Kollertovi: Vrozený talent a rodinná vášeň pro hudbu

Vaše rodina je neuvěřitelným příkladem koncentrace hudebních talentů. Dědeček skladatel, tatínek a maminka klavíristé a oba synové se už od útlého dětství profilují jako housloví virtuózové. Jaký podíl je podle vás vrozený talent a jaký podíl má rodinná hudební výchova?
Vrozený talent je samozřejmě důležitý – když nejsou předpoklady, není ani co rozvíjet. Ale potom je důležité, v jakém prostředí děti vyrůstají. V našem případě poslouchaly hudbu, ještě když byly u maminky v bříšku. Já si pamatuju, jak Eda rytmicky kopal do rytmu Prokofjevovy sonáty, kterou jsem hrál. Co se týče rozvoje, my jsme původně neměli představu, že by se naše děti měly živit hudbou, hudebníků v rodině už bylo víc než dost. Eda se na základní škole sám rozhodl, že by chtěl hrát na klavír a na housle. Mladší Richard zase chtěl odmalička napodobovat bráchu, takže začal s hudbou ve velmi útlém věku.

Vaše rodina pochází z Poličky. V jednom rozhovoru jste řekl, že máte dokonce společné předky s Bohuslavem Martinů. O jak dávné předky jde a jak jste se toho dopátrali?
Je to hodně hluboko v rodokmenu, byla to nějaká praprababička nebo praprateta, někdo z našich příbuzných to vypátral. Možná důležitější je ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Oba moji prarodiče žili v Poličce, já jsem tam v dětství trávil hodně času. I když se to místo za ta léta, co nás s Martinů dělí, hodně proměnilo, stále si zachovalo svůj genius loci. Vnímám určitý pocit spřízněnosti, není náhoda, že první komorní skladba, kterou jsem hrál, byl Martinů, a první CD, které jsem natočil, byl zase Martinů.

Kdy jste si poprvé řekl, že malý Eduard je opravdu výjimečně talentované dítě a na co jste při tom myslel?
Přišlo to postupně samo, to nebyl jeden moment. Zpočátku mě ani nenapadlo, že by Eda měl být nějak výjimečně talentovaný. Projevil o hudbu přirozený zájem a měl velkou motivaci, neboť začal později než ostatní, chtěl všechno dohnat. Zároveň měl v hlavě spoustu naposlouchané a zažité hudby, už věděl, co chce. Nebylo to jako u ostatních dětí, které většinou nevědí, co je čeká, a jen následují svého učitele. Eda už měl vlastní představy o hudbě a chtěl hrát skladby, které slyšel u starších, takže to šlo opravdu rychle. Zlomový moment v jeho životě přišel, když jsem připravoval Beethovenův Druhý klavírní koncert. Vzal si noty a naučil se hlavní téma a řekl, že tohle chce hrát. Nejdříve jsme mu odpověděli: „Na to jsi ještě malý.“ Ale pak jsme si řekli, že když opravdu chce, můžeme to zkusit a s manželkou jsme ho to naučili. Za pár měsíců ten koncert hrál s profesionálním orchestrem.

Na klavír jste Eduarda učili s manželkou nebo chodil ještě na nějaké lekce mimo rodinný kruh? Není to těžká role, být rodičem a zároveň pedagogem svého dítěte? Máte nějaký osvědčený recept, jak neztratit respekt a zároveň láskyplný vztah?
Já nevím, jestli neztratím obojí (smích). Je to samozřejmě křehké. Rodič si má s takhle malým dítětem hrát, a ne ho cepovat. Učili jsme ho my, ale vzali jsme si na pomoc vynikajícího pedagoga Petera Toperczera. Byl takovou třetí osobou, která nám pomohla vyhnout se tření. Později nám vytrhla trn z paty skutečnost, že Eda se začal víc věnovat houslím, protože se dostal k panu profesoru Zacharu Bronovi. Na klavír hraje pro radost.

Eduarde, když jsi dostal nabídku studovat v zahraničí, jaké pro tebe bylo rozhodování mezi houslemi a klavírem? Proč zvítězily housle?
Byla to spíše náhoda. Když jsem hrál v Madridu pro královskou rodinu, která mě představila na tamější škole (Vysoká hudební škola Královny Sofie), tak pan profesor Bron tam zrovna byl přítomen osobně, zatímco pan profesor Dmitrij Baškirov posuzoval moji klavírní hru pouze z nahrávky. Ředitel školy mi pak řekl, že kdyby to nevyšlo s houslemi u pana profesora Brona, že by mě určitě přijali na klavír, protože panu Baškirovovi se moje nahrávka líbila. Jenomže to už jsem byl dávno domluvený s panem profesorem Bronem, že nastoupím do jeho houslové třídy ve Švýcarsku. Částečně jsem se ale pro housle rozhodl také proto, že jsem se chtěl odlišit od rodičů. Bylo mi devět let, hrálo pro mě roli, že jsem si připadal něčím jiný.

Jiří, prozradil jste na sebe, že kromě normálního cvičení na klavír cvičíte i bez nástroje, pouze v představách ve vaší hlavě. To musí být poměrně náročné mentální cvičení. Kdo vás to naučil? Předal jste to i svým dětem?
To vzniklo z vlastní potřeby, musel jsem rozšířit čas svého cvičení. Je to takzvaná Leimer-Giesekingova metoda cvičení bez nástroje. Všechno si jen představujete v hlavě, i hmatové vjemy, emoce…. Je to bez klavíru náročné. Někomu to možná připadá zbytečné, ale můj profesor Eugen Indjic říkal: „Máš výhodu, že můžeš cvičit například i v letadle po cestě do Japonska.“ Je to ale metoda vhodná spíše pro rozšíření cvičení a pochopení hudby, fyzické hraní na nástroj to nemůže plně nahradit.

Zkusil jste naučit tuto metodu i své syny?
Ne, zatím neměli potřebu, tak jsem je s tím netrápil. (Smích.)

Richard: My se v letadle radši díváme na filmy. Mám rád Star Wars nebo Harryho Pottera.

Eduard: Souhlas. Já jakékoli sci-fi nebo fantasy.

Jak talent Eduarda a později i Richarda změnil život a priority vaší rodiny? Co všechno jste museli podřídit tomu, abyste mohli jezdit na studia do Švýcarska za Zacharem Bronem na koncerty a soutěže všude po světě?
Podřídit se muselo úplně všechno, museli jsme s manželkou přizpůsobit svoji práci. První věcí, kterou jsem udělal, bylo, že jsem si koupil Clavinovu, abych mohl na cestách po Evropě cvičit i s klavírem. Do Švýcarska jezdíme autem, takže ji vozíme s sebou. Časově je to velice náročné, jsou tam určitá omezení v rozvoji kariéry, ale musím říct, že to, co mi to přináší, všechno vyvažuje. Zachar Bron je tak fantastický muzikant, že je to i pro mě obrovský zdroj inspirace. Klavíristům se většinou radí, aby poslouchali operní zpěváky, aby měli nějakou představu o práci se zvukem, který není vyluzován mechanicky, jako je tomu u klavíru. Zpěvnost houslí je podobná lidskému hlasu, takže z toho čerpám mnoho inspirace, co se týče melodických linií. Spolu s Edou a Richardem jsem se toho od pana profesora Brona mnoho naučil. Eda už teď stojí na vlastních nohou, studuje v Madridu a už nepotřebuje tolik mého času. Ríša už prakticky taky začíná být samostatný, takže se mohu pomalu vracet sám k sobě a uplatnit všechny zkušenosti, které jsem s nimi nabyl – ať už jako pianista nebo jako pedagog.

Jak vypadá v současnosti váš rodinný kalendář? Jak dlouho předem vás musí člověk poptat, abyste se mohli sejít všichni tři a zahrát společně, jako tomu bude na koncertě 24. října v kostele sv. Šimona a Judy?
Záleží, ale například nyní máme s Ríšou docela podobný program – nastupuje na Pražskou konzervatoř, tam se občas potkáme. Eda má svůj program. Co se týče koncertu pro FOK, ten jsme domlouvali rok dopředu.

Stane se někdy, že se sejdete všichni „jen tak“, nebo musíte mít společný hudební program, abyste se sešli?
Letní prázdniny trávíme společně, takže nyní jsme se viděli dlouho. Během školního roku se rozjíždíme do světa, občas se potkáme, ale to záleží vždy na našich koncertech, které nikdy nejsou stejné. Plánování společných chvil je komplikované, ale jsou různé příležitosti, kdy se potkáme.

Jak jste vybírali program na koncert u Šimona a Judy?
Snažili jsme se představit hudbu, kterou máme rádi, kterou žijeme. Každý z kluků má jednu obsahově závažnou skladbu a jednu virtuózní. V tomto věku všichni chtějí hrát virtuózní věci, je dobře toho využít, ale vedle toho je vhodné zařadit i nějaký závažnější obsah. Ríša nyní miluje Čajkovského. Jeho Vzpomínka na vzácné místo je věnovaná Švýcarsku, kam s kluky jezdíme za Zacharem Bronem a máme to tam rádi – to Ríšu s Čajkovským spojuje. Eda si jako závažnou skladbu vybral Strausse, který bude mít v příštím roce výročí. Virtuózní skladby jsou fantazie na opery, oba dva kluci mají rádi operu a pro housle existuje nepřeberný repertoár operních fantazií, na kterém se mohou dobře ukázat. Tím se zaplnila většina programu, takže potom, když jsem přišel na řadu já, řekl jsem si, že budu tedy hrát jen jednu skladbu. Chtěl jsem něco reprezentativního pro českou hudbu, tak jsem si vybral Smetanovo Na břehu mořském – skladbu, kterou si vybral on sám, když jel na evropské turné. V příštím roce také oslavíme 200 let od jeho narození, takže jsem si dovolil ho připomenout ještě před tím, než ho budou hrát všichni ostatní (smích). A na závěr přijde španělský Sarasate, ve kterém se ukážeme všichni tři dohromady. Eda studuje ve Španělsku, takže má ke španělské hudbě vřelý vztah. Když byl ještě nezletilý, tak s ním ve Španělsku pobývala manželka i s Ríšou, takže Ríša to tam zná také velmi dobře.

Máte maminku Japonku a odmalička cestujete za hudbou po celém světě. Jak na vás působí mezinárodní prostředí? Jakými jazyky se domlouváte a kde se cítíte být opravdu doma?
Eduard: Od narození jsem cestoval. Kladu větší důraz na multikulturalitu, moje identita je nadnárodní, kosmopolitní. Kdykoliv mám možnost se seznámit s novou kulturou, s jejím jazykem, gastronomií a podobně, tak se do toho vrhám všemi smysly. V tom je výhoda toho, že jsem hudebník – kvůli hudbě hodně cestuji a mohu to propojit s poznáváním kultur, což opravdu miluji. Co se týče jazyků, všem říkám, že mluvím sedmi jazyky, ale plně neovládám žádný z nich. Má to své nevýhody, ale i výhody, které v dnešní globalizované době převažují.

Richard: Doma se cítím nejvíce v České republice, ale Japonsko je pro mě takovým druhým domovem. Jinak se vždy rychle přizpůsobím kultuře země, kde zrovna pobývám. Obvykle mi stačí pár dní a cítím se skoro jako doma, ať jsem kdekoli. Moje jazyková výbava je odjakživa čeština a japonština, velmi brzy jsem začal s angličtinou a teď se ještě učím němčinu a ruštinu.

Cestujete už sami? Pokud ano, od jakého věku?
Eduard: Já už pár let létám sám, asi tak od svých patnácti let.

Richard: Já ještě sám nelétám, ale v devíti letech jsem sám absolvoval třeba intenzivní letní hudební kurzy v Belgii.

Eduarde, stále si přeješ stát se dirigentem, nebo už jsi přesedlal na kariéru houslového virtuóza?
Sen, že bych se věnoval dirigování, mě ještě neopustil. Ale v současné době se věnuji naplno houslím a teď je pro mě hlavní kariéra houslisty. Snad v budoucnu dirigování přibude.

Richarde, kromě bratra a rodičů, kdo je pro tebe největším hudebním vzorem?
Mým vzorem je Maestro Plácido Domingo. Z houslistů pak můj profesor Zachar Bron a David Oistrach.

Máš od dětství ty nejlepší učitele. Kde ještě bys chtěl dál studovat?
To sám ještě nevím. Začínám o tom přemýšlet. Od letošního roku jsem posluchačem Pražské konzervatoře u pana profesora Vodičky.