Kritika kritiky (21)

  1. 1
  2. 2

Dokončení výběru z esejí Maxe Grafa z roku 1957 Každá hodina byla naplněna (třetí část) Netopýr v Metropolitní opeře

Ve Vídni je tradice, kterou zavedl Gustav Mahler – se starým rokem se loučíme Straussovým Netopýrem, a i když vtipný Leo Slezak na konci zpívával: „Ó Netopýre s divným brkem, jak ty mi vlastně lezeš krkem“, nikdo touto tradicí dodnes neotřásl.

Straussův Netopýr je nejradostnější výraz vídeňského života, vídeňské společnosti, veselí zašlé a dnes už legendární Vídně. Je v něm všechno, co vídeňský život proslavilo. V jeho melodiích je elegance, šarm a lehkomyslnost mužů, smích, štěbetání a objetí vídeňských žen, šum a polibky vídeňských salonů, perlivost šampaňského a kouzlo dekoltů, smyslné pohledy, bratrství a radost ze života vystupňovaná v hymnus na jeho opojnost, kdy se pocit štěstí ani nedá vyjádřit slovy, proto ty nesmyslné slabiky „duidu, duidu… la-la-la-la-la…“, kterým překladatel newyorského Netopýra nerozuměl a přeložil to jako: „You and I, you and I are not afraid of love“. Jakoby se straussovská radost ze života dala převést do slov.Ale Straussův Netopýr by nebyl uměleckým výrazem Vídně, kdyby v něm byly jen elegantní, ze života se radující pánové a smyslně krásné dámy, „bratříčkové a sestřičky“, a kdyby v něm byly jen tanec a polibky, žerty, veselý dvoučtvrteční a vířivý tříčtvrteční takt jako jazyk hudební Vídně a jásavé sbory vyjadřující opojnost života, totiž kdyby v něm scházela nesmrtelná postava Frosche. Frosch je duch vídeňských předsíní na úřadech, je to ruka, která se natahuje pro spropitné, servilní služebníček, symbol korupce a hloupost s oparem šnapsu, která sama sebe považuje za vrchnost. Také tohle je stará Vídeň a duchaplné veselí elegantní společnosti žertuje, klábosí, tančí a miluje na tanečním parketu korupce. Byla by to nemravná společnost, kdyby ji Johann Strauß nenechal zazpívat sbor o bratříčcích a sestřičkách.

Netopýr dnes vypráví pohádku o Vídni po celém světě a samozřejmě je už dlouho doma i v New Yorku a také na řadě dalších amerických jevišť, pod nejrůznějšími názvy – jako The Bat, The merry countess, Champagne sec, A wonderful night, Rosalinda, The masked ball nebo Fly by night

Metropolitní opera zařadila Straussovo dílo blaženosti do repertoáru předchozího roku [1956]. Objednala si u osvědčeného divadelního autora z Broadwaye Garsona Kanina anglický překlad, jiný autor, Howard Dietz, do něj nastrkal písňové texty jako rozinky do koláče; dekorace vytvořil osvědčený jevištní výtvarník Rolf Gérard a jako Frosche angažovali populárního komika broadwayských divadel. Tím vším udělali z „netopýra“ skoro „zlatého bažanta“.

Překladatel libreta (lépe řečeno aranžér) také vedl režii a jeho divadelní fantazie – která ovšem v dějství ve společnosti naprosto selhala a celý obraz je strnulý a bez života –, přidala několik málo smysluplných nápadů. Jeho Netopýr začíná například tím, že doktor Falke ve fraku – s cylindrem, bílou kravatou a s bílými rukavicemi – vystoupí na rampu a vypráví „prehistorii“. Nový režijní nápad také je, že se po druhém dějství znovu zvedne opona a služebnictvo se smetáky a vědry uklízí taneční sál. Rovněž jednání ve vězení vybavil režisér všelijakými doplňky, které mají scénu oživit, jako kdyby hudební nápady Johanna Strausse nestačily. Frosch má na schodišti vybudovanou skluzavku, po které se neustále vozí, a kolem dokola vidíme vězně v jejich celách.

Všichni účinkující hrají Netopýra v tomto luxusním divadle s chutí a temperamentem a krásně zpívají. V roli Eisensteina jsem se setkal se starým vídeňským známým, tenoristou Kullmannem, jehož hebký tenor jsem ve Vídni rád slýchával a ještě pořád mu to zpívá hezky. Jako Alfred mě potěšil pan Sullivan zvláště krásným lohengrinovským tenorem. Brownlee byl elegantní a pohybově čilý Falke. Rosalindu rozmarně a smyslným hlasem zpívala Regina Resnik, kterou jsem před lety slyšel jako Leonoru ve Fideliovi, a vedle této bujné blondýny byla Adéla štíhlé a zvlášť půvabné černovlasé Patrice Munsel. Frosch byl z Broadwaye, Jack Mann, dobrý komik, ovládající publikum s jistotou jako všichni dobří komici. Dirigoval Tibor Kozma, který hudbě dodal život s množstvím akcentů. A jaká je to hudba! Melodie naplňuje smíchem, rytmem a veselým duchem, ansámblové scény blouznivými a nadšenými tóny. Je to hudba, která obsahuje životní půvaby, směje se a žertuje. Když jsem šel o Sivestru z divadla, brzy jsem zapadl do ruchu Times Square, kde tisíce lidí čekaly na příchod Nového roku, troubily trumpety, zvony zvonily a píšťalky vřeštěly. Děvčata objímala a líbala policisty, všichni se smáli, vtipkovali a nad náměstím se vznášel oblak alkoholových výparů.

Všude byli „bratříčkové a sestřičky“, i když nezpívali tak krásné sbory jako jsou ty v Netopýru – duidu, duidu… la-la-la-la….

***

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář