Magdalena Kožená to tentokrát při svojí návštěvě Prahy neměla lehké. Přijela zpívat jen pár dní po Cecilii Bartoli, která sedmiletý věkový rozdíl oproti mladší kolegyni hravě setře svým nevídaným temperamentem a nakažlivou pozitivní energií, jíž publikum doslova nabíjí. A tak se v takovém těsném sousedství obou večerů srovnání obou mezzosopránových stálic neodbytně vnucuje, byť se tomu člověk sebevíc brání.
Magdalena Kožená se v pražském Národním objevila s koncertním programem už potřetí v posledních pěti letech. Bohužel, dva z těchto projektů byly náhradou za původně ohlášené operní tituly, z jejichž realizace nakonec sešlo. Je velkým a i přes nejspíš nemalou snahu jen těžko omluvitelným dluhem Národního divadla, že Koženou za celou její dosavadní kariéru nedokázalo v žádné z regulérních inscenací přivítat. Roky rychle ubíhají (a politikové, rozhodující o penězích pro kulturu, se chovají čím dál víc barbarsky), proto naděje, že Koženou jednou v Praze uvidíme třeba jako už před lety slibovanou Debussyho Mélisandu či Händelova Ariodanta, se zdá být čím dál méně reálná. A tak se vlastně naší v zahraničí uznávané a čím dál respektovanější brněnské rodačce sluší poděkovat za to, že i tentokrát byla ochotna přistoupit na „náhradní“ řešení ve formě koncertního programu.
Těžko vybírat, která z tentokrát předvedených händelovských či vivaldiovských postav Kožené sedí líp. Zda po smrti toužící Teodora, nad návratem milého z bitev jásající Achsa, nevěrou zlomený kníže Ariodante, nad Herkulovou smrtí truchlící Deianeira (Händel) či rozervaná Griselda nebo výčitkami sužovaný válečník Farnace (Vivaldi). Kožená je všechny zpívá i na koncertním pódiu s obdivuhodným soustředěním a vnitřní koncentrací – což hned na první pohled, již při úvodních tónech prozradí už třeba jen výraz v její tváři. To vše s vytříbeným citem pro styl, s bravurní technikou, umožňující se plně se věnovat právě výrazové stránce toho kterého partu, s nádherně plným jakoby sametově znějícím témbrem, intonačně bravurně i v těch nejobtížnější místech (Ariodante). Lze vůbec něco takovému výkonu vytknout? Pokud to nebude chápáno jako hnidopišství, pak to byly přece jen o něco méně znělé dva tři nejhlubší tóny, které při rychleji zpívaných frázích tak trochu zapadly. Ale to skutečně jen na okraj.
Kapitolou samou o sobě pak bylo Collegium 1704, jehož orchestrální čísla by rozhodně vydala na samostatný, neméně parádní večer. Šéfa tohoto našeho špičkového souboru Václava Lukse (sedícího v hledišti) tentokrát vystřídal přední italský specialista na starou hudbu Andrea Marcon, který s naší mezzosopranistkou již nejednou v minulosti spolupracoval. Vivaldiovská čísla byla už počínaje úvodní až ohnivě oslnivou a bravurně vypilovanou Sinfonií C Dur skutečnou lahůdkou, když posléze především v rychlých částech obou koncertů se blýskly Györgyi Farkas na fagot a Anna Fusek na flautino (mimochodem – docela zajímavé bylo zjištění, že dámy měly tento večer na pódiu početní převahu). Až překvapivě intimně znějící akustice pražského Národního divadla (aspoň tedy v zadních řadách přízemí) prospěla zatažená železná opona, báječnou atmosféru dotvářely i dva obří svícny, stejně jako i příjemně naleděné publikum vyprodaného hlediště.
Ono v úvodu zmíněné nabízející se srovnání s Cecilií Bartoli se pak naplno do mysli posluchačů vnutilo především s prvními tóny jednoho ze tří přídavků, když Kožená nabídla – podobně jako Bartoli v tom svém programu – Händelovo notoricky známé Lascia la spina. I tentokrát ale brzy následovalo jedno slovo – ne. Opravdu nelze ty dvě srovnávat. Každá je bytostně svá, nezaměnitelně osobitá. A právě v tom tkví jejich kouzlo, mistrovství a úspěch.
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Collegium 1704
Dirigent Andrea Marcon
Anna Fusek (sopraninová zobcová flétna)
Györgyi farkas (fagot)
19.října 2011 Národní divadlo Praha
program:
Antonio Vivaldi:
Sinfonia C dur pro smyčce a basso continuo (RV 111a)
Georg Friedrich Händel:
With Darkness Deep
Árie titulní postavy z 2. jednání oratoria Theodora
Antonio Vivaldi:
Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo (RV 488)
Antonio Vivaldi:
Ho il cor già lacero
Árie titulní postavy z 1. jednání opery Griselda
Antonio Vivaldi:
Gelido in ogni vena
Árie titulní postavy z 2. jednání opery Farnace
– přestávka –
Antonio Vivaldi:
Concerto d moll pro smyčce a basso continuo (RV 127)
Georg Friedrich Händel:
Oh, Had I Jubal’s Lyre
Árie Achsy z 3. jednání oratoria Joshua (Jozue)
Georg Friedrich Händel:
Scherza infida
Árie titulní postavy z 2. jednán í opery Ariodante
Antonio Vivaldi:
Koncert C dur pro sopraninovou zobcovou flétnu,
smyčce a basso continuo (RV 443)
Georg Friedrich Händel:
Where Shall I Fly?
Zpěv Deianeiry z 3. jednání oratoria Hercules
Foto Hana Smejkalová