Klavíristka Olga Kern: Chtěla jsem představit Rachmaninova ve všech fázích jeho uměleckého vývoje

Koncert, který odehrajete, není vaším prvním v Ostravě – poprvé jste zde hrála v roce 2014. Jak na něj vzpomínáte? A máte nějaké vzpomínky na Ostravu jako město?
Bohužel se před svými koncerty nemám šanci příliš rozhlédnout po městě, takže z Ostravy jako takové jsem toho moc neviděla. Vzpomínám si jen na takovou dlouhou ulici s mnoha kavárnami. Na vystoupení si ale pamatuji dobře. Hrála jsem tehdy Čajkovského a celý koncert se nesl v příjemné atmosféře, což je pro mě velice důležité. Jsem proto ráda, že můžu znovu spolupracovat s ostravským orchestrem.

Zvolila jste program složený pouze z děl Sergeje Rachmaninova. Vybírala jste skladby s nějakým záměrem?
Ano. Chtěla jsem představit Rachmaninova ve všech fázích jeho uměleckého vývoje. Tento rok se ho snažím hrát opravdu hodně, připomínáme si totiž stopadesáté výročí jeho narození. Sonáta, která bude hlavní skladbou první poloviny, je plná vášně a krásných melodických nápadů, stejně jako preludia, která ji předcházejí. Hlavní skladbou druhé poloviny jsou pak Variace na Corelliho téma, která napsal Rachmaninov už v USA, vlastně jsou jeho posledním dílem pro sólový klavír.

Transkripce, které jsem do programu zařadila, jsou z období, kdy Rachmaninov do Ameriky přijel a hlavně koncertoval. Údajně hrál prý až 300 koncertů ročně, takže na komponování neměl čas.

Polka de W.R. byla zase skladba, kterou skladatel věnoval svému otci. Na Rachmaninovově hudbě je fascinující, že v každé fázi tvorby je rozpoznatelný. Ať už slyšíte jeho rané, nebo pozdní kompozice, vždycky si řeknete: „To je Rachmaninov.“

I když pocházíte z Ruska, už dlouhou dobu žijete v USA. Jak vzpomínáte na své první chvíle v Americe?
Do Ameriky jsem poprvé přijela v roce 2001 a to kvůli Van Cliburnově soutěži. To bylo ještě před útokem na Světové obchodní centrum, takže se lidé mohli dostat velice blízko k letadlu. Vzpomínám si, že jsem vystoupila a uviděla ženu s velkou kyticí žlutých růží a tabulkou s mým jménem. Ukázalo se, že u její rodiny budu po dobu soutěže bydlet. Musím říct, že jsem se u ní cítila opravdu jako doma. Potkala jsem se i s Vanem Cliburnem, který se mi stal na řadu let přítelem a mentorem. Už jsem říkala, jak je pro mě důležitá pozitivní atmosféra. Tu jsem cítila od prvních okamžiků v USA.

Studovala jste klavír v Rusku, v Itálii a sama učíte na Manhattan School of Music v New Yorku. Myslíte, že je rozdíl mezi tím, jak se hudba v různých zemích vyučuje?
Myslím, že tou zemí to dáno není, spíše učitelem. Na druhou stranu je ale velice důležité, aby každý umělec strávil nějaký čas v zahraničí. Pomůže mu to podívat se na to, co tvoří, z jiné perspektivy. Vzpomínám si, když jsem přijela do Itálie a otevřel se mi tím svět italské opery a fantastické architektury. Úplně jinak jsem začala vnímat díla Samuela Barbera a Aarona Coplanda po pobytu v Americe. Když jsem studovala Gershwinova díla, zajela jsem se podívat do Charlestonu, kde měla premiéru jeho opera Porgy a Bess a opět mi to otevřelo oči.

V mnoha rozhovorech jste mluvila o tom, jak jsou soutěže důležité pro pianistův růst. Teď sama organizujete soutěž v Novém Mexiku. Můžete nám o ní něco říct?
Určitě. Soutěž se koná každé tři roky ve městě Albuquerque. Tamější orchestr měl v jednu dobu velké finanční problémy, které se mu, naštěstí, podařilo překonat. Po jednom mém vystoupení za mnou přišel jeden z donátorů a zeptal se, jestli bych nechtěla ve městě zaštítit nějaký projekt, třeba klavírní soutěž. Souhlasila jsem, s podmínkou, že to bude soutěž na vysoké úrovni. To bylo v roce 2013, od té doby už se konaly tři ročníky a musím říct, že všechny byly velice úspěšné.

Váš syn je také pianista. Zasahovala jste nějak do jeho klavírní výuky, nebo si šel svou cestou?
Jen na začátku. Už když jsme přišli do Ameriky, měl docela jasnou představu o tom, co chce dělat, takže jsem ho nechala.

Jak jste to měli doma s cvičením? Měli jste rozvrh, kdy bude kdo hrát?
Ne, ten jsme neměli. Já jsem hodně cestovala, takže měl dost času na domácí cvičení. Navíc máme doma elektrické a akustické piano, takže jsme se u nástrojů střídali. Teď už syn žije sám a klavír má jak ve svém bytě, tak samozřejmě na univerzitě, kde studuje.

Jaké máte plány po koncertě v Ostravě?
Hned další den letím do Milána, pak zase do USA, kde vystoupím s Rochesterskou filharmonií. O Vánocích si na chvíli odpočinu a pak se zase vrátím do České republiky, kde odehraji novoroční koncerty s Českou filharmonií. Pak zase zpátky do Ameriky… Musím se přiznat, že už si to sama všechno nepamatuji.

To zní jako velmi nabitý program. Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí na koncertě.