Večer francouzské hudby začal suitou pro orchestr s názvem Náhrobek Couperinův od Maurice Ravela (1875-1937). Původně šestikusová skladba byla napsaná pro sólový klavír v letech 1914-1917. Ravel jí věnoval památce svých přátel, kteří zahynuli v bojích první světové války. Posluchač tak mohl očekávat hluboce tragickou a pochmurnou náladu díla, ta však byla Ravelovi poněkud vzdálená. Náhrobek tak působí spíše lehce a radostně, na své přátele vzpomíná nikoliv smutně, ale s úsměvem. Jednotlivými částmi této skladby chtěl Ravel vzdát hold “francouzskému Bachovi“, baroknímu skladateli Françoisovi Couperinovi (1668-1733).
Pod vedením Stéphana Denèva se tomuto dílu v sále pražského Rudolfina dostalo skvělého provedení. Dirigent si hravě poradil s jeho poměrně náročnými rytmickými a tempovými strukturami. Krása Ravelovy hudby tkví především v jeho mistrovské instrumentalizaci a bohaté rytmice. Ravel pro vyznění svých témat vybíral především dechové nástroje, v tomto případě se nad diváky vznášel pronikavý hlas hoboje Ivana Sequardta, který předvedl technicky skvěle zahraný part. Orchestrální suita Náhrobek Couperinův patří spolu s díly Bolero, Španělská rapsodie a La Valse k Ravelovým nejčastěji uváděným dílům.
Po hřejivém začátku následovalo dílo romantického skladatele Camilla Saint-Saënse Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a moll op. 33. Saint-Saëns (1835-1921) ho zkomponoval jako sedmatřicetiletý v roce 1872. Dílo je vnitřně rozvrženo do tří vět, i když se formálně uvádí jako jednověté. Koncert měl premiéru 19. ledna 1873, na pařížské konzervatoři ho tenkrát uvedl violoncellista Auguste Tolbecque, kterému je koncert věnován.
Pražské publikum mělo možnost koncert slyšet v interpretaci mladého francouzského umělce Gautiera Capuçona. Světoznámý violoncellista patří v současné době k nejvyhledávanějším interpretům violoncellového repertoáru, spolupracuje s renomovanými dirigenty jako Gustavo Dudamel nebo Valerij Gergijev. Gautier Capuçon předvedl skvělou hru, potvrzením jeho výjimečného talentu a obdivuhodné techniky byla velmi slušně zahraná první věta koncertu Allegro non troppo. Na jejím konci a také ve druhé svěží větě Allegretto con moto Capuçon pracoval s violoncellem jako s lidským hlasem. Violoncellista tím prokázal svůj bezmezný hudební cit, expresivní vnímání hudby a hlubokou virtuozitu. Závěrečná třetí věta rovněž Allegro non troppo přinesla opět dramatické téma první věty, potvrzující tematickou uzavřenost koncertu.
Dirigent Denève se úspěšně snažil držet orchestr v moci violoncellové melodiky, nechal tím Capuçona “vyzpívat“ překrásná témata tohoto koncertu – někdy barevná a lyrická, jindy dramatická a vážná. Velmi dobře zahraný violoncellový koncert – Capuçonův debut s Českou filharmonií – ocenilo publikum ve Dvořákově síni dlouhým burácejícím potleskem. Jako přídavek zahrál Capuçon spolu s harfistkou České filharmonie Janou Bouškovou dílo Labuť rovněž od Saint-Saënse. Přítomní v sále sledovali každý tah Capuçonova smyčce se zatajeným dechem. Nádherná melodika a vskutku jednoduchá harmonie tohoto komorního kusu musela očarovat skutečně každého. Na jejím konci se opět ozval bouřlivý potlesk.
Ve druhé části koncertu zazněla pod taktovkou Stéphana Denèva Symfonie č. 3 g moll op. 42 od skladatele Alberta Roussela (1869-1937). I když Roussel nepatří k nejznámějším francouzským skladatelům, v období mezi dvěma světovými válkami náležel k nejváženějším skladatelským osobnostem. K jeho nejlepším žákům patřili Bohuslav Martinů, Erik Satie či Edgar Varése. Symfonie č. 3 g moll byla zkomponována k padesátému výročí založení Bostonského symfonického orchestru, premiéry v Bostonu 24. října roku 1930 se Roussel zúčastnil i se svojí manželkou. Symfonii se po premiéře dostalo značného úspěchu, sám Roussel ji považoval za své vůbec nejlepší dílo. Kouzlo symfonie spočívá v její bohaté instrumentaci a početném zastoupení bicích nástrojů. Symfonie je plná barevné chromatiky, bitonálních, místy až atonálních částí. Její harmonický jazyk je komplexní a náročný, běžnému posluchači se může jevit jako těžce uchopitelný.
Česká filharmonie s dirigentem Denèvem spolupracovala perfektně, všechny věty byly obsahově plné, rytmicky a dynamicky výrazné. Celá symfonie si tak zachovala skladatelovu zralou výpověď o životě v atmosféře meziválečné doby. S jejími sólovými party ve druhé a čtvrté větě si bravurně počínal koncertní mistr Jan Mráček.
Závěrečnou skladbou večera francouzské hudby v Rudolfinu byla už vzpomenutá skladba Maurice Ravela La Valse. Skladbu psal Ravel roku 1919-1920 pro ruského impresária Sergeje Ďagileva, který v té době vládl kulturnímu dění v Paříži. Dílo, původně napsané pro baletní inscenaci, se scénicky neuvádělo, od své premiéry roku 1920 se uvádí pouze koncertně. Skladba fascinuje posluchače svým valčíkovým rytmem a radostnou taneční náladou. La Valse začíná subtilní harmonií kontrabasů a violoncell, následně fagotů a harf. Až s nástupem viol se objeví půvabná melodie, která spolu s prvními houslemi rozpoutá hlavní valčíkové téma. Tato choreografická skladba pro orchestr je pozoruhodná svojí bohatou instrumentalizací, početným užitím dechových a bicích nástrojů. Částečně disharmonické melodie, přerušující tok valčíkového rytmu, odrážejí Ravelovy dojmy z prožité první světové války.
Česká filharmonie pod vedením Stéphana Denèva fungovala jako zvukově absolutně jednotné těleso, síla a monumentalita jejího zvuku mrazila po zádech a zadržovala dech. Publikum se po odeznění závěrečné skladby dlouhým potleskem rozloučilo s dirigentem Denèvem. Pevně doufám, že se s ním stejně tak opět brzy srdečně přivítá.
Hodnocení autora recenze: 95%
Stéphane Denève & Česká filharmonie
Dirigent: Stéphane Denève
Gautier Capuçon (violoncello)
Česká filharmonie
29., 30. a 31. března 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 29.3.2017)
program:
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův, suita pro orchestr
Camille Saint-Saëns: Violoncellový koncert č. 1 a moll op. 33
Albert Roussel: Symfonie č. 3 g moll op. 42
Maurice Ravel: La Valse
přídavek:
Camille Saint-Saëns: Labuť
