Kritika kritiky (35)

S profesionalizací divadel v devatenáctém století postupně zanikla instituce kočovných společností. Po dlouhé věky je provázely vděčnost i pohrdání, posměšky i obdiv, špatná pověst i závist volného života, hlavně však bída s nouzí. Mluvilo se o nich jako o potulných komediantech, kejklířích, vandrácích a šmíře – hranice mezi divadlem, cirkusem a pouťovou atrakcí byla často velmi rozostřená. Ti seriozní položili základ divadelnímu umění kamenných divadel, z českých Josef Kajetán Tyl, Jan Pištěk, Pavel Švanda, František Trnka a jiní, českými zeměmi procházela řada německých společností. Po některých zbyla jen jména a anekdoty. V německých zemích zůstalo dodnes příslovečným výrazem pohrdání „meiningenskými“, u nás zdomácnělo úsloví o pochybné kvalitě představení „jako u Červíčků” – obojí do značné míry nespravedlivá hodnocení (Jan Hrušínský se se svým divadlem k rodinné tradici zakladatele rodu Ondřeje Červíčka hrdě hlásí).

Pražský literát a novinář Ernst (Arnošt) Feigl (1887–1957) jeden z redaktorů proslulého Prager Tagblattu, se s érou kočovníků loučil nostalgicky laděným článkem z roku 1910. Připomíná v něm jedno pojmenování kočovných společností, které už dnes neznáme. A také s humornou nadsázkou podmínky a atmosféru zaniklé doby divadelního podnikání; i když – od té dnešní se v mnohém vlastně příliš neliší.Na začátku článku jmenuje Feigl dánského literárního kritika Georga M. C. Brandese (1842– 1927), jenž se svým způsobem zasloužil o oblibu skandinávské dramatiky, pronikající koncem devatenáctého století na všechny evropské scény. A ještě jedno vysvětlení: „patron Striese” je postava divadelního ředitele Emanuela Strieseho z veselohry Franze a Paula von Schönthana Únos Sabinek. Premiéru měla roku 1884, následujícího roku ji uvedlo pražské Národní divadlo v překladu Emanuela Züngela a v přepracování Juliana Tuwima se jako hudební komedie hraje dodnes. Hra je satirou na principála kočovné společnosti a jeho herce, ale zejména na ctižádost váženého profesora, který „spáchal“ tajně drama a rád by se dožil jeho uvedení, v čemž mu chce nebohý Striese ze všech sil vyhovět.

Ernst Feigl: U „morčátek“
Nedávno psal Georg Brandes, že v Dánsku vznikla divadelní společnost, která pěkně nacvičenými, dobře volenými představeními přináší do dánských vesnic kulturu a literaturu, a že tato představení nacházejí u duchovně probuzených bohaté ocenění (vždyť i meiningenští byli svého času kočovná společnost.)

Ano, ještě existují také naši dobří, ctihodní šmíráčtí komedianti, kteří právě tak táhnou krajem a provozují umění Thálie. Jsou to chudí komedianti, ubozí kejklíři, herečtí korzáři, říkají si „morčata“ a jejich „patronem“ je Striese. Pracují za stravu, tak jako krejčovští učni nebo učedníci rukavičkářů. Občas se stane, že se v některém z nich skrývá velká touha, že cítí puzení ke skutečnému umění, ale často jsou to jen sekundární jevy, které najdeme i u velkých divadel ve známé formě závisti a hádek o role. Jsou herci, kteří hrají tak mizerně, že se s tím nesetkáme ani u největšího ochotníka u nějakého spolku. Když mají možnost vidět opravdu velké divadlo, stejně jsou přesvědčeni, že jejich Valdštejn je tisíckrát lepší než ten druhý a že to bylo jen pouhé štěstí, které jednoho vyneslo na jeviště „u dvora“ a druhého odmrštilo ke šmíře „ve dvoře“.

Příslušníci divadelní šmíry tvoří tři skupiny. Největší drží pohromadě síla tradice nebo lépe řečeno dědičné zatížení. Dědové, otcové, matky, babičky, strýčkové a tety a další příbuzní pracují spolu a putují se stále stejným repertoárem po venkovských tanečních sálech, zakouřených šenkovnách a stodolách, jak se to tak zkrátka naskytne. Jeden z nich je kapelník. V nejlepším případě se tak asi rok v nějaké hudební škole učil hrát na klavír, většinou však vrže na housle a jakžtakž zvládne uřídit náhodně sestavený orchestr, ale přesto si troufne i na operu. Další je malíř dekorací. Namaluje jakýsi les, vyhotoví pokoj, salon (vždycky červený), komůrku (venkovskou světnici) a možná taky nějakou uličku. Víc kulis tihle lidé většinou nemají, a když je potřeba, nějak si poradí. Když je podnožka přikrytá zelenou látkou, znamená zatravněnou mez, s červeným potahem je to orientální divan. Černě přikrytá však, ó běda, představuje klekátko, na němž ubohý hříšník vysílá k nebi poslední zoufalé prosby, než bude zkrácen o hlavu. Ještě také mají proscénium s robustními múzami a oponu, vytvořenou většinou z nařasené záclony. Nikdy však v zásobě dekorací nechybí žalář. A také se hodně používá. Neboť – a tady promlouvá znalost psychologie diváka – hra, v níž je někdo vězněn, vždycky táhne. Krev a řetězy jsou nad zlato. V tomto případě stříbro, či vlastně nikl – poniklované řetězy chrastí také.  Druhou skupinu tvoří lenoši, jimž bylo kladivo příliš těžké nebo tkalcovské vlákno příliš dlouhé a od řemesla utekli ke „snadnému životu“. Ti teď tahají oponu a při stavbě scény jim připadá ta nejtěžší práce. Čistí petrolejové lampy a ostatní je považují za párie. Třetí skupina, to jsou ti opravdoví. Jdou k divadlu, protože v nich hoří svatý oheň, často jsou to děti dobrých matek, a teď hladoví, mrznou, žebrají – ale hrají, a možná také najdou cestu k pevnému angažmá. Protože oni jsou ti praví. A pokud je na té cestě potká štěstí, pak půjdou vzhůru. Ale ne vždycky. Mnozí selžou a chytí se kořalky, jiní se zapletou do milostné historie a musejí s tou bandou táhnout dál, až na té cestě najdou smrt. Někteří si trochu naspoří a usadí se, a třeba se za ně náhodou provdá nějaká počestná měšťanská dcerka. Znám jednoho zdatného obchodníka s uhlím, který u takové šmíry strávil nějaký čas, a také váženého továrníka, který k divadelní šmíře utekl z touhy po dobrodružství. A také jsem znal jednoho slušného mladíka – jeho otec byl úředník, bratr důstojník. Hocha něco popadlo a jednoho dne prostě zmizel, ale naštěstí se dostal k celkem dobré divadelní společnosti. Měl talent a snažil se a hrál všecko – krále i poddané, Krakonoše i vodníky, v Grillparzerově Pramáti zvládl Borotina i Jaromíra, v Loupežnících starého Moora i jeho syny, ve Vilému Tellovi titulní roli i Melchtala a Gesslera. Taky uměl tancovat a zpívat, uměl se nalíčit, ale měl měšťanské plány. Jenže když mu ředitel jedné velké provinční scény nabídl stálé angažmá, odmítl, protože byl zamilovaný do dcery toho šmíráckého direktora a později se s ní oženil. A už se od společnosti neutrhl.

Jak to chodí na štacích? Už dopoledne se musejí po městě nebo vesnici roznést cedule. S náležitým slovním doprovodem jako „zdvořile zveme k dnešnímu představení“ a se spoustou poklon. Někdy se zapřede hovor s potencionálním podporovatelem umění, vylíčí se mu, jak veselá nebo smutná je dnešní hra, dotyčnému se vnutí rezervace vstupenek a vůbec je třeba jednat obratně. Naturálie se nepřijímají, za vstupenky je třeba zaplatit v hotovosti, zato se občas odvděčí za nějakou životní nezbytnost volňásky. A každý člen společnosti má svou benefici. K té ovšem tajní mecenáši naturálie přinést mohou. Nejlepší jsou však peníze, peníze, peníze („třikrát to musíš říci“ – Faust).

Také si je možno vydělat prodejem různých předmětů. Ženy vyšívají dečky a šátky, z hadříků šijí přikrývky, malují talíře, muži vypomáhají jako číšníci nebo donátorovi něco namalují. Dělají všechno možné, jen jedno ne – neučí se role. Ale to je stejné všude.

Večer patří jim. Ředitel hlídá u pokladny, a když ne sám, pak se nechá zastoupit členem, jehož vzezření vzbuzuje respekt. Lidský i hmotný materiál jsou využívány beze zbytku. Těhotná herečka hraje do posledního okamžiku před slehnutím. Nanejvýš se zahalí do mantily, lhostejno, co se právě hraje. Člen divadelní společnosti může být současně pokladník, protagonista, inspicient i strojník. Štěká, kejhá, mňouká i kráká, řve jako rozzuřený dav, vzlyká jako družina Marie Stuartovny před její popravou, ve Vilému Tellovi jásá jako lid z Uri, recituje prolog i epilog a hlásá z jeviště odvěká moudra. A kdo v nějakém jednání zrovna nemá co na práci, dělá to nejdůležitější – napovídá.

Repertoár se většinou skládá z prastarých kusů s nanejvýš zajímavými názvy. Vždycky má nějaké to „aneb“, každá hra má podtitul. Nebo dva. Na ceduli je často připojeno pro informaci také ještě motto. A jsou to často moc zajímavé věci, já dokonce jednou viděl i hru Hanse Sachse. Ale většinou jsou autoři těch kusů nějací pisálkové neznámých jmen, kteří kde se vzali, tu se vzali. Například taková truchlohra Boží oko bdí, aneb Čertova nevěsta, s předehrou Zločin v Supím hnízdě s pozváním: „Ctihodní diváci! Protože jméno autora je samo zárukou večera plného zážitků, ředitelství s úctou zve.“ Nebo Cikánský princ v kamenické dílně, aneb Zásnuby v chatě uhlířově od Friedricha Kaisera: „K této hře není třeba nic víc zdůrazňovat, než zdvořilé pozvání.“ A takto například vypadá text divadelní cedule:

Zahajovací představení
Níže podepsaný si dovoluje p. t. publiku tímto co nejponíženěji oznámit, že zde se svou společností zahajuje pohostinský cyklus. Vynasnaží se předvedením dokonale výtečného a nového repertoáru p. t. publiku nabídnout večery plné zážitků a učinit divadlo tím, čím má skutečně být: vzdělávacím ústavem veřejného života a dobrého vkusu, místem péče o vážnou i veselou múzu, jakož i jemného a zdravého humoru. Protože naše úloha – vzhledem k vážnosti doby a obětí, jaké si takové podnikání žádá – může být dokonale splněna pouze za laskavé a dobrotivé podpory váženého publika, dovoluji si směrem k němu přednést prosbu, aby po dobu trvání našeho hostování častou a hojnou návštěvou můj podnik podpořilo, abych svým slibům mohl ve všech směrech čestně dostát. Zároveň si dovoluji blíže seznámit s programem.

Dnes poprvé: Továrníkova dceruška aneb Ožebračený otec z lásky k dítěti. Lidová hra se zpěvy o třech dějstvích od Meyerleho. 1. obraz: Rozloučení s domovem. 2. obraz: Hokynář jako milionář. 3. obraz: Domácí štěstí. 4. obraz: Porušený mír. 5. obraz: Oškubaný bažant. 6. obraz: Otcova kletba. 7. obraz: Bankéř jako podomní obchodník. 8. obraz: Návrat do otcovského domu.

Protože se tato hra všude hrála s obrovským úspěchem, doufám, že se nedopustím nepředloženosti, když ji rovněž uvádím a srdečně na ni zvu. Ředitel.

Ceny vstupenek:
Číslovaná sedadla 80 haléřů, 1. pořadí 60 h, 2. pořadí 40 h, k stání 20h, děti polovic.Někdy se dávají i moderní hry, ale zažil jsem třeba těžký propadák Hauptmannova Formana Henčla, protože „ti lidé na jevišti neměli noblesní šaty a mluvili tak, jak se mluví normálně, a nebyl tam žádný baron a král už teprve ne.“

Problémy s režií a kostýmy neexistují. Vodník má zelený plnovous a dlouhou košili, loupežník odrbané kalhoty. Soumrak vyvolá petrolejka zakrytá hedvábným papírem. Jinobarevným se podobně „vyrobí“ hořící dům a červánky i dusná atmosféra světáckého příbytku.

Fundus je většinou posbírán z darů, rekvizity se v nejhorším vypůjčí. Každá společnost však vlastní „frak“. A také monokl. Jak by potom mohli hrát o baronech? Gumové galoše nahrazují lakýrky.

V jednom jsou si všichni šmíráci rovni se svými velkými kolegy. Na výtky jsou citliví naprosto stejně, a o nežádoucím (nebo i – protože ho přece jen potřebují – žádoucím) recenzentovi mají rovněž shodný názor. Je to člověk, který o divadle nemá ani ponětí.

Přeložila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Národní muzeum