Chorál jako osud: Orchestrální meditace nad minulostí
Koncert vygradoval v samém závěru večera, když zazněla symfonická báseň Josefa Suka Praga z roku 1904, tedy z roku pro skladatele tak tragického, kdy zemřela nejen jeho žena Otylka i tchán Antonín Dvořák. Česká filharmonie v nastudování Jakuba Hrůši vyzdvihla velebnou krásu díla i jeho strukturální vyváženost stojící převážně na zpracování husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Propracovaný tempový plán, vygradovaný dynamický průběh symfonické básně, suverénní sóla, stejně jako homogenní zvuk orchestru přinesly do sálu informaci, že zde je okamžik nezpochybnitelného hudebního umění.
Jakub Hrůša nechal vyznít všechny detaily díla, v předcházejících provedeních mnohdy skryté do příliš slabé dynamiky. Obměny naší neslavnější husitské písně vystihl vždy v dostatečné plasticitě. I další témata sonátové formy přinesla zpěvnost a jas skladby. Ve vedlejší myšlence se plně ve své kráse rozezněl pastorální zvuk anglického rohu Vojtěcha Jouzy. Největší podíl na celkovém zvuku však nesla sekce žesťových nástrojů, jejíž blokové vstupy ilustrovaly slávu našeho hlavního města, jemuž Josef Suk dílo věnoval. Zásadní interpretační čin, jehož jsme byli svědky při provedení Sukovy Pragy, otevřel též obzor, kdy jsme mohli zachytit, do jakých konotací se dostal husitský chorál ve 20. století. Josef Suk nebyl totiž jediným skladatelem, který jej ve svých skladbách v minulém století využil. Vzpomeňme například citaci u Leoše Janáčka v jeho opeře Výlety pana Broučka (1917), Miloslava Kabeláče v jeho kantátě Neustupujte (1939), ale především nezapomeňme na Karla Husu, jenž záměrně neukončený úryvek z husitského chorálu využil ve své skladbě Hudba pro Prahu 1968 – jako prostředek protestu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší země v roce 1968. V těchto souvislostech vnímáme Sukovu symfonickou báseň Praga jako ikonické dílo a v těchto intencích také na sledovaném koncertě vyznělo.
Precizní výkon České filharmonie pomohl též dalším skladbám večera k jejich výraznému vyznění. Bylo patrně plánováno, aby na koncertě vyšel orchestrální cyklus Triptych, op. 35 od stejného autora ve stejně závažném vyznění jako přinesla Praga. Jednotlivé části cyklu Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Legenda o mrtvých vítězích a slavnostní pochod V nový život jsou bezesporu nádherné příklady Sukova skladatelského umu a svědci své doby.
Zmíněná trojice skladeb je okouzlující v roli samostatných skladeb, cyklus v užším slova smyslu však netvoří. Argument, že je spojuje jejich vztah k 1. světové válce, je vnějškový a celek neorganizuje. V Triptychu převažují odstředivé síly cyklus trhající, v menšině jsou síly cyklus spojující. Meditace na staročeský chorál vznikla původně pro smyčcový kvartet, orchestrální verze nemůže jemný neklid agogiky jednotlivých sólových nástrojů kvarteta nahradit. Meditace je tedy v orchestrální podobě již aranžmá, další dvě skladby jsou původně pro orchestr. Zde vzniká nerovnovážný stav.
Mají-li dvě první části Triptychu společného jmenovatele ve stylu vážné hudby, pochodový žánr závěrečné části V nový život je naopak vytržen ze zcela jiného kontextu. Nutno podotknout, že existují typy cyklického uspořádání skladeb, které jsou tvořeny mimohudebními pohnutkami. Ty se často vážou k určité příležitosti (taková byla např. Smetanova čítanka). Zmíněné cykly mají muzikologický význam, na koncertní prkna se nehodí. A takový charakter má podle mého názoru také Triptych, op. 35 Josefa Suka.
Vyšším typem cyklického uspořádání, tedy stavem, u kterého veřejné souborné provedení skladeb považujeme za relevantní, byla do koncertu zařazena Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes od Benjamina Brittena. Skladby nesoucí názvyÚsvit, Nedělní ráno, Měsíční svit a Bouře jsou meziaktními hudbami. Přes svoji převážně snadno poznatelnou schematickou kompoziční metodu obsahují ostře vykreslenou společnou náladovou základnu prýštící z temného příběhu o žlučovitém rybáři Peteru Grimesovi a jeho hořkém osudu. Jakub Hrůša našel v interludiích mnoho pasáží se silnou výpovědní hodnotou. Orchestr jeho záměry beze zbytku realizoval. Celkově skladba přinesla velmi příjemný posluchačský zážitek okořeněný mnoha neotřelými hudebními nápady.
Současná hudba bez potřeby provokace
Sledovaný koncert se stal koncertem inauguračním pro rezidenčního skladatele České filharmonie Bryce Dessnera. Ve své skladbě St. Carolyn by the Sea, jež zazněla v české premiéře, vystoupil též jako hráč na elektrickou kytaru, na stejný nástroj spoluúčinkoval David Chalmin. Kompozice si získala sympatie publika pro svoji sdělnost, také zaujala odvážným vpojením elektrické kytary do tradičního symfonického tělesa.
Dialogy elektrických kytar, které se ve skladbě objevily, měly blahodárný účinek na celkovou atmosféru partitury. Samotná skladba těží z inspirace románem Big Sur amerického spisovatele Jacka Kerouaca (1922–1969), představitele americké provokující beatnické generace. (Jméno tohoto spisovatele může připomenout milovníkům zpěváka Wabiho Daňka text jedné z jeho písniček Nikdy Kerouaca nečet a neznal Třetí proud). Obsah skladby Bryce Dessnera ilustruje námět knihy o destrukci osobnosti při propadnutí člověka alkoholu. Elektrická kytara má zde jemný poetický křehký zvuk, který se zejména na začátku skladby výborně zapojoval do barevného spektra dřevěných dechových nástrojů a bicích.
Sdělnost místo kompoziční odvahy
Další průběh skladby provází neurotické chvění, povstávající z kytarových tremol a polymetrického spojování jednoduchých tonálních linií ve smyčcové sekci. Nečekaně se mihne i romantická fráze, a to v podobné konotaci jako se objeví v první větě Koncertu pro housle a orchestr „Památce anděla“ Albana Berga. Paralely mezi dílem Dessnera a Berga lze hledat i v obecně obsahovém rámci, obě totiž vypráví o lidské tragédii. Dessner vrstvením linií dosahuje dramatického vrcholu. Jeho hudbě pražské publikum porozumělo. To je pro mě současně odpověď na otázku, proč byl tento skladatel jmenován rezidenčním umělcem České filharmonie.
Ptáme-li se, zda důvod jeho angažování spočíval též v pestrosti jeho kompozičního umu, harmonické a melodické vynalézavosti, nelze podle provedené skladby odpovědět kladně. Napadá mě ale, že požadovat zmíněné atributy je již něco zastaralého, co překonal minimalismus či další hudbu oklešťující styly. Proto ani já tomuto faktoru nebudu věnovat nadměrnou pozornost.
Koncert České filharmonie navštívilo velké množství posluchačů. Naplněné auditorium se odměnilo všem protagonistům dlouhotrvajícím potleskem.
Česká filharmonie a Bryce Dessner
4. února 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Josef Suk: Triptych, op. 35 (Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a (8′), Legenda o mrtvých vítězích, op. 35b (8’30), V nový život, slavnostní pochod, op. 35c (6’15))
Bryce Dessner: St. Carolyn by the Sea (česká premiéra) (15′)
— Přestávka —
Benjamin Britten: Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes (16′)
Josef Suk: Praga, symfonická báseň pro velký orchestr, op. 26 (25′)
Účinkující
Bryce Dessner – elektrická kytara
David Chalmin – elektrická kytara
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
