Všem známé pohádkové téma Krásky a zvířete by mělo být přitažlivé pro širší publikum, ale především pro dětského diváka. K vytvoření libreta pro baletní zpracování byl vyzván zkušený dramaturg, básník Tomáš Vondrovic. Zasvěcení diváci ho znají v posledních letech především z jeho inscenování představení v Divadle Viola.
Mýtus Krásky a zvířete
„Zdrojem rozličných zpracování tématu krásky a zvířete je evidentně pohádka Jeanne-Marie Leprince de Beaumont. Ale základní téma proměny Netvora v lidskou bytost má prastaré, předkřesťanské kořeny s mnohými názvuky především na řeckou mytologii. Tematickým jádrem mýtu (protože o mýtus v pravém smyslu jde) je motiv proměny Netvora/Zvířete v ušlechtilou, čistou (očištěnou) a novou bytost.“
„[Jde] velmi obecně řečeno o očistu duše skrze základní živly: Zemi, Vodu, Oheň a Vzduch. Nesmíme to ovšem chápat doslovně ve hmotném slova smyslu. Živly jsou zástupnými znaky – symboly určitého souboru vlastností a charakteristik přírody, ba kosmu, odpovídající i lidské psychice. Jde tedy spíše o stavy duše, inteligence a vědomí – a jejich ‚stupňovitý‘ výstup k poznání, spáse či ‚teleté‘, završení vlastního smyslu života. Což ovšem neznamená, že tyto zkoušky nejsou prožívané doslova a na vlastní kůži – při každé z nich se adept zbavuje ‚nečistot‘ určitého druhu či stupně…“ To je fragment z textu Tomáše Vondrovice. Jeho symbolické příměry jsou úžasné a zasloužily by si zcela jinou inscenaci.
Ve dvou jednáních a na širokou paletu hudebního výběru uvedl inscenaci Kráska a zvíře Béla Kéri Nagy jako choreograf a režisér. Zdejší baletní ansámbl velmi dobře zná. Pracuje zde mnoho let – byl důležitým interpretem i asistentem choreografií Attily Egerháziho. Ale jako choreograf sám zatím neměl velké příležitosti. Původně byl osloven k nastudování tohoto titulu Maged Mohamed. Zřejmě od projektu odstoupil. Takže nastudování Bély Kéri Nagyho bylo pravděpodobně v určitém časovém presu. Alespoň je to z celé inscenace cítit, že nebyl na vše asi korektní čas k přesnému dotažení ve všech odborných složkách.
První vstup Krásky na prázdné jeviště byl plný zaníceného napětí a zvědavosti, jednoduchý a prostý pohyb sliboval jistou čistotu inscenování. Křehká tanečnice vstoupila v dlouhé, nesourodé, několikadílné sukni. Od okamžiku, kdy se otevřela celá scéna se schodištěm v pravé části zadní scény, bylo zřejmé, že je konec s esteticky jednotným stylem. Na horizontu visí nedostatečně vytažený bílý obdélník látky. Vypadá to jako na nějaké amatérské scéně. Na látku se následně vzhledem k situacím promítají dost špatně natočené obrazové smyčky (neodvažuji se říci filmové projekce). Při dnešních technologických možnostech je to nepochopitelné. Určitě se nejedná jen o omezené finanční prostředky, spíše o neschopnost scénografa Petra Siedlaczeka i o návrh podivuhodně nejednotných kostýmů Jany Prašničkové.
Dovoluji si začít těmito zásadními nedostatky, které taneční inscenaci ubližují. Scénické řešení je ledabylé, amatérské. Přechody či přesuny dekorací či rekvizit probíhají jako v minulých stoletích kočovných divadelních společností. Zbytečně vidíme ve světlech odsun a nástup dalších scénických změn. I zbytečné “revuálky“, opony, které mají řešit změnu při vstupu do jiného – většinou zámeckého – prostoru „Zvířete“. O to samé se jedná ve světelných i zvukových změnách.
Výběr hudebních skladeb – dílo Jamese Hornera (filmová hudba Jméno růže), části symfonií z Faustovské a Dantovské Ference Liszta, části z orchestrální suity Planety Gustava Holsta, Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, skladby Dmitrije Šostakoviče (Trio e moll a Smyčcový kvartet č. 8) –, který sliboval v programu posluchačsky zajímavé téma, je až zcela překvapivě špatně sestříhaný. Nezmiňuji se o výběru samotném, ten je hudebně nosný a hodnotný, ale o ostrém střídání hudebních motivů i autorů. Technické i časové řešení střihů – konců a nasazování odlišných hudebních skladeb – je strašné. Stejná a snad ještě horší je situace ve zvukových zcela kratičkých, rychlých změnách doprovázejících dějové změny. Komentují změny s promítáním na horizontu, ale je to otázka i pár vteřin, a jsou useknuté velmi necitlivým způsobem. Podobně to probíhá ve světelném parku.
