Kožená a Uchida – jeden z vrcholů letošního Pražského jara

Už zítra a pak ještě v neděli spolu vystoupí v londýnské Wigmore Hall, stejný program jako v Praze předvedly v záběru minulého týdne i ve středoitalské Perugii. Obě noblesní dámy přivítalo pražské Rudolfinum s nadšením. První v tyrkysovém kostýmu s nápadnou obrovskou mašlí na hrudi, druhá v také nekonvenčním kalhotovém kostýmu či lépe tmavém úboru, se zlatavou širokou šerpou kolem pasu, obě nezvykle hluboce se klanící, evidentně naladěny na stejnou notu.Magdalena Kožená – příští rok jí bude čtyřicet – u nás bohudík není až tak vzácným hostem: na Pražské jaro se sice vrací po dost dlouhých šesti letech, mezitím se ale nejednou ukázala při svých recitálech v Národním i jinde mimo Prahu, když v opeře naplánované projekty k velké lítosti již početných řad jejich ctitelů opakovaně nevyšly. Partnera si pro své nejnovější turné vybrala opravdu skvostného: japonská, od svých dvanácti let (coby dcera diplomata) ovšem v Evropě, resp. ve Velké Británii žijící klavíristka a také umělecká manažerka Mitschuko Uchida je především obrovským pojmem jak v repertoáru vídeňského klasicismu či raného romantismu, tak i dvacátého století. Byl to obrovský polistopadový dluh, že tato letos čtyřiašedesátiletá držitelka mnoha ocenění (mimo jiné Řádu britského impéria s titulem Dame či z letošního března Zlaté medaile Royal Philharmonic Society) u nás doposud nehrála. (A ještě poznámka na okraj: jméno této umělkyně  teď znovu pomyslně rozvířilo úvahy o tom, jak a zda vůbec jména zahraničních umělců přepisovat; v českém tisku teď Mitsuko Uchida figuruje i jako Uchidová, Učida či dokonce Učidaová…).Už teď je možné tvrdit, že dlouho dopředu beznadějně vyprodaný koncert skvělého dua v  Rudolfinu, před jehož vchodem zájemci do poslední chvíle mnohdy marně čekali na příležitost koupit lístek (ty nejdražší přišly bezmála na dva a půl tisíce), patřil k jednomu z vrcholů letošního Pražského jara, jakkoli se to může zdát předčasné tvrzení. Včerejší večer tak společně se zahajovacím koncertem s Vasilijem Petrenkem, Poctou Johnu Cageovi s Agon Orchestra a Petrem Kofroněm v Národním technickém muzeu a v neposlední řadě i Vídeňskými filharmoniky s Danielem Barenboimem nasadil dalším festivalovým dnům z nejednoho pohledu nečekaně vysokou laťku.Dramaturgicky velmi zdařile poskládaný program včera zahájila Malá rýnská legenda a Pozemský život z Mahlerova cyklu Chlapcův kouzelný roh, následovaly Tři Bilitiny písně – Panova flétna, Vlasy, Hrob najád – Clauda Debussyho na verše jeho přítele Pierra Louÿse, aby první půli uzavřel opět Mahler – pět písní na básně Friedricha Rückerta, Rückert-Lieder. Po přestávce přišel na řadu Debussyho cyklus Zapomenuté arietty na verše Paula Verlaina, samotný závěr pak patřil posluchačsky přece jen náročnějšímu Olivieru Messiaenovi a jeho Básním pro Mi, vlastním skladatelovým textům věnovaným jeho první manželce Claire Delbos. Magdalena Kožená přitom hned zkraje zaujala neobyčejně nosným, ve všech polohách vyrovnaným tónem, do něhož se umí široce opřít i jej nečekaně ztišit až do tenké linky, či přejít až do sopránových výšek – to hlavně v interpretačně nesmírně náročném, ale skvěle technicky i výrazově zvládnutém Messiaenovi. Ale hlavně: Kožená je výtečnou vypravěčkou, které je každé slovo nejen skvěle rozumět, ale především mu člověk věří. I proto patřil k vrcholům večera druhý Debussyho cyklus, skutečně nesmírně vizuální, hrající všemi možnými barvami, tak jak o francouzské písňové tvorbě i sama interpretka mluví. A Mitsuko Uchida? Aspoň pro včerejšek bylo jméno této očividně temperamentní a sympaticky nekonvenční dámy (s jakou jen odzbrojující roztomilou bezprostředností se v samém závěru, po ohlášení jednoho z přídavků dokázala rozběhnout pro zapomenuté noty!) skutečně synonymem naprosté až dech beroucí interpretační dokonalosti. Jak jen třeba zmíněného Debussyho dokázala doslova „čechrat“, mazlit se s každým tónem či uplatnit neomylný cit pro vzájemné proporce vokálu a klavírního doprovodu, vykouzlit až neskutečně širokou paletu barev. Ne nadarmo Kožená Uchidu označuje za jednu pěti nejvýznamnějších klavíristek současnosti a oceňuje její zvlášť u umělkyně takového formátu až mravenční, super důkladnou přípravu na každé vystoupení. I když se Uchida při zaplňování svého kalendáře koncerty drží velmi zpátky, nezbývá než po včerejším opojném zážitku doufat, že se ji některému z českých pořadatelů podaří brzy k nám dovézt znovu.Večer uzavřel potlesk ve stoje. Nanejvýš spokojená může být jak Magdalena Kožená, tak i festivalový management, pyšné na svoji krajanku zase může být české publikum.

Pražské jaro 2012
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Mitsuko Uchida (klavír)
16. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Gustav Mahler: Des Knaben Wunderhorn
– Rheinlegendchen
– Das irdische Leben
Claude Debussy: Chansons de Bilitis
– přestávka –
Gustav Mahler: Rückertlieder
Claude Debussy: Ariettes oubliées
Olivier Messiaen: Poèmes pour Mi

www.festival.cz

 Foto Pražské jaro – Ivan Malý