Klavírní festival Rudolfa Firkušného zahájen. Oslavovaná Beatrice Rana zazářila i v Praze

Pražské Rudolfinum poctila svým výstupem 17. listopadu 2019 jedna z nejuznávanějších klavíristek současné mladé generace, Beatrice Rana. Zatímco na Václavském náměstí vrcholily oslavy třicetiletého výročí Sametové revoluce, Dvořákova síň se téměř zaplnila posluchači, nadšeně očekávajícími tuto klavírní hvězdu, která má na svém kontě spolupráci s nejlepšími světovými orchestry ve slavných koncertních síních i skvělá umístění v prestižnějších soutěžích. Taktéž program, sestávající z velice náročného (a částečně i méně obvyklého) pianistického repertoáru, napovídal, že máme před sebou neobyčejný večer.

Šestadvacetiletá klavíristka Beatrice Rana, rodačka z jihoitalského města Copertino, která studuje v Římě u Benedetta Lupa, se i při svém nízkém věku může pyšnit mnoha interpretačními úspěchy. Světový věhlas jí přineslo druhé místo v proslulé americké Van Cliburnově soutěži (2013) a od té doby se nabídky na recitály i spolupráce se slavnými orchestry jen hrnou (letos v březnu dokonce debutovala v Carnegie Hall). Hudební kritika na ni pěje samou chválu, přičemž vyzdvihuje hlavně její technickou dokonalost spojenou s neobyčejným hudebním intelektem.

Pro dnešní koncert si Beatrice Rana připravila technicky náročný a intenzivní repertoár, při němž není možná ani chvíle odpočinku. První část večera byla vyplněna kompletním počtem Chopinových Etud op. 25, po přestávce pak přišel na řadu třetí sešit klavírní svity Iberia Isaaca Albénize a Tři věty z Petrušky Igora Stravinského. Dramaturgie tedy tentokrát vsadila na spojení (klavíristům notoricky) známých i méně hraných skladeb, pocházejících ze třech hodně odlišných kompozičních světů.

Domnívám se, že divák velice brzo pochopil, co dělá Beatrici Ranu tak přitažlivou a zároveň originální. Určitě v tom hraje velkou roli fakt, jak umí být jednu chvíli dokonale impulzivní a energická a hned nato neskonale jemná a něžná. Tyto velké emocionální zvraty sice nedává vizuálně nijak najevo (při hře je velice pohybově ekonomická, což jí umožňuje dosáhnout maximálních temp), ale v úhozu jsou slyšet dokonale. Tedy, přestože očima nepozorujeme takřka žádnou změnu, z burácejícího a plného, ale zároveň nádherně měkkého (zvlášť k Chopinovi skvěle padnoucího) forte se stává subito pianissimo doléhající k našim uším jakoby zpoza opony, avšak neskutečně znělé navzdory zmíněné dynamice. A jak dokázala například v Etudě č. 2 f moll, toto znělé pianissimo si je schopná udržet i na velké ploše a při velice rychlých bězích.

V tomto díle také Rana předeslala, že v případě Chopinových etud patří jasně k vyznavačům rychlých temp, která bývají samozřejmě efektnější, ale jejich leckteří odpůrci namítnou, že Chopin by takové rychlosti nevolil. V případě Beatrice Rany ale necítíme, že by se zde jednalo o touhu se předvést a zkusit si dojít z hlediska udaného tempa až na hranice pianistických možností – spíše v tomto rozhodnutí cítíme její jižanský temperament a vášeň.

Co však bývá už při interpretacích Chopinových Etud méně obvyklé, je vyšší míra užívání pedálu. Například rychlý oktávový běh na počátku Etudy č. 10 h moll vyzněl vzhledem k velké (někdo by možná řekl až přílišné) pedalizaci spolu se skutečně zběsilým tempem spíše jako barevná plocha, než jako jednotlivé noty tvořící jakousi melodii, jak bývá úvod této etudy interpretován. Přišli jsme tedy tímto o nádherné detaily Chopinovy drobnokresby, ale získali jsme obrovskou masu zvuku, o kterou zřejmě interpretce šlo. Posluchač, znalý těchto Etud, si však možná posteskl nad místy nízkou frekvencí vyznění již podstatnějších melodických obrysů, jimž se právě kvůli pedálu (a pravděpodobně také akustice sálu) nedostalo dostatečně srozumitelného vyřčení.

V celkovém vyznění však byl Chopin vkusný: ne přehnaně sentimentální a zároveň nebyl chladný. Její interpretační originalita, mající kořeny ve zjevné impulzivitě povahy a schopnosti naplno prožít opravdu dramatické pasáže, však Chopinem nekončila. Po přestávce, po níž nás Beatrice Rana seznámila s Albénizem a Stravinským, jsme snadno mohli pochopit, co si zahraniční hudební kritika na této klavíristce tolik cení. Znovu jsme se totiž setkali s interpretkou, která nejen, že předvádí nebývalou technickou zdatnost ve zběhlosti prstů při rychlých pasážích či při opakovaných tónech, dokáže instantně a zároveň dokonale přizpůsobit právě hrané ploše typ úhozu, je schopná docílit dynamických extrémů při zachování krásy tónu, ale do hudby navíc vnáší inteligenci. Přestože posluchač nemusí souhlasit se všemi technickými detaily, interpretaci klavíristce zkrátka uvěří.

Dnešní večer se tak stal velice důstojným otevřením již sedmého ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. V průběhu příštího týdne nás čekají další velké hvězdy světové klavírní scény: Marc-André Hamelin, Jan Bartoš či Aaron Diehl Trio. Celý festival uzavře s beethovenovským repertoárem Jevgenij Kissin.