Klavírní recitál Igora Ardaševa přinesl vše, čeho může hudba dosáhnout

Zastavil bych se snad jen u jeho soutěžních úspěchů. Jejich počet a rozmanitost jsou velmi ojedinělé. Laureátské tituly z velkých i těch největších klavírních soutěží svědčí o Ardaševově mimořádné umělecké a pianistické všestrannosti, která bude uznávána a obdivována, kdekoli se tento umělec objeví. Též výčet jeho repertoáru by zabral mnoho stran, ať se jedná o skladby sólové, komorní, či koncerty s orchestrem. Díky pianistické erudici, muzikálnosti, kreativitě a zároveň svým analyticky intelektuálním přístupem, si může dovolit hrát prakticky jakoukoli hudbu od období baroka až po současnost, bez reálné možnosti, že by se ve svém přístupu a pojetí mohl mýlit.

Igor Ardašev se hned od prvních tónů postavil vedle klavírních osobností

V úvodu večera zazněla Suita č. 5 E dur HWV 430 Georga Fridricha Händela. Händel je skvělý skladatel, ale zejména u pianistů stojí výrazně ve stínu Johana Sebastiana Bacha, jehož skladby pro klávesové nástroje jsou velmi frekventované, a jak u interpretů, tak i publika velmi oblíbené. Po Händelovi občas sáhnou ti, kteří už vše od Bacha přehráli, či jiní, kteří chtějí ukázat publiku něco nového a často neznámého. Dlužno podotknout, že takový počin často končí u publika relativním neúspěchem. Důvodem může být, že Händelova hudba není tak složitá a zároveň na tolik transparentní, její technické nároky nejsou tak velké jako u hudby Bachovy. Z přesvědčivých kreací, jimž jsem byl přítomen, mohu jmenovat např. Sokolova, či Ohlssona.

Igor Ardašev se z mého pohledu hned od prvních tónů postavil vedle těchto velikánů klavíru, překvapil mě sytý a velký tón, který směřoval spíše k hudbě symfonické, nežli ke zvuku, ve kterém se většinou barokní hudba pohybuje. Nosnosti zvuku všech harmonií, velmi pomáhala bohatá, avšak velmi čistá pedalizace, kde Ardašev ukázal, jak může barokní hudba znít na moderním nástroji za využití všech jeho možností. Kapitolou samou pro sebe byla jeho práce s ornamentikou. Málokdy se setkáme s takovou křišťálovou čistotou a zároveň jasnou pregnancí, jako v tomto případě. Těšil jsem se na každou následující ozdobu, všechny byly prostě dokonalé. Většinou mi ozdoby hudbu kazí, ať metricky, či zvukově, ale v tomto případě hudbu samotnou vskutku zdobily, bylo to mistrovské! Tempově a metricky se Ardašev pohyboval v pomalejších částech velmi uvolněně, s překrásným nádechem náznaku romantismu.

Ty, které vykazovaly taneční elementy, pojal v jejich potřebném charakteru naprosto neomylně. V závěrečné části předvedl punc dokonalé virtuozity. Tempa, která si mohl dovolit, byla udivující. Bylo jedno, zda hraje rychle, či pomalu, vedení hlasů a agogika vypadaly tak, jako když u nástroje sedí alespoň čtyři pianisté a každý se s neochvějnou jistotou a přesvědčivostí věnuje tomu svému hlasu. Nevím, jak to může zvládnout jen jeden mozek a dvě ruce. Výsledkem byla umělecká kreace, na kterou nelze zapomenout. Díky Ardaševovi jsem se musel poklonit i velkému Händelovi.

Igor Ardašev předvedl gejzír virtuozity

Následujícím titulem byl výběr sedmi částí z Prokofjevovy Popelky. Šest částí z opusu 97 sestavil Ardašev do působivého a vzájemně kontrastujícího sledu. Střídání nálad, charakteru a zvukové barevnosti využil interpret plnohodnotně. Je zřejmé, že k této hudbě má opět velmi blízko. Kromě dokonalé pianistiky musím opět vyzdvihnout jeho neuvěřitelné metrické cítění. Nehraje záměrně rytmicky přesně, je schopen některé prvky přiostřit, nebo naopak změkčit, zato metricky hraje naprosto dokonale. Výběrem těchto částí odlehčil celou první část koncertu, která trvala skromných třicet minut. Výjimkou byla poslední část z op. 102, kde to umělec nevydržel a předvedl se svou všudypřítomnou skromností a samozřejmostí gejzír neuvěřitelné virtuozity, podpořené opět metrickou dokonalostí a zvukovou transparentností.

