Koncert Ivana Ženatého a Igora Ardaševa přinesl silné umělecké zážitky v každém zahraném díle

Ke společnému vystoupení byly přizvány dvě silné osobnosti, jež zanechaly v českém umění hudební interpretace nezastupitelný vklad. Jejich samostatným vyzařováním a pregnantním zvukem nástrojových kreací byl večer silně ovlivněn. Neznamená to však, že by oba umělci stáli na pódiu jako solitéři. Po celou dobu bylo velkým zážitkem sledovat, jak svůj pronikavý umělecký profil vkládají do společného komorního výkonu, v němž dominovala přesná souhra i vzájemná domluva o artikulaci a frázování v každé skladbě. Leitmotivem, který se projevil ve všech provedených skladbách, se stala interpretace úvodní Beethovenovy Sonáty Es dur, op. 12 č. 3. Autor ji zkomponoval v roce 1798 (v předvečer zahájení práce na Symfonii č. 1 C dur) a věnoval ji Antoniu Salierimu, jednomu ze svých tehdejších vídeňských učitelů. Už na této rané kompozici lze prokázat, jak silný základ vložila Beethovenova tvorba do skladeb budoucích skladatelských generací. Její interpretace pak přinesla nesčetně podnětů i do provozovací praxe budoucích sonát pro housle a klavír. Beethovenova Sonáta Es dur v řešení formy zrovnoprávnila oba nástroje a vložila tematickou rovinu do všech rovin partitury. Melodické parametry pronikaly jak do vysokých houslí, tak do basu klavíru. Se stejnou intenzitou ve všech vrstvách promlouvaly i brilantní pasáže či akordické rozklady. Polyfonní předivo bylo rovnoměrně rozloženo do obou nástrojů. Zařazené Beethovenovo dílo se tak stalo dokonalou příležitostí nejen pro uměleckou kreaci jedince, ale i pro umění souhry. Oba interpreti podali dílo ve zvučném energickém hávu v krajních rychlých větách, okořeněných vysokými tempy. Též však pronikli do hlubokého filozofujícího ponoru věty volné. Sytý zvuk, ohnivá energie v průběhu interpretace, neomylná brilance a dokonalá souhra provázely pak celý následující sled skladeb, jež se ukázal jako dramaturgicky velmi promyšlený. Večer Ivana Ženatého a Igora Ardaševa přinesl silné umělecké zážitky v každém zahraném díle. Obsahy jednotlivých skladeb a jejich ustrojení svým řazením vytvořily postupnou gradaci koncertu do efektního závěru.

Záslužným příspěvkem k Roku české hudby se stalo vzorné provedení Sonáty F dur od Antonína Dvořáka. Dílo vzniklo v roce 1880, kdy Dvořák prováděl úpravy sólového partu ve svém Koncertu pro housle a orchestr požadované maďarským virtuózem Josephem Joachimem. Ve stejném roce dokončil mimo jiné i slavný písňový cyklus Cigánské melodie na verše Adolfa Heyduka. Právě mezi písněmi tohoto cyklu lze najít náladové souvislosti s vedlejším tématem 1. věty Allegro vivace či vazby se sudým tanečním rytmem věty závěrečné Assai vivace uvedené skladby. Ivan Ženatý s Igorem Ardaševem podpořili národní tón Dvořákovy invence, v evolučních částech však přidali též spád beethovenských provedení. Objevili i kouzlo logiky harmonických spojů, které Dvořák přejal od Johannesa Brahmse, dalšího z pokračovatelů tvůrčích tradic Beethovenových. Provedení Dvořákovy jediné houslové sonáty se setkalo s vřelým přijetím publika a se ctí uzavřelo první polovinu večera.

Druhou část koncertu zahájilo umělecké duo náladově zjitřenou Elegií pro housle a klavír od Otmara Máchy (1922–2006). Široká veřejnost zná uvedeného skladatele z jiného zorného úhlu. Skladatel svojí hudbou podbarvil mnoho televizních pohádek. (Například Doktorskou pohádku na motivy Karla Čapka jsme mohli zhlédnout během proběhnuvších vánočních svátků.) Operní, orchestrální i komorní tvorba tohoto autora je stále hodna naší úcty, protože přináší závažná a esteticky účinná sdělení. Jeho umělecké ideje se zcela prolnuly s proklamacemi tvůrčí skupiny Quattro, jejímiž členy byli dále Zdeněk Lukáš, Luboš Fišer a Sylvie Bodorová. Z členů této skupiny dnes zůstala již jen Sylvie Bodorová. (Luboš Fišer zemřel v roce 1999, Zdeněk Lukáš v roce 2007.) Stejně jako zmínění autoři, vkládal i Otmar Mácha do svých skladeb mnoho emočních hnutí mysli. Nejinak tomu je i v Elegii, která vznikla v roce 1980. Věnoval ji Ivanu Ženatému, jenž její poselství ctí a s pokorou se k ní vrací. Jedná se o dílo, kde houslový part v melodickém rozmachu stoupá do extrémně vysokých poloh. Zde se uskutečňují nejvypjatější okamžiky dramatického monologu. Ten často postupuje v kinetické nezávislosti na klavírním partu. Je zde spolutvůrcem skladby tím způsobem, že tvoří okolí „lacrimosy“ pronášené houslemi. Neočekávaně se však strhne bouře pulsující toccaty, vytvářející střední díl kompozice. Elegie je typickým dílem vrcholného období skladatele. Opírá se sice o základní prostředky romantizující harmonie, ale objevně je rozšiřuje o moderní prvky. Je zajímavé, že tradiční souzvukové tvary autor vkládá do basbarytonových poloh klavíru. Pozoruhodně často jsou mezi nimi ty, které obsahují zvětšenou kvartu, interval označovaný ve středověku jako „ďábel v hudbě“. Tradičnější akordy komplikují „skvrny“ ve střední poloze klavíru. Jsou svojí stavbou blízké k messiaenovským akordickým augmentacím. Přestože se jedná o souzvuky podobné clusterům, vycházejí především z dominantních septakordů či septakordů zmenšeně zmenšených. Z řečeného lze konstatovat, že přes rozdílnost zvuku jednotlivých harmonických segmentů se skladateli podařilo dosáhnout celkovou homogenitu souzvukové složky. Elegie Otmara Máchy v podání Ivana Ženatého a Igora Ardaševa posluchače velmi zasáhla a vyvolala nadšený potlesk.

S neztenčenou silou byla přijata i Sonáta F dur pro housle a klavír od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jak píše Ivan Ženatý v zajímavém průvodním slově, dílo bylo dlouho nezvěstné. Skladbu našel legendární houslista Yehudi Menuhin v archivu lipského Gewandhausu až v roce 1953. Vznik Sonáty F dur se však datuje rokem 1838. Svým charakterem připravila cestu ke slavnému Koncertu e moll pro housle a orchestr. Sonáta F dur totiž přináší brilantní hudbu v rychlých částech, probíhajících v suverénně zvládnutých formách a v tak přirozené celistvosti, u které těžko uvěříme, že se jedná o relativně složitá sonátová schémata. Ano, i zde stojí v pozadí Beethovenův vzor. Ve volné větě Mendelssohnovy skladby dokonce zachycujeme názvuky typických motivických jader z Beethovenových volných vět. Celková zvuková vizáž cyklu je však veskrze romantická. Závěrečná věta Assai allegro koncert dokonale vygradovala. Byla jakýmsi moto perpetuo, které se nezadržitelně hnalo v závratném tempu v bězích v obou nástrojích od začátku až do konce. Ivan Ženatý a Igor Ardašev svým strhujícím tempem zcela omráčili publikum. Není tedy divu, že sklidili zasloužené ovace. Přídavky z pera Gabriela Faurého, Fryderika Chopina či Johannesa Brahmse pak dotvořily závažnost proběhnuvšího uměleckého večera.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Ivan Ženatý & Igor Ardašev
9. ledna 2024, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Program
Ludwig van Beethoven: Sonáta Es dur op. 12 č. 3
Antonín Dvořák: Sonáta F dur op. 57
Otmar Mácha: Elegie
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sonáta

Účinkující
Ivan Ženatý – housle
Igor Ardašev – klavír