Komorní filharmonie Pardubice a Má vlast po 21 letech: Koncepčně působivé pojetí

Pro orchestr, jehož kmenový repertoár velká symfonická díla standardně neobsahuje, představoval tento mimořádný a jednoznačně ambiciózní dramaturgický počin 55. koncertní sezony (i navzdory prokazatelné hráčské erudici) nanejvýš závazný, zároveň však vysoce inspirativní a nepochybně též limitně náročný a (takřka) komplexní interpretační úkol. Pomyslný návrat Smetanova cyklu na program abonmá po téměř 21 letech, tak mohl – nejen u mnohých posluchačů z řad abonentního publika, ale též některých kmenových filharmoniků – vyvolat mnohé sentimentální konotace a oživit tak nejednu cennou a dodnes živou vzpomínku na poslední provedení díla (ve spolupráci s Konzervatoří Pardubice) pod taktovkou české dirigentské legendy Libora Peška v roce 2003. 

Již vyznění úvodní části Vyšehrad (1874) mohlo leccos napovědět o aktuálních interpretačních dispozicích a hráčské kondici některých výjimečných hráčských individualit a jednotlivých instrumentálních sekcí Komorní filharmonie Pardubice. Tento dávnověký místopisný hudební obraz zaujal výrazovou hloubkou, přiměřenou a přirozenou dynamickou škálou, kultivovaným zvukem sól a orchestrálního pléna, uvážlivou volbou temp, stejně tak jako artikulační jednotou a sugestivními výrazovými proměnami hlavního motivického materiálu Vyšehradu (coby symptomatického a zároveň scelujícího tektonického článku celého cyklu). Ocenitelné zde byly nejen individuální sólové výkony (žel jediné angažované) harfy, ale i tandemové a skupinové výkony zástupců obou dechových sekcí a značně posílených skupin smyčců, které se s citelnými úskalími Smetanova rafinovaného kontrapunktu (uplatněného v rámci evolučně koncipovaného sonátového provedení) pod vedením Stanislava Vavřínka vypořádaly jak po stránce artikulační, tak i z hlediska souhry více než obstojně.

Provedení druhé části cyklu Vltava (1974) pak dle Vavřínkovy koncepce nepostrádalo vlastně žádný z klíčových atributů tektonicky pojaté interpretace – jednak rutinně očekávanou kantabilitu a vřelost melodií, kýženou dynamickou gradaci a kontrast, ani určitou zemitost a taneční ráz nebo příznačnou závažnost a dramatičnost konkrétních hudebně-stylizovaných výjevů (Dva praménky Vltavy, Lesy – honba, Venkovská svatba, Luna- Rej rusalek, Svatojanské proudy, Široký tok Vltavy, Motiv Vyšehradu). Zatímco energické a kineticky členité vstupní téma houslí v pořadí třetí poemy Šárka (1875) patřičnou zvukovou razanci, rytmickou a artikulační přehlednost a (do jisté míry) i technický nadhled určitě nepostrádalo, doslova hypnotický zvukový dojem vyvolala jímavá recitativní klarinetová sóla (odrážející polaritu pohnutek lstivé Šárky) ve výmluvném dialogu se skupinou violoncell. Patřičnou vřelost a kýžený dynamický vzruch nescházel ani charakterově kontrastnímu (novoromanticky koncipovanému) tématu milostného vzplanutí Ctirada a Šárky (Moderato ma con calore) stran optimálně posílené skupiny primů a nespornou kvalitou provedení zaujal i symptomatický pozounový vstup v závěrečné gradaci této (jediné) epické básně cyklu, jež současně představovala pomyslný dramaturgický předěl večera a první půli programu před přestávkou uzavírala.

Zvukovou vyvážeností a barevností se pak vyznačovalo rustikální téma klarinetů a dřevěné dechové harmonie idylického obrazu Z českých luhů a hájů (1875–1876), jimž průkazně kontrastovalo sugestivně provedené fugato smyčců a velmi kompaktní a kultivovaný dojem následně vyvolaly i harmonie lesních rohů. Symfonická poema Tábor (1878–1879) pak upoutala pozoruhodnou souhrou a důsledně jednotnou artikulací v jednotlivých imitacích husitského chorálu Ktož jsů boží bojovníci (napříč všemi zainteresovanými instrumenty a sekcemi) spolu s neúprosnou pravidelností kineticky kontrastního přediva smyčců, které onen typický mobilizační ráz a symboliku adaptované (hymnické) melodie velmi příhodně podtrhlo a snad ještě znásobilo. Takřka podmanivě vyzněla klenutá hobojová sóla a zdařilé imitační dialogy dřevěných dechů a lesního rohu ve volném intermezzu (s tempovým předpisem Andante non troppo) závěrečné části Blaník (187–1879). Poměrně kompaktně, pregnantně a nikterak upracovaně zapůsobily i artikulačně choulostivé (saltatové) figurace smyčců v samotném úvodu skladby nebo (syrytmické) triolové pasáže v následujících částech Meno mosso, Tempo di marcia, Tempo I. a v závěrečném pochodu Tempo di marcia. Ačkoliv dynamika žesťů v závěrečné syntéze husitského chorálu a motivu Vyšehradu (v částech Largamente, maestoso a následujícího Vivace) omezené zvukové limity Sukovy síně poněkud přesahovala a hladina akustického tlaku se v této fázi hudebního děje (nikoliv vinou samotných hráčů) bohužel ocitala již za hranicí komfortní únosnosti, ve výsledku se jednalo pouze o pomyslnou pihu na kráse veskrze celkově vydařeného provedení a koncepčně působivého pojetí.

Vavřínkovo uchopení Smetanovy symfonické látky jednoznačně reflektovalo dirigentův vytříbený vkus a smysl pro efektivní uplatnění komorních nuancí při budování rozsáhlých (a vnitřně členitých) symfonických tektonických celků, stejně tak jako důvěrnou znalost a hluboké pochopení podstaty zásadního díla naší novodobé národní hudby. Jakkoliv se mohlo zařazení Smetanova symbolického díla na program abonmá Komorní filharmonie Pardubice leckomu jevit jako poměrně odvážný a smělý dramaturgický počin, pak nutno přiznat, že se tento zdánlivě riskantní tah nesporně vyplatil a svůj účel v podobě důstojné oslavy památky (po zásluze uctívaného) národního jubilanta tak (minimálně v regionálním kontextu) rozhodně naplnil.

Má Vlast: Abonentní koncert řady C 5 Komorní filharmonie Pardubice k dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany a k oslavě Roku české hudby 2024
17. ledna 2024, 19:00 hodin
Sukova síň Domu hudby, Pardubice

Program:
Bedřich Smetana: Má Vlast (cyklus symfonických básní)

Účinkující:
Komorní filharmonie Pardubice
Stanislav Vavřínek – dirigent