Koncert v Galerii HAMU byl milou připomínkou mimořádného díla zesnulého Marka Kopelenta

Marek Kopelent založil Ateliér 90, protože nedůvěřoval transformaci Svazu skladatelů na Asociaci hudebních umělců a vědců. Názvem Ateliér dal najevo, že chce rozvíjet tvůrčí atmosféru. Vtáhl také do českých zemí do té doby filtrovaný mezinárodní kontext. V roce 1993 spolu s Janem Klusákem a Petrem Ebenem přijal funkci v prezidiu podnětem ze zahraničí oživené České hudební rady, ač k takovým funkcím netíhl, stejně jako přijal funkci poradce prezidenta Havla ve věcech hudební kultury. Pro studenty skladby spolu s Petrem Kotíkem začal pořádat letní kurzy v Českém Krumlově, které pak Petr Kotík transformoval na kurzy v Ostravě. Začal učit na Hudební Akademii múzických umění v Praze v důvěře, že se atmosféra školy změní a stane se více tvůrčím centrem než převážně školícím střediskem interpretů. Jeho četné aktivity, zvaní hostů ze zahraničí ale narážely spíše na vlažný zájem samotné profesní komunity. Přesto setrval a nevyhořel.

V roce 1996 mi v osobním dopise napsal: “Netajím se hlubokým odporem k systému, který bere lidem osobní svobodu… Myslím ale, že v daném případě jde spíš o některé projevy mé přímosti a otevřenosti, a to právě k situaci, která oslabuje citlivost k snahám propašovat do svobodné demokratické společnosti zbytky z minulosti, názorové, institucionální i personální. Uznávám, že mi v tom chybí velkorysost a shovívavost… Na co brát ohled v systému, kdy nebyla šance, a to trvalo skoro celý život? Dnes už nemá smysl uvažovat v intencích nějaké kariéry… Svůj projev bych měl a chtěl obrušovat, nechci lidi zraňovat. Ale drzost, s níž mnozí z těch, co se drali nahoru před listopadem, se opět drží na špičkách, a to s pomocí těch rozumných, co jsou velkorysí a shovívaví, mě znovu a vždy nepřestane vadit. A tak to beru taky jako úděl… Vyvažuje to pocit, že vím o lidech, kteří mě mají rádi a o ty se také mohu opřít.“ Jak obsah tohoto vyjádření koresponduje se smyslem uvedeného singspielu, ve kterém rozmlouvá Muzikant s Pánem, představitelem moci, byť je dopis z 90. let. Inu, příběh se i v důsledku lidské povahy „přenáší z času do času.“

Marek Kopelent ke své skladbě uvedl bezprostřední inspiraci, kterou mu vnukl kolega, skladatel a dirigent Heinz Holliger, v souvislosti se studiem korespondence Georga Philippa Telemanna s Janem Dismasem Zelenkou, v níž se Telemann zmiňoval o poměrech na dvoře Augusta III. v Drážďanech, opanovaných dvorním hudebním ředitelem Johannem Adolfem Hassem (1699–1783). Marek Kopelent k tomu poznamenal: „V tu chvíli se mi do toho příběhu promítly poměry doma a do představy domácího, v hudbě všemocného pána, se mi jednoznačně promítl Jiří Pauer: Národní divadlo, Česká filharmonie, OSA, AMU, Svaz skladatelů, všude mocenské postavení v první nebo zadní linii prakticky do roku 1989.“ Nutno poznamenat, že ani Haase, ani Pauer nebyli mizerní skladatelé, jak by se přímočarou (a neadekvátní) interpretací textu singspielu mohlo zdát. I když měl o místo v Drážďanech zájem i J. D. Zelenka, tak situaci nahrálo, že doba u dvora více přála skladatelům opery a byla to volba Augusta III. Co se týče Jiřího Pauera a jemu podobných, nebyl to jen případ socialistické země, i když režim a velikost země nahrávaly vytvoření neprůstřelné situace. Kolegové v umění i ve vědě ze zahraničí mají také zkušenost se skupinovými zájmy, obsazením pozic a zákulisními dohodami, které vymlčují lidi vně mainstreamových tichých dohod. Je to příběh přenášený „z času do času“ o tom, jak snadno se lze zaplést s mocí, když chce člověk vykonávat práci s veřejným dopadem, o tom, jak si moc osvojuje matoucí manipulativní chování a slovník. Umělec chodí po hraně mezi tzv. službou a svobodou projevu. Svoboda implikuje zodpovědnost, odvahu a pozornost k detailům a dopady chování „se nedají vrátit“, jak se říká v singspielu. Takový typický příběh se nezdá být „přenášen anděly“. Mistr Eckhart na otázku „Co dělají andělé v nebi?“ odpověděl, že „Oslavují…“ Pokud je tedy něco andělského v tomto příběhu, pak je to naděje, že i když „ti“ u moci zablokují cesty, sami umělci „náhodně“ objeví kvalitní díla, kvalitní hudbu, jak se stalo již mnohokrát v historii, a také na konci singspielu.

Kopelentova myšlenka našla rezonanci v libretu rovněž režimem zkoušeného Bohumila Sobotky, který dal příběhu filozofický hodnotový rozměr a kvalitní textaci.

