoři v Lyonu, má spoustu žáků, i komponuje. Existuje verze i pro dva klarinety, v každém případě jsme na to dva a je ještě víc zábavy.
Jak si vybíráte umělecké partnery?
Je skvělé si prostě rozumět a na jevišti si společně vymýšlet. S Bennewitzovým kvartetem jsme dělali řadu projektů, jsou úžasní. Teď se bojím, že na někoho samozřejmě zapomenu. Krásně se mi hrálo s Irinou Kondratěnko, ale už jsme dlouho nehrály. Recitály nejsou, nic veřejného se nekoná. V Kostelci jsem hrála s Barocco sempre giovanne, to byli poslední muzikanti, se kterými jsem si zahrála před publikem. Mimochodem, bylo krásné, jakou měli lidi po uzavírce radost. Koncerty měly úplně jinou atmosféru než za běžného provozu.
To je také nový poznatek z té koronakrize.
Ano! Máte mnohem větší radost z toho, že hrajete, a vidíte, že i lidi to těší mnohem víc, než když nás viděli třeba o rok dřív. Že si všichni uvědomujeme, jaká je to vzácnost. Hodně lidí mi říká, že už se nemohou dočkat – až bude zase koncert. Sice si stýskám, jak jsme zlenivěli, ale velmi rádi na lenost zapomeneme a naběhneme zase na pódium.
Jaká máte hudební přání?
Ještě jsem si nezahrála klarinetový koncert od Jeana Françaixe – je ovšem otázka, jestli ho na stará kolena ještě vůbec zahraju, protože je opravdu technicky hodně náročný. Také u sólových skladeb nemám repertoár až tak široký, takže bych si ještě chtěla vzdělání doplnit, Například Jörg Widmann, německý klarinetista a skladatel, je vynikající, využívá i vícehlasy, různá glissanda. Jeho Fantasie je “divočárna”, ale má logiku, hudební stavbu a je velmi zábavná.
Jakých proměn – doufejme, že dočasných – doznávají vaše pedagogické aktivity?
Teď, když se nesmí cestovat, učím své žáky přes Skype. Jsem ráda, že s někým mohu pracovat, že nám něco roste pod rukama. Když potom zahraje skladbu krásně, je to dojemné. Moji žáci jsou skvělí a mám je moc ráda. Mám studenty na konzervatořích v Praze a Teplicích a je zajímavé moci porovnat velkou školu v hlavním městě s menší školou. Shodujeme se s kolegy, že děti z menších konzervatoří jsou často hodně namotivované, velmi usilovně pracují na tom, aby se dostaly někam, kde ještě jakoby nejsou, a rychle se posouvají k cíli. Učení je radost a dnes, když nemáme koncerty, jsem za to obzvlášť ráda a oběma svým zaměstnavatelům jsem vděčná, že mám na živobytí.
Fungují pořád vaše kurzy v Domažlicích?
Teď dvakrát nebyly, ale letos je určitě už zase udělám, protože nám všem hrozně chybí.
Zakládali jste je, když jste měla malé děti. Mění nebo měnily se nějak vaše hudební priority s věkem vašich dcer?
Ani ne. Mám pořád stejnou věkovou kategorii. Převážně konzervatoristy, občas je mezi nimi někdo trochu mladší, občas starší. Moje dcery na hudbu nejsou, ani jedna, odtud mi žádné vlivy nepovstávaly. Starší po mně zdědila vášeň, ale ne pro hudbu, nýbrž pro výtvarné umění. V té vášni se poznávám – v tom, kolik času u toho stráví, jak dlouho je ochotna sedět a něco tvořit, aniž by ji do toho někdo nutil. Moje babička tomu říkala “sicflajš”. Tak jako ona sedí od tří let u kreslení, tak jsem já, když jsem byla malá, seděla u plastikového nástrojíčku.
Co vám hudba dává – a co myslíte, že by obecně měla lidem dávat?
Lásku. Všechno je to o lásce. A o zapomenutí na vaše starosti. O tom, že se odsouváte mimo tento prostor, mimo území, mimo podlahy a vznášíte se někde v krásnu. Hudba je určitě dokonale čistá věc, která vám neublíží. Nelže a je čistá.
Vám nikdy neublížila hudba – třeba moc hlasitá nebo skřípavě disonantní…?
V takovém případě uteču nebo přepnu program. Hudbu, kterou hraju já, si můžu vybrat, pochopit ji, vzít za svou, a takto ji předat. Když jsem posluchačka, tak je pravda, že mě dokáže občas rozčílit. Minimalismus typu Steva Reicha funguje dobře psychologicky, ale za chvíli se modlím, ať už konečně něco změní, on změní jednu notu, tak čekám na další a stoupá napětí, ale ani v takové hudbě nevnímám faleš, nýbrž pořád jen čistotu. Přímost.
Jak se to prolíná do života?
Když spolu lidé komunikují, může dojít k nedorozumění, může to vyústit ve velké problémy. Kdežto v hudbě, i když dojde k nedorozumění a někdo si něco vyloží jinak, než jak to myslíte vy, nebo si to vy vyložíte jinak, než jak to myslel autor, tak se nic neděje. Nikomu to neubližuje. Každý má právo na svůj výklad, nikdo mu nemůže vytknout, že si něco vyložil po svém, a pořád přetrvává vnitřní radost, krása a láska, kterou hudba člověku dává. A dává mu plnými doušky a je jí jedno, jak on to vnímá.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
