Elektrický přenos zvuku, fonografické válečky, gramofonová deska, rozhlas… Dnes stačí na obraz i poslech zcela malá krabička a můžeme si celé opery a symfonie posílat elektronicky. A přesto pořád chodíme na koncerty a do divadla, ačkoli každý vynález provázely obavy ze ztráty publika a strach, že nadvláda techniky naprosto ubije hudebnost. Následující článek je z roku 1929.
***
„Dělání hudby“
Nesmíme si myslet, že dnes existují jen samí nadšení přívrženci mechanické hudby (tj. gramodesky a hudby z rozhlasu). Pomineme-li několik velmi nespokojených stavitelů klavírů, kteří v šíření mechanické hudby vidí obrovské ohrožení svého oboru, dívají se na mechanickou hudbu velmi špatně i výkonní umělci, organizovaní ve Sdružení hudebních svazů. V oběžníku, rozeslaném velkým deníkům, se mimo jiné píše:
„Propagace mechanické hudby dosáhla v poslední době rozsahu, který má nepříznivé účinky na aktivní péči o hudbu a tím na porozumění hudbě jako takové. Novým deskám jsou nyní věnovány podrobné recenze, a to na témže prostoru, kde dříve stávaly kritiky divadelních představení, koncertů a hudebních festivalů. Tím a mnohdy už samotným obsahem vyvolávají dojem, jako by měla mechanická hudba stejný význam jako živá péče o hudbu, ať už ji provozují výkonní umělci či diletanty… Chceme naléhavě upozornit na to, že diletant, jenž nějakou skladbu sám hraje (i když s nedostatečným technickým vybavením), získá pro chápání hudby víc, než když tutéž skladbu slyší z nejlepší desky nebo technicky bez kazu z rozhlasu… Věříme, že gramofony, které teď nesmyslně znějí na každém výletním místě a všude tam, kam se dříve chodívalo za duševním odpočinkem, jsou kulturně škodlivý nešvar. Tento snadný přístup k hudbě kdekoli musí vést k úpadku schopnosti vnitřního soustředění na vnímání skutečné hudby.“
To jsou tedy hlavní námitky výkonných umělců. 
Proti tomu lze namítnout:
Že propagace mechanické hudby jako je rozhlas a gramofonová deska dnes dosáhla takového rozsahu je potěšitelná skutečnost a má své oprávnění. Nelze popřít ani zamlčovat, že se prostřednictvím mechanické hudby významně probudil zájem širokých mas a porozumění pro hudbu se zvýšilo. Jelikož v umění platí věta, že „dobrého není nikdy dost“ a mechanická hudba se snaží právě to nejlepší šířit ve statisících a milionech exemplářů, musí být propagace mechanické hudby vnímána jako výhoda. Ani každý desátý nemá možnost slyšet z „výkonných umělců“ ty nejlepší, zatímco například kupec gramofonové desky bude vždycky myslet na to, aby si vybíral jen prvotřídní inteprety. Samozřejmě není pro „výkonné umělce“ příjemné, jestliže se laik díky prvotřídním deskám dostane do situace, kdy může srovnávat!
Tvrzení, že diletant získá vlastním přehráváním skladeb víc, než když si stejnou skladbu poslechne ve vynikající nahrávce, je pochopitelně zmatené a nesmyslné tak, že v tom vidíme vědomou konstrukci, tím spíš, že se zde hovoří o diletantu, který musí bojovat s technickými obtížemi. Takovým způsobem se v diletantovi pochopení skladby rozhodně nikdy neprobudí. Tato možnost nastává teprve tehdy, když slyší skladbu v dokonalém podání, a to je výtečně možné právě díky rozhlasu a gramofonové desce. Teprve když má diletant dokonalou interpretaci v uchu, je schopen vlastní hrou své porozumění rozšířit a prohloubit. Ale vždycky bude muset znovu sáhnout k dokonalé interpretaci, aby ve vlastní hře mohl provádět nutné korekce a srovnání.
Třetí výtka – „snadný přístup k hudbě kdekoli“, který „musí vést k úpadku schopnosti vnitřního soustředění na vnímání skutečné hudby“ – to je argument je srozumitelný a rozumný, a u něj začíná téma takzvaného „dělání hudby“. Všeobecné známá výzva: „Pojďme dělat trochu hudby!“ kupodivu nevznikla v souvislosti s mechanickou hudbou, je převzatá z „živého“ hudebního provozu. V domácích kruzích se týká jakékoli „instrumentální hudby“. Nyní se jen začalo říkat: „Pustíme si rádio!“ nebo „Dej tam nějakou desku!“. Tento způsob však skutečně příliš vnímání a chápání hudby nepodporuje. „Dělání hudby“ bychom měli za všech okolností zabránit.
Proslulý kritik Eduard Hanslick rozlišoval mezi „naslouchat“ a „poslouchat“. Tvrdil, že „poslouchat“ může jen ten, kdo skutečně vnímá a chápe, zatímco laik „naslouchá“. Podle našeho názoru lze i laika vychovat k „poslouchání“, ale už to je potěšitelný výkon, jestliže správně „naslouchá“. Cenný je ten, který technické vymoženosti ovládá, ne ten, kdo se jimi nechá ovládnout.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
