Kritika kritiky (23)

Roku 1913 napsal spisovatel, divadelní kritik, editor, ředitel Lessingova divadla v Berlíně, spoluautor předlohy k operetě Ralpha Benatzkého U bílého koníčka (a také náruživý šachista) Oscar Blumenthal (1852–1917) malý fejetonek, věnovaný Enricu Carusovi. Albert Niemann (1830–1917), o němž je v něm také řeč, byl mimo jiné představitelem titulní role pařížské premiéry Wagnerova Tannhäusera.
***

Oskar Blumenthal: Tenor dvou světů

Smím mluvit o Enricu Carusovi? Ale o člověku, ne o umělci. Co o něm také říkat nového, když už je celý slovník chvály povolanými uměleckými soudci dávno vyčerpán. Obdaroval nás všechny nezapomenutelnými okamžiky, do nichž nás zasvětil nejen nádherou svých vrozených vloh, nýbrž možná ještě víc čistotou a ušlechtilostí svého umění.Největším triumfem Enrica Carusa bylo možná to, že se jeho nejhorlivějšími a nejhlasitějšími obdivovateli stali už od začátku jeho vrstevníci. Když zpívá v Berlíně, nechybí na žádném z jeho vystoupení v malé lóži, skryt za mříží, Albert Niemann – a za jejími bronzovými arabeskami spatříme po každém dějství tleskající dlaně, které se jinak zdvihnou jen málokdy. Neboť Albert Niemann je v uměleckých otázkách neobyčejně citlivá a vybíravá povaha, která se s něčím polovičatým nebo prázdným nespokojí. Carusem byl nadšen už když ho slyšel poprvé a jeho nadšené uznání trvá dosud.„Jak to ten člověk sype z rukávu, jako by to bylo samozřejmé a rostlo to někde u cesty! … A jak každý tón vždycky přesně trefí!… A všecko tak volně a přirozeně, jako by to přišlo samo… Klobouk dolů před ním, a poklonu až k zemi!“

Tak a podobně mi ten starý umělec s mladým srdcem, jehož hněv i entuziasmus z něj ještě dnes srší jako blesky v bouři, vyprávěl o svých dojmech z Carusa. Dokonce i chladně uvažující kritiky proměnil Caruso ve výřečné nadšence – a jejich recenze se často samy stávaly áriemi, které na zvuku a vřelosti za těmi jeho nijak nezaostávaly.

Je zbytečné říkat ještě něco ku chvále pěvce, který sbírá všechny hlasy – hlavně však má ten svůj… Ne jeho umění, nýbrž jeho osobnosti chci nahédnout do srdce. A jednou už také musí být řečeno, že si Caruso velkou zásluhu vydobyl tím, že zcela svrhl jeden určitý typ a zlomil opotřebované klišé. Neboť tak jako se v době, jíž může literatura vděčit za cenné stránky z pera tvořivých žen někdo odvážil kopírovat typ modré punčochy odbyté epochy, tak málo někdo po Carusovi pomyslí na to, aby opět oživil postavu tenora, jak ho známe z frašek, veseloher a humoristických listů. Známe ten typ z mnoha posměšných obrázků: je to miláček žen s úsměvem jak vyřezaným do masky, s afektovanými pohyby kadeřníka, se všemi těmi pózami rádoby neodolatelného a se zvláštním přednostním právem na… zdvořile řečeno „emancipaci“ rozumu. Neboť ta patřívala k nutným atributům tenora tak neodmyslitelně, že prý se u některých z nich s ubývajícím hlasem dokonce dal pozorovat přírůstek inteligence…

Je nejvyšší čas, abychom se s touto představou tenora rozloučili. Caruso je každopádně jeho pravý opak. Caruso je zjev statného mužství. Černé oči blýskají duchem a bystrostí. Široká poctivá tvář září upřímností a důvěrou. V jeho úsměvu je cosi z neapolského uličnictví. V jeho přístupné bytosti není nic, co by poukazovalo na ješitnost nebo přetvářku. Tak si mě Caruso získal už na první pohled, jako celý svět. Umělec, který v životě nikdy nepředstírá. Hercem přestává být v okamžiku, kdy spadne opona. Vzpomínám si, jak se v Rigolettovi úplně nenápadně vydělil ze skupiny dvořanů a zatímco si navlékal rukavice, zpíval árii bez jediného pohledu do publika, aniž by na sebe upozorňoval nějakým nápadným pohybem: „Pohleďte, tady jsem já!“ Tento výstup je charakteristický pro celého umělce, jemuž není nic více cizí, než se vyvyšovat.

Chce-li mu někdo vyslovit chválu, mávnutím ruky mu vezme slovo. Odvede raději hovor k nějaké nicotnosti, jen aby odvedl pozornost od sebe. A protože jsem znal jeho averzi vůči slovnímu obdivu, byl jsem v rozpacích, když jsem jednou ve společnosti přátel k němu měl pronést přípitek. Pomohl jsem si tím, že jsem do svého proslovu zapletl italštinu a tím jsem chvále poněkud ubral na vznešenosti:

Caruso! Rád bych tě maloval al fresco,
jak já tě vidím a vím, co všechno umíš.
Jenže já mluvím výhradně tedesco
a ty? Ty ani slovo nerozumíš.
Nuž použiji – va piano, va sano –
své pestré „deutsch-italiano“
a hlásím con pieno cuore
chválu našemu velkému tenore…
Jako umělec je incomparabile
jako člověk velice amabile,
kouzelník je jako cantante,
takové umění dosud nezna(n)te,
tak si podrobil tutto il mondo
a dosud se neobjevil secondo.
Ať zpívá a nostro diletto
Rodolfo, Radames, Rigoletto
a dokonce jen Pagliacco –
má deset tisíc lir in sacco!
Však přejme to tomu cavaliere!
Kdoví, kde se to v něm jen bere.
Jak šumivý elixír pramení
z našeho Enrica zpěvu mámení…
Tak tedy volám, už trochu confuso:
Evviva Enrico Caruso!

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová