Kritika kritiky (18)

  1. 1
  2. 2

O aplausu
Felix Weingartner (1913)

Když se něco líbí dítěti, tleská. Skoro se zdá, že tleskání je pro člověka typickým projevem radosti, když to dělají už tak malé bytůstky, které ještě nemají vyvinuté diferencované vědomí. Publikum je takové velké dítě. Také tleská, když se mu něco líbí, a také to dělá vlastně nevědomky. Nad tím, proč tak vlastně činí, neuvažuje.Tleskání je projevem libosti z uměleckých výkonů. Bylo tomu tak odedávna a i dnes se tak děje – u civilizovaných i necivilizovaných národů, protože umění je hodně široký pojem. Tleská se provazochodcům, řečníkům, slavným lidem, sotva se někde objeví, zkrátka komukoli, kdo podá nějaký výjimečný výkon nebo je jeho vystoupení veřejnosti čímsi přijemné. Vždyť koneckonců celý život je takovým výkonem, který  by si zasloužil aplaus. To si určitě myslel římský císař Augustus, když krátce před svou smrtí řekl slavné: „Plaudite amici, comoedia finita!“ Byl to požadavek uznání za dokonané bytí, ale v císařských slovech je obsažena také dobrá dávka ironie. Až příliš dobře dávají najevo, že život je hra, která se příliš neliší od toho, co předvádějí herci na jevišti.

Ve většině případů je to divadlo, kterému udělujeme potlesk. Vyvolává zdání, vyobrazení života „jako“, a to bylo pro dav vždycky něco výjimečného. Také řečník v sobě má cosi z herce. Rozptýlené myšlenky a pocity posluchačů soustředí k tomu, o čem mluví a posluchač je pak schopen svoje vlastní představy přizpůsobit obrazu, vytvořenému řečníkem. Čím víc se takové přizůsobení řečníkovi podaří, tím větší dojem jeho řeč vyvolá a tím větší naději má na potlesk. Dobrý řečník mluví tak, až si každý posluchač myslí, že by tak hovořil sám, kdyby se dokázal tak jasně a obratně vyjádřit. To, že v sobě odhalíme skryté kvality, které nedozrály a možná ani nemohly, vyvolává náš aplaus. U provazochodce objevujeme fyzické schopnosti, jaké jsme u sebe zanedbali – obratnost, rovnováhu. Stejně se cítíme vůči umělci, který nás svým zpěvem, hrou na nástroj nebo hereckým uměním pozdvihuje do sféry, jež v nás částečně žije, v níž mu však nemůžeme nebo jen částečně můžeme stačit.

Podstatou každého umění je zdůraznění nadčasového, vyvlečení z prokletí všednodennosti, vytržení z reality a převedení do imaginárníhoi světa, vyžadujícího fantazii. Už graciézní pohyby žongléra vyvolávají pocity, které jsou víc než hmotný základ jeho výkonu. Čím vyšší umělecký druh, tím víc fantazie v nás probouzí a tím spíš můžeme vystoupat do světa vyšších jevů, do onoho druhého bytí umění. Okamžik, kdy do toho druhého bytí vstoupíme, vyvolává potřebu dát náš pocit najevo. Jeho neinaivnější formou je tleskání, pro dítě, pro přírodního i kulturního člověka je to výraz duše, která podlehla svým pocitům.

Chceme-li pochopit ovace, jaké vyvolávají jazzoví hudebníci, boxerské zápasy či senzační módní produkce, musíme pohlédnout do duší těch, kdo tyto projevy nadšení produkují. Aplaus nesmí být považován za neomylné kritérium, může selhat stejně, jako si nemůžeme být předem jisti dokonalostí výkonu. Musíme-li počítat stím, že publikum je dítě a nadto dítě naivní, pak také víme, že jsou i svéhlavé děti. Takové dítě často ani nejlepšími slovy nelze přimět k tomu, aby předvedlo své schopnosti, když si to od něj nejvíc přejeme. V malé hlavičce se cosi usadilo a v tu chvíli z ní nic nevydolujeme. Dítě zůstane umíněné a odmítne to, co nám obvykle ochotně poskytuje. Tak je tomu i s publikem. Může být předpojaté, mít o díle, o umělci či očekávaném výkonu falešné představy, podle toho, co kde slyšelo, ať už se to šíří záměrně nebo nevědomky. Jednotlivec čeká, jak zareaguje ten druhý; netroufá si mít vlastní názor a i když ho má, neodvažuje se ho projevit, protože se obává nesouhlasu ostatních. Masa publika se skládá z jednotlivců a mezi nimi existuje mnoho takových, kteří se nevyjádří vůbec, takže potlesk bude vypadat podle toho, jaké předsudky převáží.

Roli hrají i materiální vlivy, u dětí fyzické dispozice, u publika procesy politické, hospodářské a všeobecně zájmové povahy. Ani epidemie se nedají podceňovat, jejich důsledky jako nervózní pokašlávání v hledišti snižují podle zkušeností radostný projev potlesku. Na druhé straně po skončené válce, při šťastném vývoji na burze a jiných radostných událostech se spontaneita potlesku zvyšuje.

Velká důležitost, jakou umělecký stav potlesku přičítá, vedla k snahám jej do jisté míry korigovat. Nejnižší pokusy tohoto druhu vděčí v mnoha městech za vznik organizovné klaky. Toto nanejvýš odporné a nemorální zařízení působí jako nesmlouvavý daňový úřad a je zhoubné pro umělce, kteří buď trpí hypertrofií ctižádosti nebo jsou přesvědčeni, že se stali obětí intriky kolegů – pokud se sami pancířem placeného aplausu nevyzbrojí také. Existuje však také neplacená klaka, totiž nezralých fanatiků, kteří považují za svůj životní úkol oslavovat svého miláčka stejně tak, jako znemožnit jeho soupeře.

Na všech podobných snahách, ať už placených nebo neplacených, je dobré to, že se dají snadno rozeznat pravé od nepravých. Uměle vyvolaný potlesk, ať je jakkoli hlasitý, rozumného nezmýlí; skutečně nadšený aplaus žádné povzbuzení nepotřebuje.Jiný, ideálnější způsob jak se dá aplaus korigovat, spočívá v tom, že se jej snažíme potlačit podle možností tam, kde by mohl rušit. Zakazuje se tleskat po jednotlivých větách symfonie nebo na konci opery, dokud nespadne opona, aby se nezničila iluze, a přehnaní estéti syčí „pssst“ i když se začne tleskat po krásně zazpívané árii. Takovou korekturu aplaudování ovšem nelze důsledně provést – protože publiku nelze zkrátka nařídit, aby se ovládalo –, a vzniká tedy zdánlivě nezdpověditelná otázka, kdy vlastně potlesk ruší a kdy ne. Myslím, že ruší vždy tam, kde je neupřímný, nikdy však tehdy, vychází-li publiku ze srdce. Pak je dokonce krásný, povzbuzující, a přímo nutný, i když někdy vypukne na místě, kde jej nečekáme a možná si ho ani nepřejeme.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na