V jednom z rozhovorů vedených pro koncert Symfonického orchestru FOK jste uvedl, cituji: „Možná proto, že mám slovanské kořeny, se mi koncert líbil. Od té doby (Pražské jaro 1972) byla Praha mým druhým domovem.“ I když je to pravděpodobně laskavá nadsázka, máte u nás řadu uměleckých přátel. Na koho v této souvislosti rád vzpomínáte?
Není to přehánění. Praha je mým nejvěrnějším městem už padesát let. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ze mě dokonce udělal několik let rezidenčního umělce. Mám v této zemi více přátel než kdekoli jinde. Už Kubelíka a Firkušného jsem znal z USA. Pak moji mladší přátelé Lapšanský, Šefl, Klánský, Altrichter, Svárovský, Toperczer, Bělohlávek… A samozřejmě moji studenti, z nichž někteří se stali blízkými přáteli.
A co organizované mistrovské kurzy? Zrovna nedávno si klavírista a pedagog Jan Jiraský vzpomněl na váš pokyn, který pochopil až později. Někdy potřebujeme čas na pochopení…
Rubinstein mi řekl, že v osmdesáti ještě nerozumí Chopinově čtvrté baladě, jak promítnout velkou formu a neztratit intimní frázování. Chopin je pro mě v tomto ohledu nejtěžší. Mladí lidé obtížně plánují své emoce. Proto je nutná důkladná znalost skladby. Pro mě je nejlepší zdroj H. Schenker.
Jste uznávaným interpretem klasických, romantických a impresionistických děl. Hrál jste někdy Smetanu, Dvořáka? A máte oblíbeného interpreta těchto autorů?
Existují nádherná vystoupení mých přátel a studentů, ale bojím se, že bych někoho urazil tím, že bych uvedl své preference. Ančerl, Kubelík jsou jistě velmi mimořádní. Sám jsem hrál převážně komorní hudbu a koncerty českých skladatelů.
Opakovaně jste řekl, že vidíte rozdíl v interpretaci například Chopina. Jan Jiraský právě loni dokončil projekt, ve kterém umělá inteligence rozpoznává místa, kde se liší interpretace Smetany českými a zahraničními klavíristy. Připadá mi to zajímavé.
Co na českých hudebnících obdivuji, je způsob, jakým integrují národní cítění do striktní formy. Pokud počítač dokáže tyto nuance rozluštit, tím lépe. Osobní kontakt ale nic nenahradí. Pro Chopina byli čtyři moji učitelé Poláci: Rubinstein, Małcużyński, Munz, Schmaeling.
Doufejme, že počítač dokáže alespoň naznačit správný směr, ale zůstane povrchní. Člověk nemůže nahradit celé životní pocity a zkušenosti strojem. Protože se tato technologie stává nepostradatelnou, kompromis je zcela možný, ale musí být řízen s talentem a opatrností.
Přestože je baroko a klasický styl důkladně prozkoumán, teprve nedávno byl romantický styl podroben podobné disciplíně. Když posloucháte nahrávky žáků Liszta nebo Clary Schumannové hrajících hudbu 19. století, jsou svým rytmem a pojetím klasické. Navrhuji studentům, aby se tuto hudbu naučili, jako by to byl Mozart. Jakmile je forma zakořeněna, detaily harmonie a rubato najdou svůj domov. Protože hudba je matematická a geometrická, můžeme používat počítače jako nástroje. Například vezměte rytmus jako 3/4: počítač to udělá matematicky dokonalým, ale bude to znít špatně, protože tento rytmus je jiný v sarabandě, menuetu, valčíku nebo (nejobtížněji) v mazurce. V tuto chvíli ani ten nejpokročilejší počítač nemůže nahradit nesčetné množství lidských nuancí.
To je zajímavý komentář. Je to záležitost vyhodnocení kontextu. Děkuji.
Jak vidíte v současnosti dispozice mladých umělců? A jejich situace na trhu práce?
Problém je pro mě v tom, že se příliš klade důraz na vizuální stránku, na „hodnotu šoku“ u interpreta. Menuhin mi kdysi řekl, že kvarteto z Prahy vyhrálo soutěž v Londýně, která se konala v osmdesátých letech, ale veřejnost dala přednost „velkolepějšímu“ americkému kvartetu. Už tím měl na mysli změnu vkusu a očekávání veřejnosti.
Uplatnění na trhu práce zejména pro klavíristu je dnes velmi obtížné, ale pro každý talent je místo. Soutěže jsou prvním krokem k odhalení a kariérní osobnost je velmi důležitá. Jsou tu samozřejmě geniální umělci. Ale jak konstatoval Heifetz, znal jen velmi málo géniů, ale tisíce geniálních matek.
Rubinstein, mimořádně nadaný na styk s veřejností, mi jednou řekl, že recepce po koncertě byla stejně důležitá jako koncert samotný. Měl jak génia, tak kariérní osobnost.
„Kariérní osobnost“, to je dobrý termín. Vystihuje trend, ale naštěstí máme i u nás případy, kdy na to interpret spíš nedbá, a právě to je součástí jeho úspěchu. Uvidíme, co přinese budoucnost.
