Klavírista Jonathan Powell v Praze s českými premiérami jemu věnovaných skladeb

V malém sále Galerie na pražské HAMU se 15. listopadu 2019 konal značně komorní koncert soudobé klavírní tvorby. Nižší počet posluchačů byl však dán téměř nulovou propagací, nikoliv nižší profesionální úrovní hlavního aktéra večera. Klavírista Jonathan Powell, který do Prahy zavítal po krátké době znovu po svém zdejším úspěšném recitálu pořádaném spolkem Prague Music Performace, opět dokázal, že i přes své široké zaměření repertoáru je soudobá hudba jeho interpretační doménou. Pro dnešní speciální koncert, uspořádaný při příležitosti jeho kulatého životního jubilea, vybral ze svého repertoáru díla, která byla napsána přímo pro něj.

Vzhledem k různému kompozičnímu zaměření jednotlivých skladatelů, které Jonathan Powell oslovil, aby mu napsali skladbu, popř. kteří mu své skladby věnovali, byl program do značné míry pestrý. Slyšeli jsme skladby různého ražení, s různým přístupem k tektonice a používající různé kompoziční techniky; skladby s různými posluchačskými nároky i skladby různé délky. Co však možná trochu chybělo – s přihlédnutím k tomu, že se pohybujeme na rovině soudobé tvorby –, byly pokročilejší klavírní techniky (hraní ve strunách, prvky „preparovaného“ klavíru apod.); dostalo se nám nanejvýš klepání na korpus. Ale jak uvádí v popisu své kompozice jeden ze skladatelů dnešního večera, Gérard Pape, Powell si nepřál, aby byly tyto techniky do výsledné skladby zahrnuty. Možná to tedy byl požadavek na všechny dnes premiérované skladby a Powellův záměr. Pokud by však byly posluchači nabídnuty i jiné druhy zvuku než pouze ty, kterých lze dosáhnout měnícím se způsobem úhozu na klaviatuře, téměř dvouhodinový program koncertu by to jistě ozvláštnilo.

Ovšem je vůbec otázka, zda by také nebylo pro posluchače příjemnější celkový program zkrátit. Chápu, že vyloučením určité skladby z programu by se už nejednalo o celkový souhrn děl napsaných pro Jonathana Powella (a navíc by se příslušný autor mohl cítit ukřivděn), domnívám se však, že dramaturgii by to velice pomohlo. Při takto komplexní soudobé hudbě je totiž dvouhodinový poslech (byť s přestávkou) pro ucho a pozornost posluchače (včetně profesionála) přece jen příliš, pokud si chce vychutnat všechny hudební detaily od začátku až do konce.

Přestože někteří skladatelé neradi uvádějí do programových brožur význam svých skladeb, protože mají za to, že by si v nich posluchač měl najít „to své“, dostalo se posluchačům dnešního koncertu vcelku obšírného popisného textu. Ať už se v něm skladatelé zmiňovali o technických parametrech svých skladeb, o jejich významu či o inspiračních zdrojích a okolnostech vzniku skladby, divákovi to slyšený repertoár dost přiblížilo, popř. si díky tomu mohl ověřit, jestli se shoduje jeho vnímání hudebního materiálu a struktur se skladatelským záměrem.

To se hodně projevilo už při první skladbě dnešního večera, Ballade no. 2 Gabriela Erkoreky. Posluchač, znalý Chopinova klavírního repertoáru, jistě v průběhu odhalil chytře do moderní struktury zakomponované krátké názvuky na dílo tohoto klavírního velikána 19. století; programová brožura mu tyto domněnky potvrdila. Také celkové vyznění tohoto díla bylo po Chopinově vzoru spíše dramatické a hluboké.

S touto „rozervaností“ poté velice dobře kontrastovala skladba Alwynne Pritchard s názvem Piano Again. Její atmosféra a naprosto zřetelná tektonika nám umožnila prožít si poklidnou chvíli (přestože jsme někde vzadu mohli rozpoznat i určité vnitřní pnutí, pravděpodobně dané častými pauzami, jež oddělovaly hlavní motivy), než jsme měli tu čest se potkat se sice formálně přehlednou, ale z hlediska dalších prvků (včetně filozofie, která je za tím) značně komplexní kompozicí. Dílo, které její autor Jakub Rataj nazval O, se vyznačuje dosti kontinuální proměnou hudebního materiálu od rytmizovaného ostinata, přes glissanda, klastry až po plochu, kterou bychom (snad) mohli nazvat punktuální. Pro posluchače je tedy i přes svou rytmickou komplikovanost do velké míry přehledné a také přitažlivé: skladbě nechybí vývoj, gradace, ani uvedení kontrastního hudebního materiálu.

Následovala miniatura s jazzovým podtextem Contemporary Morgana Hayese a také skladba Prana Ruty Vitauskaite, inspirovaná oběhem vzduchu v lidském těle od nádechu až po jeho rozprostření do konečků prstů a zase zpět. Dobromila Jaskot byla představena skladbou Spri, střídající tiché punktuální pasáže s dramatickou akcí plnou trylků a tremol, po které se posluchač měl opět možnost poněkud uvolnit při až sentimentálně laděných krátkých hudebních črtách Jonathana Powella Zagórów and Other Pieces. První půlku večera uzavřelo Memento a/ii dnes přítomného Jamese Erbera, inspirované obrazem The Judde Memorial. Jak je zřejmé z tohoto krátkého výčtu, každá skladba byla dosti jiná (ať už svých zaměřením, nebo užitými kompozičními prostředky) a jejich pořadí bylo vybráno s citem a se smyslem pro kontrast.

Podařená vnitřní dramaturgie pak vládla i programu po přestávce. Poměrně dlouhou skladbu Bletchley Bedford Sandy dostavivšího se Martyna Harryho, inspirovanou železniční trasou mezi Oxfordem a Cambridge, poté vystřídala asi největší hudební zvláštnost dnešního večera: Jonathan’s October Arturase Bumšteinase. V této skladbě se totiž kromě klavírního zvuku objeví i lidský hlas (dnes pouze reprodukovaný, ale posluchači se nedostalo informace, zda se někdy tento part provádí i naživo), který toto dílo melodramového charakteru provází od začátku do konce.

Celý koncert uzavřela miniatura Spectral étude no. 2 Gérarda Papeho a poté Ahunavaiti Gatha no. 1, stanza III Samana Samadiho. Druhá ze jmenovaných kompozic patřila k těm nejdramatičtějším, nejvypjatějším a jistě také interpretačně nejkomplikovanějším. Je až neuvěřitelné, jak obrovskou míru koncentrace si udržel Jonathan Powell i pro tuto závěrečnou skladbu při téměř dvouhodinovém recitálu. Přestože u takto nově zkomponované hudby, u níž nemáme možnost srovnání z několika provedení, popř. náhledu do not (všechny provedené skladby měly dnes českou premiéru), je těžké odlišit, do jaké míry interpret opravdu věrně dodržuje notový zápis, Powell působil naprosto přesvědčivým dojmem. Navíc na něm bylo znát, že má každou hudební frázi prožitou a že chápe hudbu, kterou interpretuje. (Tento fakt by se sice mohl zdát naprosto zřejmým, ale ne vždy se s ním setkáme.) Posluchačův hudební vkus a představa o kultuře tónu a výstavbě frází se jistě může lišit od Powellovy představy, avšak Powell má ve své interpretaci dokonalé a přesvědčivé jasno. A na jeho recitálech je to znát.

 

Johnatan Powell – Klavírní hudba 21. století
Galerie HAMU, 11. listopad 2019 v 19.30 hodin

Gérard Pape (FR/US) Spectral étude no. 2
Jakub Rataj (CZ) O
Morgan Hayes (UK) Contemporary
Rūta Vitkauskaitė (LI/UK) Prana
James Erber (UK) memento a/ii
Jonathan Powell (UK/PL) Zagórów and Other Places I/II/III/VIII/XI
Dobromiła Jaskot (PL/AUS) Spri
Gabriel Erkoreka (ES) Ballade no.2
Alwynne Pritchard (UK/NO) Piano Again
Arturas Bumšteinas (LI) Jonathan’s October
Saman Samadi (IR/US) Ahunavaiti Gāthā no.1, stanza III