Kritika kritiky (16)

Na Eduarda Hanslicka jistě ještě někdy dojde, jeho kritiky rozhodně stojí za přečtení i jen jako literární žánr. Nemusíme s jeho názory souhlasit, nelze však tvrdit, že by psal jen z povrchního dojmu, že by nad slyšeným a viděným nepřemýšlel, že by si dílo nebo podrobnosti k němu – jak už řečeno – předem neprostudoval. Jistěže ho lze občas také nachytat – to když například psal o Fibichově Klavírním kvartetu e moll. Ve Vídni ho slyšel dvakrát v odstupu deseti let a po třetí jej připomněl v souvislosti s uvedením jiného Fibichova díla, a vždy skladbu (pozitivně) charakterizuje doslova stejnými formulacemi. Ano, opisoval sám od sebe, spoléhal na to, že si jeho deset let starou kritiku nikdo nepamatuje, ale také to může znamenat, že svůj názor v tomto případě nezměnil.

Jeho vztah k Wagnerovu dílu i k Wagnerovi osobně byl komplikovaný, v tom však nebyl sám, Wagner byl (a je) problém pro mnoho jiných. Složitý byl ovšem i Wagnerův vztah k Hanslickovi. Vídeňští přátelé Wagnerovi doporučovali, aby si Hanslicka získal na svou stranu, především dávný přítel z lipských let Heinrich Laube, který teď byl ředitelem vídeňského Burgtheatru. Je to nutné pro příznivé přijetí Wagnerova díla, přesvědčoval ho Laube, ale „žasl, když viděl, že jsem s Hanslickem nepromluvil ani slovo a předpovídal mi, že to budu mít ve Vídni těžké, když nechápu, jak je důležité toto pole uměleckých vztahů pěstovat“, píše Wagner ve své autobiografii. Wagner jakékoli „kupování“ kritiků zásadně odmítal, což ho jistě ctí. Přiznává, že Hanslicka jednoduše přehlížel, až ho kritik v důvěrném rozhovoru „se slzami a vzlyky ujišťoval, že už déle nesnese, abych ho tak zneuznával. To, co mi na jeho úsudcích jistě vadí, není žádný zlý úmysl, nýbrž pouze omezenost jeho individua, a nic si nepřeje toužebněji, než aby si díky mému poučení rozšířil obzor“, píše Wagner. Vztah mezi nimi prý se pak zlepšil. Jeho už neodvolatelné zhoršení pak podle Wagnera nastalo onoho večera, kdy v okruhu známých ve Vídni předčítal text svých Mistrů pěvců. Od tehdy se „kritikovo chování ke mně nápadně změnilo a konečně se proměnilo v ostré nepřátelství“, píše Wagner. Obecně se tvrdí, že se Hanslick poznal v postavě Beckmessera, který je často dáván do vztahu s Wagnerovým antisemitismem a je vykládán jako židovská karikatura. Je to tendenční výklad, jakých v případě Wagnera existuje bezpočet a je třeba je brát s rezervou. Wagnerovo vyprávění ani nejde dohromady s tím, co bylo možno číst v minulém pokračování Kritiky kritiky (najdete zde), v němž Hanslick Mistry pěvce (přes výhrady k textu) uznává jako dílo toho směru, kterým by Wagner měl jít. Považuje je za „dojemný obrázek německého městského života a jeho prostých poměrů, produchnutý trápením a radostí obyčejných lidí. Snadno pochopitelnými a snadno inscenovatelnými Mistry pěvci jistě vykoná Wagner pro německé divadlo větší službu než Nibelungy,“ napsal Hanslick.

Hanslick jistě nebyl snadný případ (tím méně Wagner), určitě by se mu však nemohlo přihodit to, co prostřednictvím satiry líčí Eckhard Henscheid ve svém satirickém „Operním průvodci“. 

***

Skvělý Don Giovanni
Od našeho zvláštního dopisovatele

Letošní operní festival byl otevřen výtečným představením Mozartova Dona Giovanniho. Co se týče recenzenta, dostával se do nálady už odpoledne v Augustiniánském pivovaře. S přítelem Aloisem jsme nejdřív vypili každý svůj půllitříček. Dnes večer zažiju něco mimořádného! Ach, ta démonicky jiskřivá předehra, kterou Mozart psal hekticky a jako v horečce v noci před premiérou za neustálého přísunu punče, zatímco paní Konstance musela géniovi předčítat z Aladinovy kouzelné lampy! Už Mörike tušil, že je to „boží zázrak“, který v nás vyvolá „dojetí, dokonce hrdost, možná nejšťastnější a nejčistší pocit, jakého jsme schopni…“

Dojatý a hrdý jsem objednal další džbánek. Také Alois měl dobrou náladu. V té hospodě bylo příjemně. Don Giovanni! Opera assoluta! Hrdina je „démon mezi měšťany“ (Adorno)! Už E. T. A. Hoffmannovi naháněl hrůzu, tušení něčeho strašlivého – a přece vléval do srdce také delirium nejvyšší rozkoše… ó ty tajemně, nadpozemsky perlící koloratury Donny Anny, blyštivá hra zvuků prvního finále, to spojení svatosti a opojnosti… Objednali jsme si další džbánky, a zatímco číšnice – obraz jižanské radosti v mizejícím životě – u vedlejšího stolu silně vřískla, ptal se mě přítel Alois, jestli viržinko vymyslela nějaká panna…  – „no přece virgo…“

Dionýský duch. Musel jsem se srdečně smát. Objednali jsme si dvě viržinka. Myslíš, že byla Dona Anna ještě virgo? Tahle grande dame fatale? Vůbec, jaké je to fluoreskující defilé postav! Don Ottavio! Strážce grálu a přímočarý kavalír. Elvira, povera ragazza, jestlipak i ona jednou v nouzi s Ottaviem…

Najednou se u vedlejšího stolu objevili tři noví hosté. Mají ze mě a z Aloise obrovskou legraci. Smějí se nahlas, jojo, ridere e scherzar, to je velký zákon, finch’han dal vino calda la testa…

No jasně: Una gran festa! Objednali jsme si další rundu. Pak jsem si asi trochu zdřímnul, protože mě najednou Alois budil: „Musíš jít do opery, vstávej! Jde se, tady se spát nebude!“ Hosté od vedlejšího stolu už byli pryč, rozloučil jsem se tedy s Aloisem, trochu pomuchlaný jsem vlezl do tramvaje – a najednou jsem byl na konečné. Chvíli jsem se dohadoval s řidičem, protože chtěl znovu zaplatit jízdné, jel jsem zpátky a konečně jsem byl u divadla. Ach, ta zářící světla! Je to ale krása! Ofrakovaný uvaděč u lóže mi řekl, že už běží druhé jednání. Cože? Skutečně! Zaslechl jsem andělsky krásný tercet Ah taci, ingiusto core, možná nejdokonalejší kousek celé opery! Pravdu měl Kierkergaard ve svém eseji o Donu Juanovi: Tuto hudbu je třeba „slyšet z dálky“! Posadil jsem se k poněkud ustaranému uvaděči, začali jsme si povídat – ach, ten krásný sextet Es dur! – a ten starý muž mi vyprávěl, že je se svou prací v opeře velmi spokojen, jen ho bolí kolena a penzi bude mít malou, to mu dělá starosti…

Starosti… nutnost… Faust II – Ne! Tento den má být radostný! A najednou jsem tedy seděl „U konvice“, kde už byli všichni, Alois, Marie, mamina, bratři Wurmové, Gerlinda… a teď to teprve bylo opravdu pěkné, a všecky starosti jsme zahnali, Marie vypadala jako Zerlina a Elvíra zároveň, totiž synchronně, starší Wurm kýval hlavou jako komtur, Alois se opíral o barový pult a vyprávěl historky ze své slavné éry – já však, poháněn Mozartovým Erotem, jsem se trochu tisknul ke Gerlindě, protože jsem ji považoval za Donu Annu, tak rozpálená stála u pípy, a potom – –

Byl to veskrze opojný večer. V hlavních rolích přesvědčili Ruggiero Raimondi (Don Giovanni), Margaret Price (Anna), Julia Varadi (Elvíra) a Peter Schreier (Ottavio). Suverénně vládl taktovkou Wolfgang Sawallisch.