Koncert PKF – Prague Philharmonia vygradoval v osobitém pojetí Eugena Tzigana do shakespearovské katarze

Zařazení Schönbergovy skladby vzbuzovalo zprvu rozpaky u odborné veřejnosti a velkou dávku zvědavosti u běžného publika. Dílo spadá do doby autorovy mladosti, kdy ještě sledoval romantické ideály kompozice. První skutečně důležitou skladbou tohoto období se stal až smyčcový sextet Zjasněná noc z roku 1899. Nese znaky tak zvané tristanovské generace skladatelů, mezi které se Schönberg ve své době též počítal. Tato generace byla silně ovlivněna epizodickými inovativními harmonickými výboji v opeře Richarda Wagnera Tristan a Izolda (1865).

Valčíky pro smyčcový orchestr jsou datovány rokem 1897, tedy bezprostředně předchází vzniku Zjasněné noci. Schönberg se v nich projevil jako bohatý melodik, invenční řešitel harmonického doprovodu a aranžmá. Nutno však podotknout, že taneční drobnosti charakteristiku tradičního valčíku na několika místech opouštějí v rytmicko-melodické i celkově stylizační oblasti a stávají se spíše mazurkami, menuety, německými ländlery či stylizacemi blízkými například Čajkovského hudbě. Proto je třeba vnímat název skladby spíše jako autorovo zbožné přání než jako zrcadlo reálného zvuku.

Nic z řečeného však nezkalilo příjemný poslech, který skladba nabízí. A to i přesto, že akustika Dvořákovy síně jí příliš nesvědčí. Převaha legatové hry ve všech složkách totiž zapříčinila, že se valná většina jejích částí slévala do hůře identifikovatelného tvaru, z něhož bylo obtížnější strukturovat hlavní hlas a doprovodné vrstvy. Lze připustit i možnost, že artikulace a agogika by mohla být dirigentem vymyšlena členitěji, artikulačně pestřeji, což by se mohlo odrazit i v „čitelnějším“ poslechu ze strany publika.

Stručně řečeno: raný Schönberg nemohl konkurovat vrcholným skladbám Johannese Brahmse a Ludwiga van Beethovena. V jejich nadstandardním provedení došlo k zajímavé konstelaci, když dirigent Eugene Tzigane realizoval svoji interpretační koncepci Brahmsovy skladby klasickými prostředky a Beethovenovy skladby veskrze romantickými prostředky. Výsledek byl posluchačsky výsostně atraktivní. Pojato přísnými hudebně estetickými požadavky lze vymezený přístup též přijmout beze zbytku jako plně oprávněný.

Z díla Johannese Brahmse zazněly Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a, výtečná skladba z roku 1873. Dnes se vedou spory, zda je téma variací Chorál sv. Antonína od Josepha Haydna (1732–1809), nebo od jeho žáka Ignaze Pleyela (1757–1831). Přikláním si více k autorství Ignaze Pleyela, protože je téma melodicky i rytmicky výrazně méně invenční, než je rukopis Josepha Haydna. Brahms tedy sice pravděpodobně zpracoval téma jiného skladatele, ale s vrcholnou aplikací Haydnova kompozičního myšlení obohaceného vlastním stylizačním i materiálovým rozšířením. Využil zde především dřevěné harmonie s klasickou podporou lesního rohu a postavil osm variací spojujících se do větších tektonických celků. Tóninově, v duchu klasických pravidel, ponořil některé variace do mollové sféry a vytvořil tak zvané spodní vrcholy.

V hudbě Brahmsových Variací je nejenom množství náladových obměn realizovaných klasickou homofonií, ale také haydnovské neimitační polyfonie, jež činí skladbu zvukově strukturovanou a plastickou. Brahms hudebně poukázal k tomu, že Joseph Haydn není jen mistr klasické homofonie, ale je též velikánem v pojetí kontrapunktu.

Orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením Eugena Tzigana zahrál Brahmsovy Variace na Haydnovo téma s adekvátní klasickou uměřeností, v logických celcích a s pokorou ke každému detailu. Dirigent dal vyniknout kombinaci dechového kvintetu. Tím také silně připoutal dílo ke zvukovosti klasického divertimenta. Již dlouho jsem neslyšel tak vzornou tóninu B dur v ladění. Spojení mimořádné skladby a výjimečné interpretace zde našlo své uskutečnění.

Ve vrcholné kvalitě byla realizována také slavná Symfonie č. 5 c moll Osudová Ludwiga van Beethovena. Dirigent Eugene Tzigane ji pojal jako dílo romantického slohu se všemi interpretačními atributy. Hlavním prostředkem jeho uměleckého vyjádření byla agogika. Využil snad všech druhů místních agogických výkyvů, kterými rozvlnil předepsaný tempový průběh každé věty. Na provedení si mohl posluchač velmi intenzivně uvědomit, že výkonný umělec může silně promluvit svými vlastními prostředky při realizaci skladby a vyjádřit tím i svoji osobnost.

Tempové i dynamické vzněty či uklidnění však dirigent realizoval vždy v souladu s kompoziční výbavou partitury – tedy jen tam, kde to bylo možné. Například na samém začátku skladby umožnil tempové zvrásnění sólového motivu „osudu“. V jeho následném bohatém harmonicko-instrumentačním vygradování tempo zvyšoval. Za objevný postup považuji řešení cody první věty, kdy dirigent frázi z motivu „osudu“ tempově enormně zmírnil. Tím ztratila svoji údernost a v dané chvíli tak posloužila k závěrečnému doznění první části. Nejvíce se agogický neklid dotknul volné věty Andante con moto, jejíž tradiční průběh spíše lne k tempové uměřenosti beze změn. Zde již v pojetí Eugena Tzigana byla poněkud nalomena celistvost skladby. Neznamená to však, že z ní vyprchala obsažnost, spíše naopak. Lze namítnout, že mnohé romantické skladby nemají pevný formový řád a že jejich sdělnost je postavena na poezii detailu. Ve spojení s Beethovenem je však uvedená argumentace přece jen poněkud anachronická.

Symfonie č. 5 pokračovala dále patetickým Scherzem a závěrečným slavnostním Finale. Na nich si posluchač mohl ozřejmit, že toto dílo je v rukou Eugena Tzigana epickým příběhem s virtuálními jednajícími postavami setkávajícími se v rozličných fázích. Vygradování symfonie se dirigentovi vydařilo tak, že závěrečná tečka přinesla přímo shakespearovskou katarzi.

Z přístupu orchestru PKF – Prague Philharmonia bylo od začátku zřejmé, jak jej koncepce dirigenta oslovila. Hráči s velkým zaujetím realizovali agogické změny i dynamická detailní vlnění, neboť cítili, že spolupracují na podpoření sdělnosti skladby. Riziko nesouhry a rozpadu celistvého znění je u takového způsobu provedení enormní. Nutnost naprosto koncentrovaného zkoušení se zdá jako nevyhnutelná. Je to vyčerpávající umělecká práce. Výborný výsledek se však dostavil, a to je skvělé.

Ovace publika, jež děkovalo v závěru koncertu umělcům za jejich zanícený výkon, nebraly konce. Těšíme se na další koncerty orchestru PKF – Prague Philharmonia ve všech abonentních řadách a cyklech.

Schönberg. Brahms. Beethoven
26. února 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina

Program:
Arnold Schönberg: Valčíky pro smyčcový orchestr
Johannes Brahms: Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll, op. 67 Osudová

Účinkující:
Eugene Tzigane – dirigent
PKF – Prague Philharmonia