Kristian Bezuidenhout: Absolutní sluch by mi zničil kariéru

Na pražském koncertě zahrajete Mozartův Klavírní koncert č. 25. Proč jste se rozhodl právě pro něj? Je to shoda náhod, že v době, kdy Mozart psal tento klavírní koncert, složil i Pražskou symfonii?
Vidíte, ta spojitost mě vůbec nenapadla! Je to jen hezká souhra náhod. Původně mě Semjon Byčkov oslovil, abych na svém prvním vystoupení s Českou filharmonií zahrál Mendelssohnův Klavírní koncert. Ačkoliv mám Mendelssohnovu hudbu rád, nejbližší je mi Mozartova tvorba, a tak jsem se u něj za Mozarta přimluvil.

Je tento Mozartův klavírní koncert váš nejoblíbenější?
Ano i ne. Pokaždé, když hraji některý z Mozartových pozdních klavírních koncertů, jsem přesvědčený, že je to ten nejlepší, který kdy napsal. Jako by každá z jeho skladeb měla nadpřirozenou schopnost člověka naprosto zhypnotizovat, doslova učarovat.

Ale ačkoliv jsou všechny jeho pozdní klavírní koncerty skvělé, Klavírní koncert č. 25, K. 503 je podle mě ze všech nejlepší. Bohužel není tak známý a často hraný jako například jeho koncerty K. 466, K. 467 nebo K. 491. Nechápu, proč tomu tak je. Myslím si, že nejen pro klavíristy, ale i pro orchestry jsou jeho pozdní klavírní koncerty ohromně podnětné. Nazval bych je spíše symfoniemi s klavírním doprovodem.

Předpokládám, že tento koncert už hrajete velmi dlouho. Jak se liší vaše nynější interpretace od těch dřívějších?
Pamatuji si, že jsem ho hrával, když mi bylo asi dvacet jedna. Byl jsem jím naprosto posedlý. Ale to jsem ho cvičil jen sám pro sebe, koncertně jsem ho poprvé hrál až v roce 2018 (o osmnáct let později) na turné s ansámblem Freiburger Barockorchester. A co se změnilo v mé interpretaci za dobu, co koncert hraji veřejně? Snažím se pozorněji vnímat celkové vyznění ansámblu, aby klavír z celku zvukově nijak nevyčníval. Vždy vybízím orchestr, zvlášť hráče na dechové nástroje, aby mě nejen doprovázeli, ale aby hráli plně, barvitě a osobitě, jako bychom společně hráli symfonii. A co se týče mého klavírního partu, myslím, že jsem ho dřív hrával techničtěji – všechny rychlé běhy, arpeggia a stupnice jsem předváděl sólisticky, příliš výrazně. Nyní k nim přistupuji odlehčeněji, jemně jimi dobarvuji zvuk orchestru.

V koncertních programech se o vás píše, že svůj přednes popisujete jako „historicky inspirovaný“. Co víme o dobové interpretaci za Mozartova života?
Je toho poměrně málo, co můžeme s jistotou určit. Víme, na jaké piano Mozart hrál, víme, jak velké byly orchestry, které měl k dispozici – ze smyčců to bylo pravděpodobně šest prvních houslí, šest druhých houslí, tři violoncella a tři kontrabasy. Víme, na jaké nástroje v orchestru se hrálo i jak velké byly koncertní sály. Je také známé, že Mozart v klavírních koncertech improvizoval své kadence a že melodické linky různě ornamentoval. Víme, jak detailně se v osmnáctém století řešila artikulace a ornamentace. A co se týče rytmu, kladl se důraz na zvýraznění těžkých a lehkých dob. Na druhou stranu nemáme ponětí, jak představení probíhala, jak přesně hráči hráli. Svoji hru bych se proto nikdy neodvážil označit za historicky přesnou.

Můžete blíže popsat, jak k interpretaci Mozartovy hudby na dobovém klavíru přistupujete?
Dobové nástroje mě už od začátku přitahovaly. Vytvořil jsem si vlastní hudební jazyk, který mi ke klasicistní hudbě pocitově přirozeně sedí, popsal bych ho jako „laserový“, jasný a přímočarý. Mnoho interpretů se snaží Mozartovu hudbu všelijak ozvláštnit a romantizovat, což se mi nelíbí. Ale neznamená to, že můj přístup je nutně historicky přesnější, protože s jistotou nic takového tvrdit nemůžu. Přišlo by mi to arogantní. Spíš než na historickou přesnost se soustředím na to, abych hrál lidsky, srozumitelně a upřímně.

Máte absolutní sluch?
Ne, nemám.

Pro hudebníka, který se orientuje na starou hudbu a potýká se s různými typy ladění, by to asi nebylo úplně příjemné?
To ano, nevím, jak bych se s tím dokázal vyrovnat. Znám spoustu hudebníků s absolutním sluchem, kteří kvůli tomu nemohou hrát na dobové nástroje a ani poslouchat starší hudbu, a to obzvlášť v ladění A = 430 Hz, které používáme v klasicistní hudbě nejčastěji. A to ani nemluvím o různých typech temperovaného ladění. Jsem šťastný, že nemám absolutní sluch, zničil by mi kariéru.

Jaké nástroje máte doma?
Vlastním pěti a půl oktávové piano v pozdním Mozartově stylu, které pro mě vyrobil nástrojář Paul McNulty v roce 2008. Je to nádherný nástroj, navíc není potřeba ho často ladit, bezvadně drží intonaci. Nechávám si ho naladit asi šestkrát do roka londýnským ladičem Simonem Nealem. Nejsem si přesně jistý, jakým způsobem ho ladí, ale vždy dokáže z piana dostat to nejlepší, neuvěřitelně plný a krásný zvuk. Kromě toho vlastním ještě krásné pianino značky Wendel & Lung, koupil jsem ho asi před patnácti lety. Má jemný a hřejivý zvuk, hraji na něj především Schubertovy a Schumannovy skladby.

Hrajete i jiné romantiky? Co třeba skladby Fryderyka Chopina?
Zrovna před pár týdny jsem se dost zamýšlel na svým dosavadním repertoárem. Často se mi stává, že mě pořadatelé koncertů osloví a chtějí, abych zahrál například Schumannův klavírní koncert. Jenže já skladby romantických skladatelů – Schumanna, Brahmse, Chopina – nikdypořádně nehrál, nemám je ve svém „DNA“. Vyrůstal jsem na Mozartově, Bachově a trochu i na Beethovenově tvorbě. Nikdy jsem se nevycvičil na virtuózního klavíristu oplývajícího navíc ohromnou výdrží, která je k takové hudbě zapotřebí.

Když se vrátím zpátky k Schumannovi, samozřejmě, že nějakým způsobem bych jeho klavírní koncert nacvičit zvládl. Ale o to jde, bylo by to jen „nějakým způsobem“, pozbývalo by to odlehčenost a plynulost, s jakou ho dokáží hrát moji klavírní kolegové, kteří se s romantickou hudbou sžívají desítky let. Proto si říkám, že bude lepší, když zůstanu u toho, co mi jde nejlépe – u klasicismu a raného romantismu. Možná na to ještě někdy v budoucnu změním názor, protože zrovna Schumannův klavírní koncert mám opravdu moc rád. Ale kdyby za mnou teď někdo přišel s nabídkou, abych koncert zahrál veřejně s orchestrem, rozhodně bych odmítl. Myslím, že by to nebylo fér vůči skladateli a ani posluchačům, abych předstíral, že ho dokážu zahrát tak dobře, jak si zaslouží.

Kdybyste se mohl setkat s Mozartem, na co byste se ho rád zeptal?
Měl bych na něj spoustu otázek. Ani nevím, kde začít. Zajímalo by mě především, jak vnímá v hudbě čas, jak pracuje se „správným“ načasováním. Také bych se od něj rád dozvěděl, co si myslí o moderních provedeních jeho děl, především jeho orchestrálních skladeb. Tuším, že by se mu nelíbilo, jak se jeho tvorba interpretuje, ale samozřejmě to nemůžu s jistotou tvrdit. Připadá mi, že hudebníci v dnešní době interpretují jeho tvorbu přehnaně, vyznívá skoro až hystericky. Ale možná, že ne. Možná to jen vnímám zkresleně, protože stárnu a stávám se nudným patronem.

Děkuji za rozhovor a těším se na vaše pražské vystoupení!