Kostýmní výtvarník Tomáš Kypta: Tvůrce nemůže myslet na sebe, ale na ty, pro které tvoří

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jako výtvarník se pohybujete mezi všemi žánry. Balet, opera, opereta, činohra… Pro který navrhujete nejraději?
Oblíbený žánr z hlediska navrhování kostýmů nemám. Mohl bych říct, že je to opera. Ale ve chvíli, kdy ji budu dělat s režisérem, který není připravený a nepracuje se s ním dobře, dám okamžitě přednost jakékoliv bulvární komedii s připraveným režisérem, který přinese jasný a promyšlený koncept. Takže to vlastně není ani tak o žánru, jako o režisérovi. A když přijdou režiséři, s nimiž pracuji rád, půjdu do čehokoliv. Takže jakýkoliv žánr a jakýkoliv titul s dobrým režisérem. Ale když si tohle odmyslím, tak mám rád na poslech barokní hudbu – Händelovy opery, jakoukoliv operu Mozartovu a v činohře jakékoliv dílo Shakespearovo. A pak mám rád autory 20. století a modernu. Leoš Janáček, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev, Francis Poulenc. A naopak nemám rád francouzský romantismus.

A vidíte –  Massenetův Werther vás čeká možná podruhé! Dílo pozdního francouzského romantismu.
Masseneta zrovna rád mám. Ale nepustím si Gounoda, Saint-Saënse a nemusím dokonce ani Bizeta.

Když navrhujete kostýmy k hudebnímu dílu, které byste si sám nepustil, ovlivňuje vás to?
Odpovím takhle – když navrhuji kostýmy k dílu, jehož hudbu mám rád, je to snadnější.

K jakému zajímavému hudebnímu titulu jste se během své kariéry dosud dostal?
Když jsem nastoupil do angažmá v Bremerhavenu, vůbec jsem netušil, jaké tituly tam budu dělat. Nakonec jsem navrhoval mimo jiné kostýmy pro komickou opery Paula Hindemitha Neues vom Tage, a to byla velmi povedená produkce, na kterou rád vzpomínám. Ani v Německu není Hindemith divácky masová záležitost, tím spíš, když řeknu někomu u nás, jestli by si nechtěl poslechnout Neues vom Tage, dostávám jednoznačnou odpověď – ´když něco z této doby, tak Martinů, ne Hindemith´. Tím spíš mám radost, že jsem se mohl s touto dramaturgií v Německu setkat, protože u nás se nic takového s největší pravděpodobností realizovat nebude. Dramaturgie našich divadel je v tomto směru bohužel dosti uzavřená.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň: Obraz Doriana Graye: J. Pokorný, T. Kypta, R. Ševčík (foto Pavel Křivánek)

Vraťme se ještě k těm žánrům – pro který je navrhování kostýmů nejobtížnější vzhledem k jeho specifikům?
Musíte na specifika myslet vždycky. U baletu každého napadne pohyb, ale i operní sólista se musí ohnout, a když tanečník musí tančit, u opery musíte navíc myslet i na nutnost kvalitního nádechu. Nemohu pro nikoho navrhnout kostým, v němž by nešlo pořádně zvednout ruce, který by jakkoliv omezoval pohyb.

Vážíte někdy kostýmy?
Ne, to ne. Někdy se musí kostým udělat z látky vyšší gramáže, ale už je to otázka zkušeností. Také musíte brát v úvahu trvanlivost kostýmu, musí se prát, čistit, inscenace se může hrát desetkrát, ale i šedesátkrát. Pak navrhujete také kostýmy pro open air produkce a musíte počítat s počasím. Musíte znát materiál a jeho vlastnosti. Když na to nemyslí dílna, musíte to být vy, kdo řekne: ´tohle se musí vyprat, než začnete šít, tohle zpatinovat a přesně tím a tím způsobem, tohle se nemůže barvit´ a takových věcí je spousta. Musíte myslet i na to, že kostým by po odehrání inscenace měl jít do fundusu a ještě sloužit v ideálním případě dalším inscenacím.