Druhou polovinu večera vyplnila jediná kompozice – Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík op. 120. Jedná se o jednu z posledních klavírních kompozic Beethovena vzniklou v letech 1819-1823. Zajímavé jsou okolnosti vzniku této kompozice, o kterých by bylo škoda se nezmínit. Antonio Diabelli byl z dnešního pohledu skladatelem průměrným, leč jeho kreativní umělecký počin se do historie hudby zapsal jako jeden z těch mimořádných. Diabelli zkomponoval jednoduchý valčík v tónině C dur a rozeslal jej prakticky všem tehdy úspěšným a známým skladatelům s žádostí, aby na tento valčík napsali každý jednu variaci. Celkový počet oslovených skladatelů byl 51. Po určité době měl Diabelli k dispozici padesát variací od padesáti skladatelů. Protože všechny ty variace znám, mohu potvrdit, že poměrně velká část z nich nevykazuje nějakou výraznou kvalitu. Jediný, kdo neodpovídal, byl Beethoven. Teprve na základě následného dialogu Beethoven zkomponoval nikoli jednu variaci, ale rovnou 33 variací. Vytvořil tak dílo velmi rozsáhlé, závažné a interpretačně i posluchačsky velmi, velmi náročné. Znám mnoho kreací i těch největších pianistů, ve většině případů je zjevné, že se trápí oni i já jakožto posluchač. Beethoven pracuje s tématem skvěle, vyčerpává všechny do tehdy známé možnosti. Příkladně se drží dané tóniny, až v závěrečných variacích ukáže přesah do epochy romantismu a někdy i výrazně dále, jak kompozičně, tak emocionálně se dostává do sfér, které s Diabelliho valčíkem souvisí jen velmi okrajově.

Nedokážu posoudit, kdo z publika si přišel poslechnout Ardaševa, či kdo chtěl slyšet Beethovena, ale troufám si tvrdit, že všem se dostalo zadostiučinění v míře, která je absolutní. To, co Ardašev předvedl, se dá jen částečně popsat slovy. Kdo tam byl, asi si to bude pamatovat na celý život, kdo tam nebyl, mým popisem nepochopí. Mám napsat recenzi, ale nemám slov. Tak alespoň to, co mohu postihnout. Již samotný Diabelliho valčík, jednoduchý, instruktivní a nezajímavý předvedl Ardašev s radostí a uměleckou přesvědčivostí sobě vlastní. Následné variace interpretoval s entusiasmem a zároveň absolutním pochopením pro Beethovenovu kompoziční strukturu. V jednotlivých částech ukazoval, s jakou pokorou a dokonalým pochopením se dá k hudbě přistupovat, zároveň však bylo cítit jeho vnitřní zaujetí pro hudbu, kterou hraje. Nemohu posoudit podíl racionální a emocionální umělcovy sféry, jisté je, že intelektuální a analytická složka dala tomuto variačnímu kolosu dokonalý řád a jakousi absolutní definitivu.

Diváci si odnášeli naprosto neopakovatelný zážitek

Emocionální svět Ardaševa je čistě vnitřní, zcela neokázalý, avšak všudypřítomný. Měl jsem pocit, že kdyby to bylo možné, Ardašev by nejraději na pódiu nebyl, aby nerušil. Jeho introvertní pódiové vystupování je však v přímém rozporu s tím, co dokáže svou plachou existencí rozšířit do tak velkého prostoru mezi tisíc posluchačů. I přes obligátní vyzvánění mobilních telefonů se mu podařilo propojit posluchače energií, která se nedá popsat. Vnímal jsem, že to, co cítím já, cítí i většina ostatních posluchačů. Ani po skončení koncertu asi nebylo mnoho těch, kteří by chtěli diskutovat, či sdělovat své dojmy. Každý si to musí prožít sám, dle svého vnímání. To, co jsme vyslechli v několika posledních variacích, je však opravdu mimo možnosti slov.

Igor Ardašev po doznění Beethovenových variací se skromností sobě vlastní již žádný přídavek nezahrál. Proč také? Vše, co mohl, již publiku sdělil. Přemýšlel jsem, proč se nenašel žádný producent, který by tento umělecký výkon zaznamenal a zachoval ho pro ty, kteří v sále nebyli, nebo pro další generace posluchačů a milovníků hudby. S odstupem několika hodin vím, že by to nemělo smysl. To, co jsme vyslechli, bylo jedinečné, neopakovatelné a také… nezaznamenatelné. To, co jsme vyslechli, nepotřebuje žádné ovace vestoje, nepotřebuje výkřiky bravo. Přesto je to nejvíce, čeho může hudba a interpret u posluchačů dosáhnout. A tak jen pokorně děkuji.

Igor Ardašev – Klavírní recitál
12. dubna 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Georg Friedrich Händel: Suita č. 5 E dur HWV 430
Sergej Prokofjev: Popelka op. 97 a op. 102 (výběr) 
Ludwig van Beethoven: 33 variací na valčík Antona Diabelliho op. 120

Účinkující:
Igor Ardašev – klavír