Stálý hostující dirigent – to zní jako angažmá a trochu i jako vztah. Jak to cítíte?
Pokud to zní jako vztah, pak ten nejkrásnější. Postavený na důvěře a společném dechu s orchestrem. Být „jejich“ je pro mě ctí.
V kterém ze společných projektů fungovala chemie s orchestrem podle vás nejvíc?
Každý z projektů se Státní filharmonií Košice pro mě znamenal něco výjimečného, ale pokud bych měl vyzdvihnout ten, kde jsem cítil výrazné hudební propojení, pak by to byla asi Bartókův Modrovousův hrad. Tato skladba je nesmírně náročná nejen technicky, ale především emocionálně. Vyžaduje absolutní koncentraci, cit pro detail a hluboké porozumění mezi dirigentem, orchestrem i sólisty. V Košicích jsme vytvořili atmosféru, kde hudba skutečně „dýchala“ – každý tón měl váhu, každé ticho mělo význam. Cítil jsem, že orchestr nejen reaguje, ale spoluvytváří hudební drama s opravdovým zaujetím.
Výsledkem programových diskusí mezi vámi a Lucií Potokárovou, která ve Státní filharmonii Košice zastřešuje dramaturgii, jsou tituly jako Planety, dramaturgická „limitka“ v podobě Koncertu pro tubu a orchestr nebo slovenská hudba. Co se vám nejvíce líbí?
Dramaturgické rozhovory s Lucií Potokárovou jsou pro mě vždy inspirativní – a právě díky nim vznikl program, který je nejen pestrý, ale i dramaturgicky odvážný. Například Holstovy Planety jsou fascinujícím dílem, které nabízí zvukově bohatý a v některých případech i vizuálně sugestivní zážitek. Je to hudba, která dokáže vtáhnout posluchače do jiného světa, a orchestr má v ní prostor skutečně zazářit. Koncert pro tubu a orchestr je krásná „limitka“, jak jste trefně poznamenala – nástroj, který bývá často v pozadí, se tu dostává do hlavní role. Je to nejen osvěžující, ale i výzva pro celý orchestr, protože se musí přizpůsobit jinému typu sólového projevu. Již ze zkušenosti vím, že tyto, pro publikum zajímavosti, jsou velmi atraktivní. Slovenská hudba má pro mě zvláštní význam. Je to repertoár, s kterým se průběžně seznamuji a který si zaslouží dle mého pohledu větší pozornost v evropském kontextu. A novoroční koncert? Ten je vždy radost. Kombinace Slovanských tanců a operetních melodií přináší jak hloubku, tak lehkost a právě ta rovnováha je pro mě osobně velmi přitažlivá. Co se mi nejvíc „líbí“? Asi právě ta různorodost. Možnost střídat styly, nálady, historické kontexty a přitom stále hledat společný jazyk s orchestrem i publikem.
Do abonentních koncertů se dostala i dávka francouzského impresionismu či veledílo – Brucknerova „Osmá“…
Francouzský impresionismus vnáší do koncertního programu jemnost, barevnost a atmosféru. Díla autorů jako Debussy, Ravel nebo Chausson často pracují s nejasnými konturami, volnou formou a bohatou harmonií. Hudba evokuje nálady, přírodní scenérie, světlo a stín – spíš než konkrétní příběh. Například Debussyho La Mer nebo Ravelova Pavane pour une infante défunte jsou ukázkami toho, jak může orchestr „malovat“ zvukem. Na druhou stranu například Brucknerova Symfonie č. 8 – výrazně monumentální dílo, hluboce duchovní, architektonicky vystavěné, s obrovskou emocionální silou. Zařazení těchto dvou dramaturgických pólů, impresionistické jemnosti a Brucknerovské monumentality, ukazuje na odvahu a šíři dramaturgického uvažování. Publikum má možnost zažít hudbu jako prostor pro kontemplaci i jako její sílu a opojení hudbou. A v tom je kouzlo dobře sestaveného abonentního cyklu.
Jaké má Státní filharmonie Košice podle vás orchestrální charisma?
Orchestrální charisma Státní filharmonie Košice má pro mě velmi osobitou hudební energii. Je to orchestr, který působí jako živý organismus. Citlivý, dynamický a muzikální. Jejich zvuk je barevný, vyvážený a často překvapivě dramatický, zejména v romantickém a soudobém repertoáru. Cítím zde silnou potřebu a ambici růst, rozvíjet se a zároveň si uchovávají svou identitu. Státní filharmonii Košice bych umístil na pevně etablovanou evropskou úroveň. Má za sebou výrazné mezinárodní zkušenosti a spolupráci s hvězdami hudebního světa. Nejde jen o regionální těleso. Je to výrazný kulturní ambasador Slovenska, který spojuje tradici s moderním interpretačním cítěním. Státní filharmonie Košice dokáže s velkou přesvědčivostí interpretovat jak klasický repertoár, tak soudobou hudbu, a právě v této flexibilitě vidím jeho velkou sílu. Každé společné setkání s orchestrem je pro mě inspirací.
Kam byste chtěl posunout košický orchestr?
Jako stálý hostující dirigent bych rád pomohl orchestru rozvíjet jeho výrazovou hloubku, flexibilitu a mezinárodní profil. Státní filharmonie Košice má obrovský potenciál – technicky zdatné hráče, otevřenost vůči novým výzvám a chuť tvořit.
Jak zapadá Státní filharmonie Košice do vašeho portfolia?
Státní filharmonie Košice do mého portfolia zapadá velmi přirozeně a to nejen geograficky, ale především umělecky. Každý z mých současných orchestrů má svou specifickou identitu, a právě košická filharmonie přináší do této mozaiky svěží energii, otevřenost a chuť hledat nové dramaturgické cesty. Její hudební kultura má v sobě krásnou rovnováhu mezi tradicí a moderním pohledem na interpretaci. Spolupráce se Státní filharmonií Košice mi umožňuje objevovat repertoár z jiného úhlu, pracovat s hudebníky, kteří jsou vnímaví, flexibilní a zároveň mají silný vztah k vlastnímu regionu. A co mi přináší Státní filharmonie Košice? Především inspiraci. Možnost tvořit v prostředí, kde hudba není rutina, ale živý dialog. Přináší mi prostor pro sdílení idejí, pro hledání nových výrazových poloh a také lidský rozměr, který je pro mě jako dirigenta nesmírně důležitý. V takovém prostředí se dá tvořit s radostí i s ambicí.
A na závěr pár stručných otázek. Jste předkoncertní „nervák“ nebo „kliďas“?
Před koncertem cítím zdravé napětí. Když jsem úplně klidný, začnu si sám sobě být podezřelý. Jsem kliďas s nervy na uzdě.
Opera či symfonie?
To je těžká otázka. Když chci vyprávět příběh, sahám po opeře. Když chci nechat hudbu mluvit samu za sebe, volím symfonii. A když se to povede, obě znějí jako jedna velká odpověď na otázku, proč hudba vůbec existuje.
Pomalé nebo rychlé časti děl?
Pomalé věty mi dávají prostor na detail, rychlé jsou zase jako jízda bez brzd. Ideální je, když se obě potkají v jednom díle. Pak má hudba duši i tělo…
Veledíla či dramaturgické pikantnosti?
To je jako vybírat mezi hlavním chodem a gurmánskou jednohubkou. Obojí má své kouzlo, které vytváří zážitky, vzpomínky a výjimečnost okamžiku.