Ne každému může slušet a vyhovovat určitý typ a střih navrženého kostýmu.
Ano. A na to musí výtvarník pamatovat. Je velká výhoda, když znáte lidi, pro které kostýmy navrhujete. Sólisty i členy sboru. Když lidi znám, mohu jim vyjít vstříc, vím, co komu sluší, co podtrhne jeho přednosti a co zakryje případné nedostatky. Pak se mohu snažit navrhnout kostým tak, aby se v něm lidé dobře cítili. Když umělce neznám, ptám se i v krejčovnách – co může mít ta a ta herečka, jak dlouhé rukávy, jak dlouhé sukně, co pasuje tomu a tomu herci. Zkrátka chci respektovat individualitu umělců a domluvit se s nimi. Vím z vlastní zkušenosti, jak nepříjemný může nevhodný kostým být.

Sám jste také hrál? A co to bylo?
Když mi bylo asi 17 let, udělal jsem konkurz do amatérského divadla, které se jmenovalo ´Anebdivadlo´. V té době to byla populární scéna s vlastními úpravami inscenací. Velmi úspěšné byly například ´Candide aneb optimismus´, ´A jitra jsou zde tichá´ a další. Hledali v té době mladé herce do připravované inscenace Romeo a Julie v režii šéfa souboru Milana Schejbala. A tam jsem hrál, naštěstí velmi seškrtanou, roli Parise. Tehdy jsem si ověřil, že jestli můžu něco dělat u divadla, tak ho rozhodně nemůžu hrát. A zažil jsem ten pocit, kdy máte na sobě něco, co jste nevymysleli vy, co navrhl někdo jiný a není vám v tom vůbec dobře. A přesto musíte jít na jeviště a dělat tam něco, co vám někdo vymyslel a vy sami to můžete ovlivnit jen minimálně. A mám i další zkušenost – jednou jsme na Kladně dělali takový pel-mel z oper Bedřicha Smetany a Jan Krafka, tehdy ještě jako herec, představoval Vaška z Prodané nevěsty. Ve všech operních divadlech samozřejmě ve fundusu kostým pro medvěda je, ale v kladenském, kde se opera nehraje, nikoliv. Museli jsme tedy medvěda vytvořit. Jednou na zkoušce kostýmů v krejčovně jsem si místo Honzy to všechno na sebe navlékl. Měl jsem na sobě kostým Vaška a přes něj ještě tu medvědí kůži. A poznal jsem dobře, zač je toho loket! Mít to všechno na sobě – no to bylo peklo! Tohle je už samozřejmě specifická situace, ale výtvarník nesmí nikdy zapomenout na to, že v kostýmu není figurína, ale živý člověk, který musí v opeře ještě zpívat. Takže když navrhuji, vždycky říkám pěvcům i hercům a tanečníkům: ´řekněte si, protože vy jste na jevišti, vy v tom vystupujete´. A jsem schopen vyjít vstříc jejich přáním a požadavkům, i když někdy třeba absurdním, vstříc.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň: Obraz Doriana Graye: P. Tručka (Dorian Gray), A. Srncová (Sibyla Vaneová) (foto Pavel Křivánek)

Jaké jsou vaše obecné zásady v navrhování kostýmů, myslím z výtvarného hlediska?
Zásada je především ta výše řečená – v kostýmu se musí umělec cítit dobře. A z výtvarného hlediska – obecně platí, že si spojíte jednu figuru s určitou barvou, a i když se převléká, dodržíte určitý barevný charakter, aby se divák orientoval. To je třeba respektovat, jinak může pro diváka vzniknout na scéně nepřehledný barevný chaos. Nebo naopak – postavy mohou navzájem splývat. V obou případech, které jsem zmínil, pak hrozí, že se divák mezi postavami ztratí a samozřejmě to má vliv na vnímání celé inscenace.

4.3 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments