Jeho Smetana byl zvukově vyrovnaný, uhlazený a rytmicky přesný, jednotlivé části působily celistvě, a to jak samostatně, tak v rámci celku. Vyšehrad zazněl v rozvážném, spíše klidnějším tempu, které bylo více méně jednotné v celé skladbě s výjimkou mírného, zcela žádoucího zrychlení před samotným závěrem. Hudba po celou dobu hezky plynula v převážně silnější dynamice, která zejména ve vypjatých místech přirozeně ještě zesilovala. Zvláště před závěrečným zazněním hlavního tématu byl díky tomu výsledný zvuk sice působivý, zejména v žestích však možná zbytečně předimenzovaný. Vltava měla krásně klenuté, široké frázování, které provázela opět silnější dynamika. Možná právě díky ní chyběl při nočním reji rusalek skladbě větší vnitřní klid. „Vířící voda v proudech Svatojánských“ v závěru pak perfektně vygradovala.
Šárka měla zvláštně „syrový“ nádech, milostnému tématu chyběla vroucnost, což vyplývalo především z poněkud strojového tempa, v němž jsem já osobně postrádala více agogiky podtrhující vzrušení této lytické části. Samotný závěr – tentokrát právě díky výborným žesťovým nástrojům, konkrétně pozounům – vyzněl velmi dramaticky, zvolené tempo bych označila za hraniční. Symfonická báseň Z českých luhů a hájů byla první z celé šestice, v níž dirigent výrazněji pracoval s dynamikou. Výborný byl zejména úvod expozice pětihlasé fugy, který zazněl v tom nejtišším pianu, jež bohužel následně narušil nešetrný nástup violoncell vpadnuvších do této vnitřně napjaté atmosféry až příliš razantně.
Dvojice Tábor a Blaník pak představovala skutečný vrchol celého cyklu. Rozměrný úvod Tábora, v němž se postupně vynořují hlavní prvky husitského chorálu, skvěle vygradoval do hlavního tématu, v Blaníku se dirigentovi podařilo úžasně plasticky vykreslit charakter pomalého pastýřského intermezza. Triumfální závěr, v němž se setkávají oba motivy Vyšehradu, Ondrej Lenárd mírně zatěžkal, čímž podtrhl a poutavě uzavřel celý cyklus.
Má vlast v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vyzněla velmi pěkně, její celkové pojetí bych označila za tradiční; nic nechybělo, ale také nic zbytečně nepřebývalo. Osobně jsem postrádala větší práci s detailem, na řadě míst si mohli hudebníci dle mého názoru se zvukem více „pohrát“.
Jak v předmluvě večerního programu uvedl dramaturg FOK Martin Rudovský, každý český orchestr musí hrát Mou vlast. S tím nelze než souhlasit, i když praxe vypadá poněkud jinak. Některé části, zejména Vltavu, případně i další, můžeme skutečně poměrně často na repertoáru řady českých, občas i zahraničních orchestrů nalézt, cyklus jako celek však pouze zřídka. S výjimkou každoročního zahájení festivalu Pražské jaro je Má vlast dnes dílem, které zaznívá zpravidla při výjimečných příležitostech, čímž se možná ochuzujeme o nové pohledy na ni. Kdo ví, možná se po loňském provedení cyklu Danielem Barenboimem spolu s Vídeňskou filharmonií, které poutavě zachytil dokumentární film režiséra Martina Suchánka (Barenboim / Smetana / Má vlast) tato situace (nejen u nás) změní?
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Koncert pro republiku
Dirigent: Ondrej Lenárd
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
28. října 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Bedřich Smetana: Má vlast
www.fok.cz
