Kožená v Národním divadle – sázka na jistotu
Magdalena Kožená to tentokrát při svojí návštěvě Prahy neměla lehké. Přijela zpívat jen pár dní po Cecilii Bartoli, která sedmiletý věkový rozdíl oproti mladší kolegyni hravě setře svým nevídaným temperamentem a nakažlivou pozitivní energií, jíž publikum doslova nabíjí. A tak se v takovém těsném sousedství obou večerů srovnání obou mezzosopránových stálic neodbytně vnucuje, byť se tomu člověk sebevíc brání.
Magdalena Kožená se v pražském Národním objevila s koncertním programem už potřetí v posledních pěti letech. Bohužel, dva z těchto projektů byly náhradou za původně ohlášené operní tituly, z jejichž realizace nakonec sešlo. Je velkým a i přes nejspíš nemalou snahu jen těžko omluvitelným dluhem Národního divadla, že Koženou za celou její dosavadní kariéru nedokázalo v žádné z regulérních inscenací přivítat. Roky rychle ubíhají (a politikové, rozhodující o penězích pro kulturu, se chovají čím dál víc barbarsky), proto naděje, že Koženou jednou v Praze uvidíme třeba jako už před lety slibovanou Debussyho Mélisandu či Händelova Ariodanta, se zdá být čím dál méně reálná. A tak se vlastně naší v zahraničí uznávané a čím dál respektovanější brněnské rodačce sluší poděkovat za to, že i tentokrát byla ochotna přistoupit na „náhradní“ řešení ve formě koncertního programu.
Těžko vybírat, která z tentokrát předvedených händelovských či vivaldiovských postav Kožené sedí líp. Zda po smrti toužící Teodora, nad návratem milého z bitev jásající Achsa, nevěrou zlomený kníže Ariodante, nad Herkulovou smrtí truchlící Deianeira (Händel) či rozervaná Griselda nebo výčitkami sužovaný válečník Farnace (Vivaldi). Kožená je všechny zpívá i na koncertním pódiu s obdivuhodným soustředěním a vnitřní koncentrací – což hned na první pohled, již při úvodních tónech prozradí už třeba jen výraz v její tváři. To vše s vytříbeným citem pro styl, s bravurní technikou, umožňující se plně se věnovat právě výrazové stránce toho kterého partu, s nádherně plným jakoby sametově znějícím témbrem, intonačně bravurně i v těch nejobtížnější místech (Ariodante). Lze vůbec něco takovému výkonu vytknout? Pokud to nebude chápáno jako hnidopišství, pak to byly přece jen o něco méně znělé dva tři nejhlubší tóny, které při rychleji zpívaných frázích tak trochu zapadly. Ale to skutečně jen na okraj.
Kapitolou samou o sobě pak bylo Collegium 1704, jehož orchestrální čísla by rozhodně vydala na samostatný, neméně parádní večer. Šéfa tohoto našeho špičkového souboru Václava Lukse (sedícího v hledišti) tentokrát vystřídal přední italský specialista na starou hudbu Andrea Marcon, který s naší mezzosopranistkou již nejednou v minulosti spolupracoval. Vivaldiovská čísla byla už počínaje úvodní až ohnivě oslnivou a bravurně vypilovanou Sinfonií C Dur skutečnou lahůdkou, když posléze především v rychlých částech obou koncertů se blýskly Györgyi Farkas na fagot a Anna Fusek na flautino (mimochodem – docela zajímavé bylo zjištění, že dámy měly tento večer na pódiu početní převahu). Až překvapivě intimně znějící akustice pražského Národního divadla (aspoň tedy v zadních řadách přízemí) prospěla zatažená železná opona, báječnou atmosféru dotvářely i dva obří svícny, stejně jako i příjemně naleděné publikum vyprodaného hlediště.
Ono v úvodu zmíněné nabízející se srovnání s Cecilií Bartoli se pak naplno do mysli posluchačů vnutilo především s prvními tóny jednoho ze tří přídavků, když Kožená nabídla – podobně jako Bartoli v tom svém programu – Händelovo notoricky známé Lascia la spina. I tentokrát ale brzy následovalo jedno slovo – ne. Opravdu nelze ty dvě srovnávat. Každá je bytostně svá, nezaměnitelně osobitá. A právě v tom tkví jejich kouzlo, mistrovství a úspěch.
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Collegium 1704
Dirigent Andrea Marcon
Anna Fusek (sopraninová zobcová flétna)
Györgyi farkas (fagot)
19.října 2011 Národní divadlo Praha
program:
Antonio Vivaldi:
Sinfonia C dur pro smyčce a basso continuo (RV 111a)
Georg Friedrich Händel:
With Darkness Deep
Árie titulní postavy z 2. jednání oratoria Theodora
Antonio Vivaldi:
Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo (RV 488)
Antonio Vivaldi:
Ho il cor già lacero
Árie titulní postavy z 1. jednání opery Griselda
Antonio Vivaldi:
Gelido in ogni vena
Árie titulní postavy z 2. jednání opery Farnace
– přestávka –
Antonio Vivaldi:
Concerto d moll pro smyčce a basso continuo (RV 127)
Georg Friedrich Händel:
Oh, Had I Jubal’s Lyre
Árie Achsy z 3. jednání oratoria Joshua (Jozue)
Georg Friedrich Händel:
Scherza infida
Árie titulní postavy z 2. jednán í opery Ariodante
Antonio Vivaldi:
Koncert C dur pro sopraninovou zobcovou flétnu,
smyčce a basso continuo (RV 443)
Georg Friedrich Händel:
Where Shall I Fly?
Zpěv Deianeiry z 3. jednání oratoria Hercules
Foto Hana Smejkalová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]