Kritika kritiky (10)

Roku 1813 nastoupil jako kapelník Stavovského divadla v Praze Carl Maria von Weber. Působil zde tři roky a o tom, co zde prožil a vykonal, napsal Zdeněk Němec knihu Kapelník ze Stavovského. Weber se staral nejen o chod (německé) opery v Praze a pořádal koncerty, ale posílal také zprávy o pražském hudebním životě do berlínského listu Allgemeine Musikalische Zeitung. Zde jsou jeho postřehy z hudební Prahy roku 1815, v nichž píše také sám o sobě, ať už si o sebechvále myslíme co chceme. Podstatné je, že mnohé z Weberových slov lze docela dobře aplikovat na dnešek…

Carl Maria von Weber: O Praze

Jest skutečně nejvyšší čas, aby byla zase jednou podána čtenářům hudebních časopisů nějaká známka o uměleckém životě našeho města. Překážky různého druhu mi po dva roky bránily podávat podrobné zprávy, a také jsem čekal na úspěchy mnohých nových jevů, úsilí a činností, abych je mohl popsat. Pokud jsem dlouho mlčel, budiž mi nyní – než přejdu k jednotlivostem – dovoleno pokusit se načrtnout obraz zdejšího ducha, a výsledky pak vyplynou samy od sebe.

Je na čase, aby si hlavní město Čech mohlo osobovat nárok na srovnatelnou pozici v hudebním umění. Publikum, které jako první dokázalo ocenit Mozartova génia, by k tomu ostatně mělo plné právo. Toto skutečné právo se nyní vinou mnohých událostí a jimi způsobenou změnou módy, rozladěním a přeladěním publika stalo pouhým prázdným právem titulárním, a nositelé titulů dávají, jak známo, své přednosti vždy najevo důrazněji, než ti skutečně oprávnění. Velké knížecí a jiné šlechtické paláce, jež si kdysi držely kapely, vážení měšťané, kteří se sdružovali k pěstování hudby – ti všichni podlehli tlaku doby a svou činnost omezili. Toho, co je už tísnilo, se chopili jiní, kteří nyní nastoupili na jejich místo a vytvořili si své publikum. Potřeba mnohých, většinou nově zřízených vojenských kapel snížila četnou hudební populaci. A také smrt vykonala své. Nedostatek nevynahradily ani podpory a recepty, a tak hudební vzdělání upadalo, a s ním i vkus, až nezůstalo nic než vzpomínka na slávu starých časů a na tehdejší znalce hudby, na jejichž zděděných vavřínech nyní spočívá mladý svět udávající tón, a pyšní se jimi, jako by si je vydobyl sám. Tak často ten svět slýchal ujišťování, že v Praze opravdu umějí hudbu posoudit, a hle – on tomu věří.

Naprosto zde schází hlavní zdroj veškerého vzdělání, družnosti a výměny názorů. Není zde žádná spojnice, žádný velký, bohatý nebo učený dům, z jehož okruhu by vycházely názory, nebo z nějž by zněly hlasy těch, kdo udávají tón. Všechny stavy – šlechta, kupci, měšťanstvo – jsou od sebe přísně izolovány a nevytvářejí mezi sebou žádnou jednotu. Dá se říci, že každá rodina žije sama pro sebe, jen v okruhu nejbližšího okolí a příbuzenstva. Část vyšších vrstev utrácí peníze ve Vídni a zde tráví nanejvýš několik týdnů cestou na své statky. Cizinci, kteří by mohli tyto roztříštěné části poněkud spojit a stmelit, jako je tomu ve Vídni, Berlíně a jinde, zde nejsou, protože poloha Prahy je sem nepřivede, a město ostatně ani nemá tolik půvabů, aby je sem přilákalo. – Ta trocha umělců, kteří zde žijí, většinou vzdychá nad jhem poměrů a to jim nedovolí mít myšlenky ani odvahu, jimiž se vyznačují opravdoví, a proto svobodní umělci, náležející celému světu. Každý vděčí za svou existenci některému z vekých domů, honosí se titulem Kompositeur u Jeho Jasnosti hraběte N. N. atd. Jeho názory se shodují s názory jeho mecenáše, a ten zase svého skladatele ochraňuje před ostatními. To ochromuje odvahu zbavit se pohodlné existence, zajišťující denní chléb, a vyplout na otevřené umělecké moře, vstříc novým objevům a pokusům.

Po tom všem se Vám asi bude stěží chtít uvěřit, když povím, že vzdor dotčeným a ještě mírnými barvami vykresleným poměrům se Praha díky neúnavnému úsilí několika jedinců může a smí pustit do soutěžení s nejslavnějšími německými městy. Jako důkaz uvedu existující umělecké ústavy, mezi nimiž, jak je přirozené, zaujímá pro svou nejširší působnost první pořadí divadlo.

