Zápisník Jindřicha Bálka (86)
Někdy se vyplatí vyrazit kalendáři navzdory i na koncert, který nespadá do žádné řady ani na něj nezve žádný festival. Tak to bylo minulý týden s vystoupením Dvořákova klavírního kvarteta v sále Deylovy konzervatoře. Dvořák býval v názvech souborů lehce opomíjen, ale to se změnilo. Kromě Dvořákova tria ve známém složení Ivo Kahánek, Tomáš Jamník a Jan Fišer založili nově Dvořákovo klavírní kvarteto jiní zkušení muzikanti: Slávka Vernerová Pěchočová, Jana Vonášková Nováková, Petr Verner a Jan Žďánský. Právě jejich koncert byl minulé úterý věnován oběma dívkám, které se vrátily po únosu z Pákistánu. A právě tam mohl člověk sledovat důležitý rozměr komorní hry. Koncert byl uveden rodinným a zcela neformálním způsobem, ale hře nechybělo nic z koncertního výkonu, který se právě díky atmosféře zapíše o něco hlouběji. Zazněl Klavírní kvartet g-moll Wolfganga Amadea Mozarta a Klavírní kvartet Es dur Antonína Dvořáka. Ze školního unaveného Steinwaye dostala Slávka Vernerová Pěchočová nejen krásný zvuk, ale stejně tak elegantní a stylovou ornamentiku. A všichni tři smyčcaři, z nichž Janu Vonáškovou Novákovou zajisté nemusíme představovat, nacházeli svůj výrazný tón a zjevnou radost ze hry. Sál Deylovy konzervatoře je krásný, tohle ale bylo smělé a jednoznačné vykročení i na mírně větší pódia.
A jak mezitím bouří Pražské jaro? Pomyslné setkání světových orchestrů odpovědělo jednoznačně na často kladené otázky: Proč přijel italský orchestr zahrát Sibelia? A proč budou Maďaři hrát Brahmsovu symfonii? Odpověď je opravdu jednoduchá, slyšeli jsme dvě vrcholná provedení slavných symfonií. Orchestr Národní akademie sv. Cecílie v sobě nemá nic z temperamentní neukázněnosti, která se traduje o italských orchestrech. Pod taktovkou Antonia Pappana jsme slyšeli velmi výrazný zvuk, který sám o sobě měl velkou energii, ale zrovna tak vyrovnanost a styl. A nejen ve Verdiho předehře k Síle osudu, ale právě v Sibeliově Druhé symfonii. Je to barvité a romantizující dílo severské přírody, ale také mimořádně důmyslná kompozice, kterou orchestr podal se všemi nuancemi. Jako kontrast zazněly Čajkovského Variace na Rokokové téma, které naopak byly naprosto stylově rokokové i díky sólistovi Janu Voglerovi.
To Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem přivezl slavnější sólistku. Maria João Pires svým naprosto přirozeným a neobyčejně kultivovaným stylem hry nikoho nezklamala. Stejně svobodný a čistý zvuk měl po celou dobu orchestr. Není svázán žádnými tradicemi, ale přesto máte dojem, že do skladby proniká až na dřeň. Brahmsovu První symfonii hráli ve velmi pomalém tempu, v čistém projasněném zvuku a málo slýchanou citovou naléhavostí. Jejich provedení nezůstalo pozadu za italským orchestrem, který hrál o den dříve. A zvuk posluchače vtahoval, i když Smetanova síň není zrovna kontaktní sál.
Zatím poslední koncert klavíristy Paula Lewise se třemi posledními Beethovenovými sonátami byl rovněž velkým zážitkem. Byl to poctivý promyšlený Beethoven, kterému nechyběla mužná síla, ale ani charakteristická elegičnost Sonáty op. 110 As dur i jistá zasněnost Sonáty op. 109 E dur. Zajímavým způsobem utáhl i dlouhou závěrečnou Ariettu poslední Beethovenovy sonáty op. 111.
Nevím proč, ale tento koncert byl pro mne nakonec větším zážitkem, než o dva dny dříve mnohem slavnější Murray Perahia. Jeho pianistické možnosti jsou samozřejmě mimořádné, úhoz průzračnější a tón často krásnější. Ale v Beethovenově Měsíční sonátě si spíše pohrával s detaily. Nádherně mu vyšel Haydn, ale jeho Chopinovi chyběl kus romantické duše. 
Autor je redaktorem České rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákovo klavírní kvarteto, PJ/Ivan Malý, Zdeněk Chrapek
