Komorní opera JAMU: Martinů a Najvar

  1. 1
  2. 2

Snění na DnO 

„Třebaže z obou polovic života, bdělé i snící, ona prvá zdá se míti přednost jako 
důležitější, ba jedině hodná a schopná, aby byla prožívána, troufal bych si přece, 
přes všechnu zdánlivou paradoxnost, pro onen tajuplný základ naší bytosti, jehož my 
jsme jevem, tvrditi, že se hodnocení obrací na prospěch snu.“ 

Několikanásobné nutkání štípnout se, a bolestně si tak připomenout stálé setrvávání v realitě, je pro mne novou diváckou zkušeností. Ještě než se rozvine řetěz divokých asociací po těchto úvodních slovech (o kterých věřím, že po přečtení celého psaní nabudou zcela nové podoby), rád bych jednou větou usměrnil způsob, jak ona slova obracet. Jednou větou: jsem rád, že se mi to zdálo. Sny jsou totiž recyklací denních zážitků, jak doslovně zní z úst průvodčího v opeře Zhasnutí. A stejně jako jsou naše dny různé jeden od druhého, člověk od člověka tedy zažívá různá snění. Při včerejším večeru se tedy každému zvlášť nabídl prostor, se kterým se dalo tímto způsobem dobře ztotožnit. Porůznu.

Jak známo, tak vznik obou uvedených oper (Slzy nože Zhasnutí) stejně jako narození obou autorů (Bohuslav Martinů / Jiří Najvar) dělí sto let. Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Brně si ovšem s touto časovou propastí pohrála s obrovským vtipem a záleželo tedy jen na míře domácí přípravy, jak daleko budou oba kusy nakonec stát. Již od prvního momentu jsem si proto přál mít schopnost dívat se na Orlí divadelní svět dvojíma očima. Ty druhé oči by byly oči dětské. Jen těžko se dalo bránit pocitu, že pojmy „divadlo“ a „kabaret“ budou velmi svérázně zaměnitelnými.Harmonikář sedící před pódiem a slepec procházející z foyer směrem k němu a posléze napříč příběhy obou uvedených oper. A pak už obrovská exploze, která rozdováděla všechny dostupné smysly. Na hravý a imaginativní prostor působící dojmem paříže fin de siècle se dívalo výborně, na odlesky prudkého světla si oči musely zvykat ovšem velmi dlouho, a snad si ani nikdy pořádně nezvykly. Celkové oslnění pokračovalo díky scénickým přesahům, plynoucích z módních koloběhů, kdy jsme se ocitli protnuti ve velmi současných estetických obrysech. Toto perfektně vtipné využití opakujících se modelů jen podtrhlo relativnost časového určení, důležité jen bylo, že se díváme teď.

Rovněž řešení scény jako výkladní skříně v žádném případě netvořilo žádný uzavřený rám. Ba naopak bylo oknem do mnoha světů, kde se přelévaly významy jednotlivých prvků, a tak figurína s kapucí byla stejně člověkem, jako byla Matka chladnou figurínou. Bez jakékoli ironie. Opojná blyštivost snu se zde střídala s děsivostí milostné reality (anebo naopak) jako na houpačce. Sen a realita se slévá stejně jako život se smrtí a kombinací těchto dvou skutečností se pak ocitáme i ve snu oběšence.V době svého vzniku byla tato děsivost natolik šokující, že realizace celé opery na festivale v Baden Badenu byla zakázána, i přesto, že pro něj byla původně komponována. Je otázkou, zda-li jsme v dnešní době ještě vůbec něčeho takového schopni. Ať už je to, jak chce, celý soubor komorní opery dělal vše proto, aby se tomuto pocitu co nejvíce přiblížil. Nejsem fanouškem vyjmenovávání osobních favoritů (tuto větu ještě zopakuji později) a v tomto případě to skutečně považuji za zbytečné zabírání textu, jelikož bych zde musel zmínit snad všechny, kdo se na tomto díle podíleli. Indicie a symboly, které zeširoka obepínaly důležitá místa, nepůsobily nijak prvoplánově a přirozeně tak vytvářely přehledný prostor, jenž byl poté velmi dobře naplněn. Orchestr, ač místy mírně neukázněný, pod vedením dirigenta Marka Klimeše jevil neustávající energii a život ve vysokém tempu, jímž se celé dílo ubíralo. Navíc díky ilustrativnímu obsazení orchestru, jež Martinů pro svou snovou operu vybral, byl celkový zvuk velmi svérázný a svěží. Prostor Divadla na Orlí přes všechnu svou intimitu kabaretu (Voltaire) místy nesl mladé hlasy proti orchestru do záhuby, zejména v herecky vypjatějších momentech.Po zhlédnutí obou částí včerejšího večera jsem se nemohl ubránit pocitu, že k sobě obě uvedená díla mají velmi blízko a že jediné, co je doopravdy dělí, je lomítko v názvu události. Díky režisérskému, scénickému i kostýmovému pojetí sto let rozdílu naprosto zmizelo, paralely zaznívaly ve formě hudebních citací i v samotném obsazení orchestru. Nevytratil se ani zásadní motiv přebytku významů, které se stávají volně zaměnitelnými a na konci se zmnožují do neprostupné masy, jež způsobí jejich vyprázdnění a tedy nefunkčnost těchto termínů. Život/smrt, láska/nenávist…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Slzy nože (Divadlo na Orlí Brno)

[Celkem: 2    Průměr: 3/5]

Vaše hodnocení - Najvar: Zhasnutí (Divadlo na Orlí Brno)

[Celkem: 2    Průměr: 2.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na