Koncertní provedení Libuše nadchlo i na Smetanově Litomyšli

Koncertní provedení Smetanovy slavnostní opery Libuše realizovala ve Festivalové hale 16. června 2024 v rámci Smetanovy Litomyšle opět Česká filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši. Kněžnu Libuši zpívala Kateřina Kněžíková, Přemysla Adam Plachetka, Krasavu interpretovala Alžběta Poláčková, Radmilu Václava Krejčí Housková. Další mužské postavy naplnili Martin Bárta (Chrudoš), Jaroslav Březina (Štáhlav, zastoupil Richarda Samka), Jan Šťáva (Lutobor) a Jiří Brückler (Radovan). Žence ve druhém jednání provedli Eva Esterková, Tamara Morozová, Jarmila Vantuchová a Martin Šrejma. Sborové výstupy v opeře naplnil Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Koncert se setkal s velkým zájmem publika, které dlouho aplaudovalo ve stoje všem protagonistům.

Jednalo se tedy vlastně o reprízu koncertu v rámci letošního festivalu Pražské jaro. Premiéra byla na našem portálu podrobně zmapována a opera zde byla též historicky zařazena. Mohu se tedy zabývat rovnou jinými ději a skutečnostmi, které provázely interpretační proces na litomyšlském festivalu.

Dílo zde vyznělo jako nesmírně koncentrovaný hudební celek, bez ohledu na jeho délku. Akce trvala téměř čtyři hodiny a provázely ji dvě přestávky. Na sevření kompoziční jednoty má rozhodující zásluhu dirigent Jakub Hrůša, který pochopil vnitřní scelovací prostředky celé kompozice. Česká filharmonie jeho poznatky uvedla do praxe. Bez ritualizace a společenského poslání šlo totiž obecně vnímat dílo jako jádro a jeho deriváty, jež postupně přinášely stále vzdálenější varianty, aby se v závěru ty bližší jádru opět vrátily, a hudební dramaturgii tak spojily do jednotného oblouku. V hudební realitě to funguje tím způsobem, že slavné „prezidentské“ fanfáry z předehry přinášejí rozložený durový sextakord, který se dlouze zpracovává mnohými způsoby ve faktuře. Tím dojde k přesvědčivému efektu, že zakotví v hudebním procesu na dlouhou dobu nadstandardní priorizace tóniky. Rozložený tónický akord je kostrou stěžejních leitmotivů Libuše, Přemysla atd. Ona klidovost akordu jádra je také jedním ze skrytých faktorů, které hudební složku poněkud zpomalují ve svém vývoji. O to výrazněji se pak projeví kontrastní procesy – modulační okamžiky a typicky smetanovské sekvence. Celý průběh opery je přebujelou tónikou uměle zpomalován, tak, aby z ní vzniklo to, o čem Smetana hovoří jako o „tableau“, tedy výtvarná forma, která je podle jeho slov „uživotněna“, tedy rozpohybována a oživena. Původní nehybné scény jsou však původcem základního obsahu. Dojem obrazivosti podporuje též mýtický děj.

Koncertní provedení Libuše má proto daleko větší šance promluvit k nejširšímu publiku i v případě, že chybí divadelní prostředky. Odhlédneme-li od aktuální symboličnosti díla, která působila v sále přímo mysticky, bylo možné jej vnímat i jako kompozici blízkou kantátě nebo oratoriu.

Jednotliví pěvečtí interpreti dali svým postavám zřetelný obsahový rámec, a tak přidané titulkovací zařízení přineslo posluchačům důležité textové zpřesnění v okamžiku, kdy intonační složka a její hudebně výrazová realizace překryla zřetelnost textu. Titulkovací zařízení se stalo vhodným pomocníkem pro všechny pěvce. Protože bylo v česko-anglické verzi k dispozici ve vzorné koordinaci s hudebním průběhem, stalo se nedílnou součástí představení.

Hlavní osobností dějové a interpretační sféry opery byla představitelka Libuše Kateřina Kněžíková. Byla vznešená a hudebně jistá. O zodpovědnosti v přípravě role mluvila v médiích. Výsledek její práce ji ctí. Vrchol jejího pojetí je pak závěrečné proroctví, které vyznívá v dramatismu i kontemplaci. Díky Kateřině Kněžíkové vyzněl závěr opery jako apel k dnešku.

Přemysl Adama Plachetky vyšel heroicky, jeho hlasový fond mu to umožňuje. Nejsem si jist, zda opravdu akustika Festivalové haly zvuku jeho hlasu pomohla. Slavná árie Ó, vy lípy však rozvinula jeho bel canto do efektní šíře. Na tomto místě je třeba si všimnout orchestrálního doprovodu. Bylo pro mne otázkou, zda je skutečně nutné, aby pulsující trioly dřev tolik dominovaly nad kouzelnou drobnokresbou smyčců. Všiml jsem si totiž, že podobná faktura je prezentována již dříve a k uvedenému nepoměru zde nedošlo.

Pěvecké obsazení dalších rolí bylo velmi vyrovnané, a tak spíše lze psát o partech, které jsou více vytíženy, a jejich protagonisté jsou více na očích. Silnou stránkou provedení bylo naplnění rolí Chrudoše, Krasavy a Lutobora. Martin Bárta v prvně jmenované úloze přesvědčil hlasově i výrazově o zmužilosti postavy a dal jí atributy síly i zásadovosti. Krasava Alžběty Poláčkové oplývá dramatismem, kterému však nechybí ani jeho citová hloubka. Do nitra postavy se umělkyně dostala především v její závěrečné katarzi, kdy se Chrudošova láska ke Krasavě konečně rozvine. Svoji pregnanci má také vykreslení postavy Lutobora. Baryton Jana Šťávy je v ní dostatečně barevný, i když pronikavost jeho hlasu byla v daném prostoru omezená. Poskytl postavě spíše komorní ráz, což zmírnilo patetický nános. Svůj pozitivní podíl na úspěchu koncertního provedení Libuše přinesla i Radmila Václavy Krejčí Husové či Štáhlav Jaroslava Březiny. U posledně jmenovaného pěvce zachycujeme v poslední době ale větší výraznost v rolích komických (například v nedávném koncertním provedení Janáčkovy opery Liška Bystrouška).

Zvukovou stránku provedení posílil též pregnantní, ujednocený a dobře znějící Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem. S velkým efektem spolupracoval s Kateřinou Kněžíkovou v závěrečném Libušině proroctví.

Česká filharmonie hrála v sytém zvuku, který konkretizoval instrumentační složení všech vertikál. Neztratilo se ani violoncellové sólo v průběhu třetí části koncertního provedení.

Festival Smetanova Litomyšl poskytl opeře Libuše náležitou vážnost a významné místo v programu. Publikum tento názor přijalo a ocenilo dílo bouřlivým potleskem.

Smetanova Litomyšl: Libuše
16. června 2024, 18:00 hodin
Festivalová hala, Litomyšl

Program
Bedřich Smetana: Libuše (koncertní provedení opery)

Účinkující
Kateřina Kněžíková – Libuše
Adam Plachetka – Přemysl ze Stadic
Martin Bárta – Chrudoš od Otavy
Jaroslav Březina – Šťáhlav na Radbuze
Jan Šťáva – Lutobor z Dobroslavského Chlumce
Jiří Brückler – Radovan od Kamena Mosta
Alžběta Poláčková – Krasava
Václava Krejčí Housková – Radmila
Eva Esterková – První žnec
Tamara Morozová – Druhý žnec
Jarmila Vantuchová – Třetí žnec
Martin Šrejma – Čtvrtý žnec

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr

Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent