Hudební život závisí na třech složkách – tvůrcích, interpretech a publiku, v tom se jistě všichni shodneme. Někde mezi nimi se však od jisté historické doby proplétá jakýsi potměšilý skřítek, vybavený psacím náčiním (dnes „pécéčkem“). Podle převažujícího mínění je jeho úlohou onu trojjedinnou podmínku „hudebního universa“ neustále dráždit, poštvávat její jednotlivé zástupce proti sobě, vrážet mezi ně klín a mít škodolibou radost, když na sebe vzájemně plivou a horlí. Ten skřítek se jmenuje hudební kritik. Někdy je to protivný skřet – to když nechválí. Jindy je to slaboch, který se bojí vyslovit svůj názor – to když JENOM chválí. Není na tom o mnoho lépe než skladatel, který podle někoho píše neposlouchatelné hluky, a podle jiného vytváří něco úžasného, co tu ještě nebylo. Nebo intepret, jehož výkon někomu připadá otřesný, pro jiného je ideální. Nebo publikum, které je pro někoho banda tupců, pro jiného sešlost snobů, pro většinu je to ten, kdo má za to, že přetrpí, co ti první dva vyprodukují, především zaplatit – a pak ať si myslí, co chce. Ale všichni tři také chtějí sdílet společnou radost, smutek, vzrušení i potěšení, jaké nezachytitelná kouzelnice Hudba nabízí. Oblíbený, nebo dokonce milovaný „skřítek kritik“ není – a ani být nemůže. Je něco takového jako je krtek pro zahrádkáře. Dělá nevzhledné kopečky na jím vzorně posekaném, vyhnojeném a odpleveleném trávníku, ryje v pečlivě udržovaných záhoncích. Ale že se také stará o to, aby pod tím trávníkem půda dýchala a zetlelé listí mu zabezpečilo výživu, to zahrádkář vědět nechce.
Pokud autoři a umělci tvrdí, že kritiky nečtou, a posluchači se zapřísahají, že na ně nedají – nevěřte:
Mezi těmi, kteří píší ve všech novinách o hudbě a hudebnících, jsou různí výtečníci. Většinou nemají ani ponětí nebo jen mlhavý pojem o hudebním řemesle, neposlouchají ušima, ale nějakými jinými záhadnými tělesnými údy, a hudbu znají jen z toho okounění v koncertních sálech. Produkty jejich činnosti bohužel běžnému lidskému životu nepřinášejí žádný užitek. Kdyby byli židlemi, hned by se pod každým rozložily; kdyby byli potravinami, nebraly by otravy konce. – A od takových lidí si musí slušný muzikant nechat líbit jejich posudky. Všichni takoví nejsou, ale exempláře podobného druhu existují všude; v mnohých velkoměstech jsou jich přímo davy.
Lidí, kteří o moderní hudbě píší do novin a něco o ní také vědí, je méně než prstů na obou rukou. Ostatní, kteří něčemu z ní rozumějí, ji buď sami provozují, nebo si své názory nechávají pro sebe, což považuju za velmi chvályhodné. Obecně je však skoro všecko, co se o moderní hudbě napíše, strašlivý humbuk; jednoduše proto, že většina hudebních kritiků vůbec neví, o co v moderní hudbě jde. Odkud by to také věděli? – Jsou neuvěřitelně arogantní. Slyší něco úplně poprvé a hned soudí. Nejen čistě pocitově, i technika skladby je jim absolutně jasná. (Ubohý skladatel si s ní možná lámal hlavu měsíce.) Kdyby se tihle lidé včas chopili nějakého solidního povolání, byla by naše hudba ušetřena mnohých odboček a neměli bychom tolik netalentovaných papoušků, kteří se jen vezou s sebou – můžeme jen doufat, že vzdor velebení i výtkám těchto trpasličích obrů půjde nová hudba cestou, jakou jít musí.
Znám jednoho, který byl dlouho hudebním referentem v jednom z největších německých listů. Jednou slyšel můj starší kvartet a za nějakou dobu jsem ho potkal před premiérou nového kvartetu, který chtěl také slyšet. Nevěděl, že je to premiéra a myslel si, že se bude hrát ten, který už slyšel. Klidně jsme ho přitom nechali. Když se ho moji kolegové druhého dne po koncertě ptali, co si o nové skladbě myslí, odpověděl:
„Nová? Prosím vás, já z toho znám každou notu, už jsem to slyšel vloni!“
Podle toho také tento muž píše své kritiky; ale není sám, takových je mnoho! Každý umělec by mohl povídat – a přesto velká část čtenářů novin bere čmáranice těchhle lidí úplně vážně.
Proboha – už nikdy o mně nikdo nenapíše dobrou kritiku!
(Paul Hindemith, 1934)
A ještě poznámku: několikrát se na našem portále objevila chvála zde zveřejňovaných rozhovorů. Jsou skutečně výborné, o tom není pochyb. Ale k chvále byla obvykle hned připojena kritika hudebních časopisů, které něco takového nepřinášejí. Za prvé: měsíčník nemá zdaleka takové možnosti, jako má online portál, kde se mohou články obměňovat průběžně. Jejich úloha je také jiná, než jen zpovídat umělce. A ani druhá opakující se připomínka, která slučuje pořizování rozhovorů s hudební kritikou, není na místě. Nehodlám hájit nebo omlouvat úroveň naší hudební kritiky, jen připomínám, že pořizování interview je sice součástí hudební žurnalistiky a popularizace, ale není to kritická činnost. (Pro Evana 20. května 10:14: Velice mi lichotí, ale mezi těmi, kdo umějí udělat rozhovor, mě jmenoval neprávem. Udělala jsem jen čtyři rozhovory za život. Necítím se při nich dobře a vyhýbám se jim. Kladení dobrých otázek je umění a všechna čest těm, kdo to dokáží. Ale odborná kritika je přece jen něco jiného. )