Až do roku 1813 držel žezlo naší opery jako kapelník pan Wenzel Müller. Ačkoliv si jeho humorných lidových výtvorů velmi cením, nebyl u nás přece jen na svém místě, a pan Liebich neviděl jinou možnost jak operu pozvednout, než ji zcela rozpustit a na nějakou dobu její činnost zastavit. Získal pro svůj ústav pana Carla Mariu von Webera, jenž k nám právě opět jednou zavítal, předal mu vedení a svěřil mu reorganizaci. Pan von Weber – žádnému Vašemu čtenáři ani Vám samotným nemusím tohoto duchaplného, věci znalého a zkušeného umělce a řádného, činorodého a mnohostranně vzdělaného muže blíže líčit: kdo se o nynější hudbu vážně zajímá, ten jej zná, a kdo jej zná, neupře mu žádný z uvedených přívlastků – pan von Weber, pravím, se chopil věci s nadšením a energií, jaká se dala od muže, plně oddaného svému umění, očekávat. Ředitelství učinilo, co mohlo, aby jeho návrhům vyhovělo: a tak po čtyřměsíční přestávce byla opět Spontiniho Cortezem operní představení zahájena.

Divadlem zavál nový duch. Konečně jsme zase slyšeli sbory. Orchestr, který získal v panu Clementovi z Vídně nejlepšího koncertního mistra, jaký mohl být pro toto místo nalezen, hrál s láskou, nadšením a pečlivostí, a dosud byl vždy na stejně skvělé úrovni. 19. se hráli Catelovi Vznešení hostinští, 26. nato již Joseph von Méhul, a tak to šlo neúnavně jedno za druhým, takže bez ohledu na tisíce nepříznivých okolností – uzavření hranic, války, která způsobila, že mnozí očekávaní členové nenastoupili atd., nemluvě o mnoha potížích zapřičiněných nemocemi – nabízí náš operní repertoár všechna závažnější, nejnovější i starší díla.

Tato bohatá činnost je současně nejvýmluvnějším důkazem ochoty a nadšení členů, kteří – v souladu s názory svého kapelníka – pracují radostně a s láskou. V budoucnu budu mít příležitost Vám o tom podat rozličné doklady; tentokrát by mě zavedly příliš daleko. Nemohu však opominout naši výtečnou paní Grünbaumovou, roz. Müllerovou, jejíž vynikající talent a velká píle není v Německu ještě zdaleka dost oceněna a známa.

Druhý, velmi zajímavý ústav, od nějž si mnoho slibujeme, je pány stavy zřízená konzervatoř hudby, v níž se, podle pařížského vzoru, vyučuje na všechny nástroje. V jejím čele stojí pan Dionys Weber, rodilý Pražan, teoretik, který zasluhuje pozornost a který škole věnuje horlivou píli. Ostatní učitelé jsou většinou voleni z členů pražského divadelního orchestru. Také zde se spokojím s tím, že vyzdvihnu výtečného houslistu Pixise, jenž své umění energické a duchaplné hry dokáže jako zapálený učitel předat také svým žákům. – Koncerty, jež tento ústav, založený teprve před několika lety, minulou zimu uspořádal, opravňují k tomu, abychom od něj očekávali příští dobré umělce.

Církevní hudba je silně na ústupu. Nejvýtečnější je u Křižovníků, a pak ve Svatovítském dómu, který velmi získal ve známém klavíristovi a skladateli panu Vitáskovi a dá se tedy doufat ve zlepšení. Stálé koncerty se u nás bohužel nekonají, ledaže bychom za ně považovali takové, které v létě pořádají hudebníci ve Valdštejnské zahradě, nebo odpolední koncerty, které organizuje varhaník pan Wenzel jako příležitost předvést a nechat mezi sebou soutěžit své žáky. Kvartetní hudba se hraje pouze jednou týdně u bankéře Kleinwachtera, jenž je znám jako pozoruhodný houslista a skutečný přítel cizího i domácího umění.

Dále Vám mohu jmenovat velice výtečnou odnož praktického hudebního umění, a sice taneční hudbu, jež snad kromě Vídně nikde není tak pečlivě pěstována a jejíž kultivování není pro zdejší hudebníky bez významu, neboť o masopustu se koná někdy o jednom večeru tři až čtyři sta – ano, tři až čtyři sta! – plesů. Horribile dictu! Nechá se to však policejně doložit. Ano, ano, s hudbymilovností to jde už řadu let z kopce – od hlavy dolů do nohou, a jen zřídka zůstanou nahoře ještě nějaké zbytky, jež by stály za povšimnutí.

Koncertů cizích umělců je jen málo. Tím častěji se však hudebně projevuje smysl pro dobročinnost. Každou zimu můžeme počítat se šesti až osmi koncerty k tomuto účelu, a podporovány divadelním souborem a ředitelem opery Weberem přinášejí většinou příjemné požitky. Dva velké koncerty, dávané zdejšími hudebníky každoročně ve prospěch vdov a sirotků kolegů ze svých řad, by mohly být něčím výjimečným, neboť účinkující by již vzhledem ke svému počtu mohli ze sebe vydat to nejlepší; protože však pánové mají raději bankovky než zkoušky, může se hovořit o štěstí, když to dobře dopadne. Pro příště je však přece prosíme, aby byli při volbě prováděných skladeb obezřetnější a nemysleli si, že je dobré to, co je dlouhé a čeho je mnoho, nýbrž to, co je kvalitní.

Končím slibem, že Vám příště podám zprávu o našich uměleckých požitcích detailněji a popořadě. Kéž by byl můj výtěžek bohatý a já mohl s radostí psát o vzestupu vkusu, neboť zůstal již mnohý krásný pokus k tomuto ušlechtilému účelu publikem nepovšimnut a bez účinku.