Fibichova předehra uvedla večer do dramatických a kontrastních tónů
Stejně jako mnoho dalších orchestrů se i Symfonický orchestr Českého rozhlasu snaží předkládat svému publiku koncertní programy záživné, neobvyklé a kreativní. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Samozřejmě zůstává otázkou, do jaké míry kreativita dramaturgie vyváží disproporce, jež tak mohou vzniknout. Hned prvním výrazným tématem pondělního večera se stala proporcionalita. První část složená z Fibichovy předehry k Šárce a Glierova koncertu vydala tak akorát na půl hodiny čisté hudební zábavy. Ledva diváci usedli na svá místa, už byli „necitlivě vyhnáni“ do područí místních barů s občerstvením. Čas to byl až překvapivě krátký, a i díky velmi různorodé dramaturgii uplynul pocitově o něco rychleji.
Druhá půlka, kterou zcela vyplnila celou hodinu trvající Rachmaninova Druhá symfonie, působila až neúměrně rozlehle, byť plynula svižně a záživně. Je pravda, že k tak dlouhému dílu, jakým Rachmaninova symfonie je, se špatně hledá adekvátní repertoárový parter, ale přece jen časový poměr 1:2 vytváří už poněkud silnou dysbalanci.
Pro vybraný okruh publika byl koncert i neobvykle okořeněný. Možná, že diváci ve větší části sálu si toho nepovšimli (posluchači u rozhlasových přijímačů k tomu ani nedostali příležitost), ale trochu nadneseně by se dalo říct, že se jednalo možná o první koncert, kde se atmosféra hudebního díla doslova zhmotnila. V publiku se rozhořel spor – otevřený, celkem hlasitý a rušivý – spor o používání mobilního telefonu, potažmo fotoaparátu, v průběhu koncertu. Symbolicky vypukl během Fibichovy hudby odkazující na „dívčí války“, slavnou historii, kterou dvě divačky urputně demonstrovaly přímo v koncertním sále, nikoliv v pauzách, ale přímo do hudby, s následující dohrou o přestávce. Ačkoliv se obě dámy na druhou půli vrátily v plném zdraví, bez viditelných šrámů nebo vytrhaných vlasů, na bizarnosti celé situace to rozhodně neubralo.
Co ale koncert pod taktovkou dirigenta řadícího se k mladé dirigentské generaci představil pozorným divákům? Jiří Habart se svým druhým vystoupením pod hlavičkou rozhlasových symfoniků v této sezóně etabloval jako stabilní, rozvážný, precizní, kreativní a do určité míry vášnivý dirigent. Fibichova předehra k Šárce, byť lehce zastíněná rušivými projevy publika, přenesla velký dramatický náboj. Fibich je skladatelem, jehož hudba vypráví příběhy a dokáže vytvořit hřmotnou atmosféru. Habartova interpretace tento potenciál velice prostě předložila posluchačům, bez zbytečného posilování patosu. Celkově tedy předehra působila silně, mohutně, dramaticky, ale nikoliv přehnaně. Ačkoliv úplný závěr předehry byl celkem nevýrazný, jedná se o opodstatněný jev, přece jen má následovat celá opera. Operní předehry se hrávají jako samostatné koncertní kusy, ale nebyly k tomu primárně určeny, což platí i v tomto případě.
Veronika Rovná dodala Glierovu Koncertu lyrickou jemnost a eleganci
Následující Glierův Koncert pro koloraturní soprán a orchestr op. 82 přinesl zcela novou hudební polohu, lehkou, hravou, snivou a částečně ambiciózní. Veronika Rovná, která se zhostila sopránové úlohy v tomto náročném koncertním kuse, není úplně typickou koloraturní sopranistkou, její hlas má mnohem silnější, plnější a zabarvenější tón, než se od čisté ostré koloratury očekává.
Neznamená to však, že se k dílu nehodí. Vlastně je to zajímavá volba vzhledem k ostatní dramaturgii večera. Užití lyričtějšího hlasu, který ale stále precizně a jasně zvládá potřebnou koloraturní techniku, dílo nesmírně zjemnilo, rozmělnilo a zvukově zakulatilo, obrazně řečeno trochu obrousilo hrany technicky ostrého díla do takové měkké hry se zvukem. A Veronika Rovná ve svém plném rozsahu pracovala s dechem, barvou i dynamickými zlomy.
Zajímavé je i to, že oba hlavní interpreti večera spolupracovali už na předchozím koncertě s rozhlasovými symfoniky v listopadu loňského roku, takže se jednalo vlastně o druhou jejich spolupráci v poměrně krátké době. Jejich vzájemná spolupráce působila velice vyrovnaně, přirozeně a dirigent dával zpěvu velký přirozený prostor. Sopranistka jej plně využila a po několika až koketních koloraturách v Allegru si vysloužila od publika vřelý potlesk.
Rachmaninovova Druhá symfonie sjednotila večer v monumentální hudební stavbu
Rachmaninov zcela změnil celkovou atmosféru večera. Vnesl zpět koncentrovanou dramatičnost, dynamickou pestrost, střídmý, ale emocionálně plný hudební zážitek. Dirigent si symfonii „vymazlil“ do velkých detailů, jeho komunikace s orchestrem byla velice přirozená, a i na hráčích bylo poznat, že je ta hudba opravdu baví.
Od prvního tónu Habart stavěl dlouhé fráze, čisté a promyšlené, tempově tak akorát, aby plynuly, ale nerozvlékaly se, ani neutíkaly. Velkou přidanou hodnotou byl i výkon hráčů v orchestru, zvláště smyčců, a hlavně koncertního mistra, a dřev, mezi nimi zvláště prvního klarinetu. Velká škoda je, že z programu bohužel nejde vyčíst, kdo ten večer hrál, jelikož na rozdíl od jiných hudebních těles toto se ke svým členům v programu nehlásí, ponechává je v anonymitě.
Orchestr jinak hrál celkově vyrovnaně, kompaktně, a to i navzdory ne příliš vhodné akustice Smetanova sálu, který místy zní dutě, i přes všechny snahy zúčastněných. Krásné melodie, které Rachmaninov uměl napsat, vyznívaly nosně a výrazně díky rovnováze, kterou dirigent nastolil celkovým pojetím díla. Zvukově se celkově držel ve vyšší dynamice, což trochu ubralo úplnému závěru, velká forte se přeci jen dají stupňovat jen do určité míry, na druhou stranu to vyburcovalo orchestr k takovému fortissimu, že téměř vibroval celý sál. Následující potlesk si hráči i dirigent rozhodně zasloužili a možná by si zasloužili, kdyby byl o něco větší a bouřlivější.
Povedený, neobvyklý a zároveň zvláště v druhé půlce strhující koncert dokázal vyvážit drobné nedostatky večera, které paradoxně nebyly vinou interpretů, jako spíše vnějších vlivů. Bojovné členky publika se sice postaraly o vzrušení v úvodu večera, avšak druhá půlka natolik zapůsobila na emoce obecenstva – rozhádané části nevyjímaje – že v průběhu třetí věty stekla nejedna slza po tváři. Pokud hudba má přenášet emocionální zážitek, pak takový výsledek je žádoucí a známkou, že se práce zdařila.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu: Rachmaninova Druhá
2. března 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Praha
Program
Zdeněk Fibich: Šárka, předehra k opeře, op. 51
Reinhold Glier: Koncert pro koloraturní soprán a orchestr op. 82
Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll, op. 27
Účinkující
Veronika Rovná – soprán
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Jiří Habart – dirigent
