Komu to dnes Jonny vyhrává?

  1. 1
  2. 2
Státní opera uvedla ve dvou (stejně obsazených) premiérách 24. a 26. ledna 2019 v historické budově Národního divadla operu Ernsta Krenka Jonny spielt auf (Jonny vyhrává). K hudebnímu nastudování vedení Opery ND přizvalo dirigenta Stefana Lano, režií byl pověřen David Drábek.
E. Krenek: Jonny vyhrává, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Po premiéře v roce 1927 v Lipsku se Krenkův Jonny, opera z počátku jeho mnohaleté a na tento žánr hojné kompoziční kariéry, stal celosvětovým meziválečným hitem „zlatých“ dvacátých let, jak je skýtala Výmarská republika. Jonnyho však uváděla divadla nejen v Německu, ale po celé Evropě a jedním představením se přidala i newyorská MET. Nové německé divadlo v Praze nastudovalo Jonnyho pod taktovkou Alexandera Zemlinského hned čtyři měsíce po lipské premiéře a ještě v témže roce ho představili v Brně v českém překladu pod titulem Jonny hraje do kola, v roce 1929 zazněl v Ostravě. Po nástupu nacistů k moci však Říšská hudební komora zařadila Krenkova díla mezi „zvrhlé umění“ a uvádění jeho skladeb bylo zakázáno. Po válce se Jonny už na operní orbit nedostal a zájem o něj opadl.

Sám Ernst Krenek (1900-1991) byl celosvětovým úspěchem opery na své vlastní libreto až překvapen a také spokojen s finančními výnosy, které se však s válečnými událostmi rozplynuly. Jak s oporou v hojných dobových a autentických citacích uvádí v zasvěcené studii v programové brožuře Jitka Slavíková, po celý život měl Krenek k této své opeře rozporuplné pocity. Hlavně odmítal názory, že jde o dobovou satiru nebo rozvernou jazzovou revue – přestože právě zájem publika o jazz, který pronikal z Ameriky do Evropy, zřejmě patřil k hlavním důvodům takové dobové obliby Jonnyho.

E. Krenek: Jonny vyhrává, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Třebaže vítězství Jonnyho jazzu vyústí do pointy celé opery, hlavní postavou je skladatel Max, citově zjitřený, nejistý a nesmělý intelektuál, se kterým se Krenek do značné míry identifikoval (podobně jako Janáček se skladatelem Živným v Osudu). Životní jistotu hledá Max u alpského ledovce a vzývá jeho monumentální tisíciletou nehybnost. Zde potká zpěvačku Anitu (která zpívá v jeho opeře) a zamiluje do ní. Anitu ale Maxova láska svazuje a dusí, není zvyklá na opravdový vztah – nechá se svést nejen černošským jazzmanem Jonnym, ale je v pařížském hotelu Maxovi nevěrná i s houslistou Daniellem. Tento domýšlivý, všemi obdivovaný virtuóz však neunese, že ho Anita kvůli Maxovi opustí a pomstí se intrikou s prstenem, do které zapojí služebnou Yvonnu, Jonnyho milenku. Hlavním hybatelem zápletky je ale černošský muzikant Jonny, který touží po Daniellových vzácných houslích, ukradne mu je a schová do pouzdra na Anitino banjo. Opera nabere charakter detektivky s hloupými policajty: při pronásledování policií Jonny falešnou stopu nasměruje na Maxe, který je zatčen, když Daniello brání Yvonně, aby šla vypovídat na policii, spadne houslista pod kola vlaku, kterým Anita odjíždí na americké turné. Max s pomocí Jonnyho v akčním finále policajty přemůže a všichni (včetně oživlého Daniella) se v závěrečném songu vzývají nový čas, který ovládne jazz, a oslavují život jako hru.

E. Krenek: Jonny vyhrává, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Hudebně je Krenkův Jonny obrazem doby svého vzniku s hledáním východisek ze straussovského pozdního romantismu a pucciniovského verismu v schönbergovsko-bergovském expresionismu a atonalitě, v námětech ze současnosti, ve weillovském kabaretu, v taneční hudbě a jazzu. (Pro dokreslení dobového kontextu připomeňme, že ve stejném roce jako Krenkův Jonny vznikla jednoaktová verze Weillovy a Brechtovy Mahagonny nebo Voják a tanečnice Bohuslava Martinů, Janáčkova Věc Makropulos byla uvedena o rok dříve, zatímco další rané opery Bohuslava Martinů, Slzy nože a Tři přání, jsou z let 1928-29). Krenkův jazz ovšem skutečnému černošskému jazzu odpovídá jen málo (podobně Smetanovo užívání lidových písní).

E. Krenek: Jonny vyhrává, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Volba Stefana Lano pro pražské nastudování Jonnyho se mohla opřít o jeho praxi právě s tímto typem hudby. Tento americký, ale převážně v Evropě působící dirigent a skladatel má s uváděním kompozic Krenka a jeho současníků bohaté zkušenosti, měl dokonce příležitost se s ním i osobně setkat. Lano připravil orchestr Státní opery s péčí, ale zejména při první premiéře zůstalo spíš jen u zahraných not. Při druhé premiéře začalo už tu a tam probleskovat muzikantství, ze kterého by se nakonec mohly vyloupnout kontrast a plasticita jednotlivých stylových vrstev a jazzový drive, byť krenkovsky evropský.

Krenkova opera dnes nabízí široký prostor pro inscenační výklady: Nabízí atraktivní scenérii alpských velehor, luxusního hotelu a nádraží, má v sobě uvolněnou atmosféru oněch „zlatých dvacátých“, je dráždivou kombinací mnoha hudebních stylů, balancuje na hraně satiry a vážnosti. A klade otázky po příčinách poválečného vyhasnutí tohoto operního meteoritu.

E. Krenek: Jonny vyhrává, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Režisér David Drábek se však spokojil s tím, že svými, beztak řídkými nápady klouzal jen po povrchu. Přitom scéna Jakuba Kopeckého a kostýmy Tomáše Kypty „zadání“ Krenkova libreta vyřešila vtipně: alpské velehory nahradily po všech třech stranách jeviště panoramatické kreslené skimapy tyrolského areálu Mayrhofen s vyznačenými vleky a sjezdovkami (nejtěžší se jmenuje Harakiri), nad jevištěm jezdí lanovka, v hotelu se to blýská flitry, pokojská Yvonne „hraje“ na hadici od vysavače jako na saxofon, k nástupišti přijede „opravdový“ železniční vagón, ve kterém vidíme kupé a toaletu. Tajemně nasvícený a hlasitě dýmající prospekt ledovce, který odmítne Maxovu sebevraždu, získal i díky amplifikaci sboru „velehorským“ echo efektem vábivou naléhavost.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na