Skladba měla premiéru v roce 1980 v dedikaci vynikající německé sopranistce, přítelkyni skladatele, Sigune von Osten (1950–2021) na festivalu Wittener Tage für neue Kammermusik a poté v Opeře v Düsseldorfu. Osobně jsem slyšela zpěvačku poprvé v Čechách ve skladbě Luigiho Nona La fabbrica illuminata. Její pěvecký i herecký projev byl fascinující. Marek Kopelent si tedy mohl dovolit technicky i výrazově velmi náročný part, který jde primárně svou artikulací po významu libreta s využitím rozmanitých technik od Sprechgesangu po náročné artikulace zvuku – trylky, melismata, glissanda, intervalovou sazbu mimo harmonický rámec. Týká se to, samozřejmě, celé skladebné koncepce, která se modifikuje podle jednotlivých fází příběhu. Epizody mi vzdáleně připomněly dílo Karla Odstrčila Pět etap, které se také jevily symptomatické svojí postupující zápletkou smutně vystihující lidské chování zastírající vlastní prospěch společenskou rétorikou obecného blaha.

V singspielu začíná příběh epizodou Skřivánka (skladatele, tvůrce), který si pod hrozbou hladu vzpomněl na Křepelku a jejích „pět peněz“. Zpěvačka (Skřivánek) zpívá: “Stala se divná věc, ať letěl skřivan sebevýš, nic jiného z hrdla nevydal, jen pět peněz…“ Další epizoda dokreslující příběh, v němž skladatel dostává příležitost být dobře placeným kapelníkem „s háčkem“, je Fortuna (Štěstí), která je mnohdy nerozpoznána, i když naháněna a podplácena. Zdá se, že skladatel zvítězil, když získal post kapelníka, jak ilustruje epizoda Victoria (Vítězství): „Vítězit, to je umění, vůle jiné ohrožovat, vůle mrtvé překračovat“. Ale „háček“ nabývá nepřekročitelného významu. Když je skladatel zklamán, že je najat, aby pouze interpretoval skladby Pána, post odmítá. Je tedy označen za špatného skladatele. Domáhá se spravedlnosti (Nemesis), ale i Spravedlnost sama sebe líčí, stručně řečeno, jako flexibilní. Chce ještě skladatel takovou Spravedlnost? Žádá si důkazů. A dostává je. Není v seznamu doporučených stylů a autorů. Je nehratelný (A bude navždy?). Poslední epizodou je Smrt, především ta umělecká, kdy Pán rozhodne o umělecké neviditelnosti. Ale tu překonává v důsledku nenáhodná náhoda, kdy umění přežívá díky jiným, v úsudku nezávislým umělcům. Zpěvačka náhodně nachází odhozený part a zalíbí se jí.

Skladbu provedl velmi pečlivě a se zaujetím téměř totožný soubor jako v původní české realizaci v Hudebním salonu Café crème 10. října 2010. Roli Muzikanta tehdy ztvárnil Patrik Děrgel, v tomto večeru Petr Burian. V roce 2010 seděl u hoboje Jan Thuri, nyní Martin Daněk. Provedení z roku 2010 je zaznamenané Českým rozhlasem i Českou televizí (režisérkou Olgou Sommerovou na jednu kameru). Diváci tedy mohli porovnat.

Režie i role Pána se zjevně s velkou chutí opět ujal Dušan Sitek, který si našel pro tuto příležitost i honosnější kostým. Malý instrumentální ansámbl si poněkud nedbale nasadil již omšelé paruky symbolizující služebnost. V tomto smyslu zůstává i skvěle hrající soubor v pozadí akce. Scéně výrazně dominuje trojice Muzikanta, Pána a Zpěvačky.

Sopranistka Irena Troupová v roli Zpěvačky tentokrát v každé epizodě vystoupila v jednoduchém symbolickém kostýmu, případně i s rekvizitou, což výrazně napomohlo vnímat význam i emocionálně exponovaný výraz hudby. Organizátoři podpořili zážitek i promítáním překladu zpívaného německého textu, který byl také publikován v pečlivě připraveném programu.

Sedmdesátiminutová délka singspielu leží velkou částí na bedrech Zpěvačky, která má, jak jsem již uvedla, technicky, rozsahem, artikulací, stylem i výrazově obtížný part. Irena Troupová právem získává obdiv publika i kolegů. Dle mého soudu pěveckému i hereckému výkonu napomáhá nebanální text a významová zacílenost hudby, která je sice náročná, ale je to, řečeno sémioticky, individualizovaná „promluva“, žádná demonstrace osobního formálního stylu. Ta hudba „ví, co říká“.

Večer uzavřela projekce závěru předchozího provedení s účastí autora a laskavé pozvání na společnou vzpomínkovou skleničku a pohoštění novou předsedkyní Ateliéru 90, paní Kristýnou Valouškovou. Provedení bylo kvalitní. Při vší náročnosti působilo spontánně a v daných podmínkách režijně důvtipně. V publiku byli především přátelé Marka Kopelenta. Ti, kteří ho vnímali jako laskavého člověka a přemýšlivého umělce, který se nechtěl lacině přizpůsobit „požadavkům doby“.

Marek Kopelent: Musica aneb Prastarý příběh, který andělé přenášejí z času do času (1978)
Singspiel pro zpěvačku, dva herce a tři hudebníky
Libreto: Bohumil Sobotka
30. září 2023, 19:30 hodin
Galerie HAMU

Účinkující
Zpěvačka: Irena Troupová
Pán: Dušan Sitek
Muzikant: Petr Burian

Flétna: Clara Nováková
Hoboj: Martin Daněk
Cembalo: Monika Knoblochová

Koncert pořádala HAMU ve spolupráci s Ateliérem 90 a Pontes Musici.