Ve vlastním převyprávění příběhu by neměl být velký problém, spíše to zadrhává v průměrném tanečním slovníku a sdělení. Situace místy sklouzávají do laciného a naivního řešení, podobného „televiznímu“ zpracování pohádkových choreografií staršího data.
V první části představení si zahrál i zatančil Lukáš Slavický v roli Otce. Původně kupec či spíše rybář (v této verzi) se nechtěně dostane do konfliktu s podivnou zrůdou – postavou Zvířete. Utrhl si v jeho zahradě růži pro svoji dceru, protože přišel o všechny dárky (pro dceru je koupil za nalezený drahokam), o všechno byl lupiči oloupen. Tímto nastává osudová náhoda, která má změnit život všech hlavních aktérů. Myslím, že kostým otce Krásky by mohl být více stylizovaný do pohádkového děje, v jeansech, košili a následně v saku působí až příliš civilně a vůči Krásce pak spíše jako její partner než jako tatínek.
Ve druhém jednání Kráska statečně vyplňuje krutě zadané úkoly, aby nakonec mohla pomoci záchraně Zvířete – začarovaného muže, původně šlechtického původu – to probíhá v naivitě herecké i režijní. Nejdříve Kráska přináší vodu, pak zlaté jablko utržené mezi ohnivými postavami, nakonec přežívá nesnadný souboj o pero s bájným ptákem Gryfem a následný pád z útesu. Sbor měl alespoň v této části více taneční příležitosti v situacích, kdy Kráska nesnadně získává zmíněné symboly, které mají překonat kouzla.
Zásadní kroky, kdy kouzlo překonává pohádkovou osudovost, řeší scénicky režisér za prosvětleným horizontem – obrazem, kdy se zachráněné Zvíře svléká na principu stínohry a po určitých fázích ze zvířecí kůže. Objeví se obnažený muž s Kráskou, kterou náhle bezmezně miluje (předtím ji jen zastrašoval). Po krátké chvíli se již jako svatební pár téměř v exkluzivním bílém a zlatém kostýmu oba zbjeví mezi stěnami z růžových květů a kytic. Naopak ve svatební scéně přítomný Otec je oblečen jako pohádková bytost v dlouhém světlém kabátci se širokým límcem, nepůsobí však ani jako otec, ani jako kněz…
Přes mnohé nedostatky inscenace roli Krásky zatančila velmi krásně mladičká Lucie Horná. Jistá je v taneční technice a velmi půvabná ve výraze. Vyzrálý sólista českobudějovického souboru Zdeněk Mládek v roli Zvířete je stále na vysoké úrovni. Škoda, že je tak zahalen maskou i kostýmem a nemá možnost ukázat se v přirozenější podobě. Technicky jistí, výrazní byli také další tanečníci v sólových pohádkových rolích – Magnum Phillipy (Minotaurus), Sebastiano Mazzia (Lev), Petronela Bogdan (Ještěr) a Julie De Meulemeester (Gryf).
Hodnocení autorky recenze: 60 %
Béla Kéri Nagy, Tomáš Vondrovic:
Kráska a zvíře
Choreografie, režie a dramaturgie: Béla Kéri Nagy
Libreto: Tomáš Vondrovic
Hudba: James Horner, Ferenc Liszt, Gustav Holst, Modest Petrovič Musorgskij, Dmitrij Šostakovič
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Petr Siedlaczek, Jana Prašničková
Světelný design: Petr Baštýř, Jan Hořejší, Béla Kéri Nágy
Projekce: Adam Veit
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 24. listopadu 2017 Jihočeské divadlo České Budějovice
Kráska – Lucie Horná (alt. Barbora Coufalová)
Zvíře – Zdeněk Mládek (alt. Christoph Schaller)
Otec – Lukáš Slavický
Boháč – Christoph Schaller (alt. Zdeněk Mládek)
Minotaurus – Magnum Phillipy (alt. István Varga)
Lev – Sebestiano Mazzia (alt. Manuel Fernandez)
Gryf – Julie De Meulemeester (alt. Rosa Maria Pace)
Ještěr – Petronela Bogdan (alt. Ayano Nagamori)
Námořníci, loupežníci – István Varga, Sebestiano Mazzia, Aleš Hanzlík
